Nelitujme piva opojného, nelitujme vínka zeleného, litujme jen starých dávných časů, v nichž syrá zem bohatýry nosila a jejich činy nám je již jen vyprávěti. Sedněte, siroty blogerské, nalejte z věder piva do korbelů a poslyšte.
Pro počátek mého vyprávění musíme v daleké dálky po širém poli, na sto honů a dvě stě verst k tomu, až k těm slavným horám sorosčínským. Tam ve vesnici Učenec na peci Dragoš Slušnicyn sedí, vědmy Akademie syn, a sedí tak již po třicet let, a nevládne ani rukama, ani nohama. Tu k Dragoši do světnice tři poutníci zavítají, zedraní a zbědovaní: Dobryňa Pravdoláskovec, Islam Bagatelizin a Stěpanáček Bruselič. A jen vejdou, v kormutlivý pláč propuknou, až srdce usedá. Když se utiší, Dobryňa k Dragoši takto promlouvá:
„Dragoši, bohatýre, povstaň na své hbité nohy a pospěš do země naší, děje se tam křivda veliká. Zemanoša Populovič tam už roky vládne, lid bohabojný rozeštvává, nenávist z něj jen prýští, pravdě se lží vysmívá a lásku jen ke svým Ovečkinům vyznává.“
Tehdy se bohatýr Dragoš poprvé zachmuřil. A to už druhý poutník zedraný, Islam Bagatelizin, promlouvá:
„Dragoši, bohatýre, povstaň na své hbité nohy a pospěš do země naší, děje se tam křivda veliká. Zemanoša Populovič tam už roky vládne, když si usmyslí, košatý doubek vytrhne i s kořeny, doubec dlouhý devět sáhů a tlustý na troje objetí. Za vršek doubec uchopí, až z kořání míza prýští, mezi ubohými, válkou zedranými, ale vzdělanými pohany a mírumilovnými Tatary, které my srdečně ke společnému stolu zveme, se prohání, dokud doubek svůj se všech stran neotříští a všecek krví nenapojí.“ I zachmuřil se Dragoš Slušnicyn podruhé. A to již třetí zemdlený poutník Stěpanáček Bruselič naříká:
„Dragoši, bohatýre, povstaň na své hbité nohy a pospěš do země naší, děje se tam křivda veliká. Zemanoša Populovič tam už roky vládne, na naše rady přivinout se ke tvrdému jádru bruselských lučištníků nic nedbá, k Východu svoje zraky obrací a jen knížete Vladimíra, červené slunéčko na šíré Rusi, vzývá a do končin čínských s libostí zajíždí a tamním vládcům se po pás klaní.“
Tehdy se Dragoš Slušnicyn potřetí zachmuřil, povstal na své hbité nohy a jal se oblékati. Obouvá si černé čižmy a obléká na sebe oblek cestovní, na hlavu dává čapku z kožešin a brýle skelné, na tělo klade brnění. Potom osedlá si koně dobrého, dává pokrývku na pokrývku, plst na plst a na vrch sedlo čerkeské. Když hedvábné popruhy přitahuje, brýle jak hledí na sokolí zrak spustí, a takto hovoří: „To nedělám pro krásu, bratři milí, udatní, nýbrž pro bohatýrskou sílu.“ A bere si Dragoš tuhý luk a bere si Dragoš šavli ostrou, bere i dlouhé kopí a palici ocelovou. I viděli poutníci junáka Dragoše na kůň vsedati, ale neviděli ho, udatného, odjížděti. Nezavály tu bujné větry, to udatný dobrý junák ujížděl ke stolnému městu poutníků cestičkou přímou.
Po cestě ke stolnému městu Dragoš Slušnicyn udatné vojsko shromáždí, vzchopí zástupy niziskové-nislavné, přinutí k boji roty učenců humanitních s pažemi již bojem uvadlými, osvobodí bruselskou družinu, balvanem skepse zavalenou, i strany rozvrácené. Sešikuje média šakalí i bakalí, a postraší ty, co dosud jen makali, srotí horáčky i dolňáčky, fišery bohabojné i hilšery mladolící, před branami dokonce i ze syré země falešný a prázdný topol vytrhne a s ním zamává. Kam máchne, ulici mezi burany venkovskými a ohlupenými prosťáčky stvoří, až v děsu prchají. A na cestě mu zpěváčkové zpívají, a klauni a jeho družinu obveselují, aby vždy byla dobré mysli, zvláště pak Zabavuška Puťatična. A vojsko Dragošovo stojí v širém poli a jako siné moře se kolébá, až se matička země pod ním prohýbá.
