Lidem, co prožili celý život v jednom bytě nebo domečku, můžu jen tiše závidět. Každý kout obydlí napěchovaný vzpomínkami, příhodami, zážitky. Já mám vzpomínky jak korálky, rozkutálené po celé republice.
I stěhovaví ptáci jsou na tom mnohem líp. Takové vlaštovky se můžou dožít i šestnácti let, ale spíš v praxi jen pět. Pět stěhování na jih a zpět. Směšné, tedy ve srovnání se mnou. Já bydlel na Severní Moravě, v Jižních, Severních i Středních Čechách a v Praze. Mí rodiče a prarodiče na tom byli líp, ale jen o fous. Protože ti střídali i země, zabrousili i na Slovensko a do Polska. Se mi divte, že jsem takový nomád. Vlastně mám pocit, že jsem všude jen obrazně seděl na kufrech a čekal na povel Prozřetelnosti k dalšímu „tahu“.
Kdo se někdy stěhoval, dobře ví, že je opravdu lepší vyhořet než se stěhovat. Před jedním stěhováním jsem o tom i uvažoval. Obydlí dobře pojistit, zapálit a v novém domově si pořídit všechno nové. Zvlášť když byt pode mnou zrovna totálně vyhořel, majitelé asi věděli, jak na to. Kéž by se to bývalo rozšířilo i ke mně, ale to ne. Hasiči tomu zabránili, za jen lehce zadýmený byt nedostanete od pojišťovny ani vorla. Tak jsem musel balit, stěhovat, vybalovat. Kolik krámů člověk za život nashromáždí! A to jsem před stěhováním redukoval, rozprodával, vyhazoval a probíral, co to šlo. Vlastně nejlepší stěhování bylo to od první manželky: kartáček na zuby, jedna postel a pár hadříků, cédéček a knížek. To je obrovská výhoda mužských rozvodů, pánové, tak si toho važte. Nejhorší vůbec není nábytek, i když rozebrat a složit takovou čtyřdílnou skříň z Ikey je jako si koupit dvacet stavebnic lega, sestavit z nich domeček a pak ho rozebrat a skládat jinde. Bez návodu, který jste dávno vyhodili, pěkně metodou pokus-omyl. Že se cestou poztrácí půlka šroubků, samozřejmě atypických, které už se nevyrábějí, je jen drobnůstka. Co je daleko horší - z těch skříní se na vás vyvalí milión serepetiček. Můžete je samozřejmě naházet do jednoho obřího pytle a na novém místě vysypat v obýváku. Boty vám ale umažou oblečení, což lze vyprat (ale inkoust už ne), těžké koule na petanque rozdrtí lahvičky s kořením, které ovoní (a hlavně obarví) celý náklad, stejně jako špatně zašpuntovaná slivovice. Půlka věcí pod vahou zbytku popraská, vyteče, rozbije se, roztrhá, ulomí nebo se aspoň zmačká. Nikdy už nic nenajdete a vybalovat, prát, žehlit, lepit a ukládat budete několik let. Nebo to odnesete do garáže (jako já) a NIKDY už se tam nevrátíte. Proč jste si pořizovali garáž, když je po strop napěchovaná věcmi, které se ukázaly jako zcela postradatelné? Přece proto, abyste parkovali na ulici. A zachránili jste vzpomínky. Které ale stejně nikdy nenajdete.
A to nemluvím o tom, že něco potřebovat nutně budete. Jako já třeba smlouvu o koupi bytu, abych mohl požádat o parkovačku na modré zóně. Bohužel jsem poprosil o pomoc Ukrajince, co mi zrovna na zahradě kopali přívod vody, aby mi půl garáže zase vynosili a narvali pak zpět. Za láhev whisky. Můžu vás ujistit, že vztah k cizímu majetku na rozdíl od whisky je u Ukrajinců velice vlažný. Pomohli, ale peřiny naházeli do bláta, knížky vystavili na déšť (nevím, čím to je, ale při stěhování vždycky strašně prší). A všechno další odřeli, ulámali pár nožek nábytku a rozbili stojací lampu. Ani nezmiňuji to, že nenajdete i řadu velmi potřebných věcí, takže prvních 14 dní po přestěhování jíte rukama z dřevěné dlabané mísy (ta na vás náhodou vykoukla) a smažíte v dětské pánvičce. Pokud nakoupíte příbory, už zítra najdete ty staré (půl roku staré). Na služební cestu vyjedete s deseti igelitkami, protože všechny kufry jsou přeci stále narvané knihami.