A už je v podhradí, když k Dragošovi náhle jeho dobrý kůň lidským hlasem zahovoří: „Střez se Zemanoši Populoviče, i když tě ke stolu besednímu zváti bude. Sedí na sedmi dubech dezinformačních, osmi břízami fejků opletených. A zahvízdá-li jako had, nebo zakřikne-li jako lítá zvěř, sype se žlutý písek ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávají a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tebe zabije svým křikem.“ Ale Dragoš Slušnicyn hned k bohatýru Svatohorovi Subotkinovi běží a s ním se dobře poradí. Právě včas, protože Svatohor zrovna uléhá do své rakve, kterou mu Zemanoša laskavě nechal sbít.
Dobrý kůň však dále lidským hlasem Dragošovi radí: „Nechoď s Populovičem ke stolu besednímu, kde se Zemanošem divný hostitel zasedne, neb jeho jméno čínské je – Koran Teng - a tak na stranu Populovičovu tahati bude. Ani ku stolu barándovskému nezasedni, tam se jen s přízní k Zemanoši soukupčí.“ I zamyslí se Dragoš Slušnicyn, zda mu jeho dobrý kůň správně radí, ale protože sám je nyní koněm, co na svém hřbetě všecku tíhu světa vláčí, poslechne. O to víc na besedu s Mikulou Selankovičem v Čerkeské televizi se těší, vždyť oba mají sedlo utkané z nejjemnějšího hedvábí slušnosti, zlatými nitěmi korektnosti prošívané a perlami skvostnými prokládané. Netěšil se však dlouho, Dragoš Slušnicyn. Obránce hradu z nejobávanějších, bohatýr Ilja Okamuromec, napjal luk se střelou kalenou a takto hovoří:
„Aj, neleť, ty střelo moje, v temný les, neleť, ty střelo moje, ani do širého pole, leť jen k Mikulovi Selankoviči, leť do jeho pravého oka a vyleť, střelo moje, levým uchem ven!“ I vystřelil Ilja Okamuromec (k Čerkeské televizi již dlouho mířil) tu střelku kalenou, střela vletěla do Mikulova pravého oka a jeho levým uchem vyletěla ven. A Mikula, když se tak potupně prozradilo, že může jen jednu stranu poslouchat a jedním okem měřit, od stolu besedního se poroučel. Hned ovšem přiletěla na jeho místo lítá saň, to hadisko Gorynisko Světlana Apraksija s velkou praxí, jak už zvučné jméno její napovídá. Natáhla k Zemanušovi svá tři připravená chapadla: Ovečkina, Mynářova a Nejedlovce a těmi bohatýra Zemanušu Populoviče obtočila a dusila. Marně Zemanuša, červené slunéčko jasné, jako vždy hlasem obhroublým, volal:
„Aj, vy moji chuďasové, ty chátro z krčem, i ty vlčí žrádlo, pojďte sem nyní všichni a naplňte rozumem ty makovice zlacené, urny volební.“ Vše marno, Dragoš Slušnicyn tuhý luk napjal a vystřelil, a střela rokytová letěla na vysokou horu hradní, prolomila střechu stanovou a padla Zemanošovi na bílou hruď, do bílé hrudi Zemanošu střelila. A bere si Dragoš šavli ostrou a seká do bohatýra Populoviče, až se mu krvavé pussy na celém těle otvírají, a bere i dlouhé kopí a do ruskočínských slabin Zemanošových ho vetkne, palicí ocelovou po beztak již bezvládných nohou Zemanušu bije. Ten se ještě chvíli u korunovačních klenotů potácí, ale pak na kolena klesá a duši vypouští. A přiletělo neviditelné množství andělů, vyzdvihli Zemanušu Populoviče a zanesli ho do těch jeskyň vysočinských, aby tam starý kozák věčný odpočinek slavil.
A Dragoš Slušnicyn? Slavně zvítězil a teď se křižuje, jak je předepsáno, klaní se, jak je vyučen, klaní se na všecky strany a čelem bije o syrou zem.