Takže zvolíte variantu pečlivého třídění a balení. Je sice cca o měsíc delší, ale za to ve výsledku velmi podobná jako metoda jeden pytel. A co pracně zabalíte, to zas budete (ještě pracněji) vybalovat. Není větší marnosti. Došla vám bublinková fólie u balení starožitné komody? Jen fólií nekrytý kousíček najdete po stěhování odřený jako dětský nos po pádu z kola. Pokud jste romantici jako já, u každé balené věci se vám vyrojí trs vzpomínek, pročítáte vše od knížek z dětství (ach, kocourek Macíček), balíte zapomenuté hračky svých (již třicetiletých) dětí, studujete faktury za plyn z roku 2001, potěžkáváte staré pečetidlo otce, a mimo jiné nalézáte řadu věcí, které jste léta marně hledali – třeba vojenskou knížku. Abyste ji po stěhování zase navždy ztratili. A nemohli být vyřazeni z armády, což zvláště u mě (vojenská odbornost Tanečník!) je věc bolestná. Když vypukne válka, budu muset zřejmě jako důchodce objíždět vojenské posádky s tanečním pásmem Řeka života jako zamlada.
Beznadějně závidíte všem migrantům, kteří na cestě za štěstím zahodili s lehkým srdcem i doklady. Vy spotřebujete hory kufrů, krabic, pytlů, obalů a lepících pásek – a vždy je to málo, dokupujete cca třikrát. Zabalíte i velkou televizi, ale bohužel přívodní kabel k ní – někam jinam. Takže měsíc pak koukáte na černou obrazovku – a tolik byste si po stěhování potřebovali odpočinout u romantického filmu. Jen však rezignujete a koupíte nový kabel, najdete ten starý (mezi hrnci). Já, zkušený metodik, jsem i krabice popsal, z nedostatku času však ne všechny. A na kufry psát fixkou přece nebudu, ještě by mě na letišti za pár měsíců za nápis Nože zabásli, i když bych měl v kufru spoďáry. Dokonce jsem, protože mě stěhovali Ukrajinci, na skleněná dvířka skříně napsal v azbuce ??????, ale když je rozmlátili, našel jsem si, že ukrajinsky se sklo řekne sklo (????). A navíc moc nemají v lásce Rusáky, tak to možná bylo i schválně. Nemáme to my, lingvisti, lehký, no jo.
Přesto má moje stěhovací dvacatero i jednu výhodu. Kdekoli jedu po republice a propadnu nostalgii, mám to k nejbližšímu „rodnému“ domu maximálně pár desítek kilometrů. Navíc, všechny mé bývalé příbytky dosud stojí, ty nejstarší už vypadají sice dost omšele, ale nikde zatím žádný z nich nestál v cestě nové dálnici. Stojí dokonce (a funguje, já tam byl na pivu-teď zrovna asi kvůli covidu ne) i hospoda U Prouzů v Zábrodí u rybníku Špinka, kterou můj pradědeček vlastnil. Jen dům na Strakonicku, který patřil pradědečkovi mé matky v obci Louže už není (ani obec, spíš polosamota, už neexistuje), ale základy domu u Louženského rybníka (maminka byla rozená Louženská), jsou stále patrné. Tak na svých cestách občas postojím před domem v Husově ulici ve Vidnavě, před zámkem a vodní tvrzí v Čimelicích u Písku, v Lounech před panelákem, v Hubálově na Mnichovohradišťsku před činžákem. A v Praze leckde, od Nuslí, Bohnic, Jižního Města, Strašnic, Karlína, Újezdu nad Lesy až po Dolní Počernice. Když přidám i bývalou chalupu na Vysočině, rodný zámek mé babičky-polské šlechtičny v Polsku nebo mámin rodný barák v Bratislavě, kdyby mě napadlo všechna „má“ obydlí objet, strávil bych tím měsíc. A všude mám hned plno vzpomínek v paměti. Vím, kde jsem spadl ve školce z houpacího kohouta, kde jsem prožil první lásky, hrál si s prvním dítětem, … Takže jsem všude tak trochu doma – a zároveň nikde starousedlík, ale vždy jen dočasná náplava. Možná ale o to víc mám tuhle zemi rád.
A před týdnem jsme s kamarádem Chorchem složili píseň Dům z dětství. Vy, co vám už taky není zrovna dvacet, si ji určitě poslechněte. Není to žádné brnkání na kytaru, nahrané na mobil, vznikla v profesionálním studiu. Napsal jsem k ní text a audionahrávku opatřil alespoň ilustrativním videem s obrázky. Třeba se vám při poslechu té písně vybaví také rodný dům. Ten váš, samozřejmě. A zavzpomínáte. Jako já. A napište případně do diskuse, jak se vám líbila.
