Typologie novinářské žumpy

Jsou média čtvrtým pilířem demokracie nebo pátou kolonou totality? Velmi nepřehledné. Nejvyšší čas se do jejich žumpoidní říše podívat, systematicky je rozčlenit, zařadit, na špendlíky napíchat a zarámovat. Ujmu se toho.

Pro někoho žumpou, pro jiné pochodněmi pravdy. V prestiži jde povolání novinář už léta ke dnu a v roce 2016 žurnalista tvrdě bojoval s knězem o hezké páté místo od konce, jak tvrdí Centrum pro výzkum veřejného mínění Akademie věd. Ještěže jsou povolání jako uklízečka nebo poslanec, ti šermují mokrým hadrem a mandátem o místo poslední. Prezident Zeman (ale i dlouhá řada dalších) má již léta jasno, že jsou novináři žumpa, ale i on některé bere na milost. Alespoň jsem si nevšiml, že by na svého mluvčího volal: Žumpo! (protože i J. Ovčáček býval novinářem). Jak se však v posledních letech vyhrocuje politická a společenská situace, schytávají to novináři z první ruky. A vždycky byli v hledáčku, jen o fous míň. Dokonce někdy i na mušce skutečné, zvláště váleční zpravodajové, kteří mají úmrtnost na úrovni laboratorních myší. Vždycky si vzpomenu, jak mi moje kamarádka novinářka Věrka vyprávěla, jak ve válce v rozpadlé Jugoslávii pronikla i do zákopů první linie. A chtělo se jí na záchod. Odmítla vykonat potřebu před zraky vojáků v tom zákopu a běžela nekrytá do první díry po granátu. Do vysílaček těch jejích vojáků nepřátelé na druhé straně bojové linie chrochtali: Vidíme tě, ty děvko, sejmeme tě! Někdy novinář umře kvůli absolutní banalitě, Věrka to náhodou přežila. Možná jen proto, že byla mladá a krásná, a takové se i ve válce nestřílejí, ale znásilňují. A možná ji jen netrefili. O tom však dál mluvit nechci. Frontová linie se ale přenesla i do mírové Evropy, Českou republiku nevyjímaje. A v novinářské „žumpě“ to posledních pár let bublá jak v pekelném kotli. Přesto se společně ponořme do té nevábné tekutiny. Vonět to tedy nebude.

Novináře nebudu zpozdile dělit na zpravodajce, publicisty, fotografy… tahle typologická veteš už stejně dávno neplatí. Zpravodajství za mého dřívějšího působení v roli novináře (ano, i já jsem byl žumpou) úzkostlivě obcházelo hodnotící či emočně zabarvené pojmy a pouze zpravovalo o událostech a názorech. Tak na to dnes zapomeňte. Kdo si dnes dává pozor, aby ani nenápadné přídavné jméno neobsahovalo hodnocení. Dnes si klidně ve zpravodajství poslechnete, že tohle řekl pravicově populistický politik, co odsekl, že se o tom bavit nebude, a vystartoval do sněmovny, aby tam rozcupoval své oponenty planým projevem a ventiloval tak své zjednodušené představy o kardinální otázce dneška. Možná vám už ani nepřijde, kolik je tam hodnotících, názorově zabarvených výrazů, tak jsem je dal kurzívou. Jedna zprávička, a vy už vidíte politika v jasných barvách. Jak podléhá laciným názorům, neumí se chovat, oponenty trhá podpásově jak vzteklý pes, jen žvaní, vidí svět jako primitivní schéma a zoufalec nechápe, jak naprosto zásadní ta otázka zahnutých banánů je. Ze zpravodajství je publicistika, z publicistiky urputné hájení jednoho skvělého světonázoru a z politiky bitva na barikádách, kde věcnou argumentaci a diskusi s přísnými pravidly nahradilo kopání do šimpánu a soutěž o vítěze v paviáním řevu. Proto pro mapování současné novinářské scény musím sáhnout ke zcela jiným kategoriím a chlívečkům. Vypůjčil jsem si názvy z živočišné říše. Novináře dělím na, jak kdysi říkávala roztomile Květa Fialová o mužích, poddruhy:

Přežvýkavci – když mají věcně informovat čtenáře či diváky o krvavém bifteku, prohlásí, že je pro jejich ovečky nestravitelný a nepochopitelný a jmou se ho semlít, osmažit, pak ho dlouze předžvýkávají a teprve poté vyzvrací veřejnosti, navíc s nesouvisející bohatou oblohou, aby tahle „žvejda“ vypadala aspoň trochu vábně. O původním krvavém bifteku se nedozvíte nic, natož že byl třeba zelený a zapáchal. Stejně jste podle jejich názoru primitivové, neschopní jejich báječné žvýkací analýzy, natož kritického myšlení. Dnes velmi rozšířený poddruh.

Motto: Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.

Chvostoskoci či Výtrusovci – chybí jim zcela nějaká vlastní vize novinářské práce, nemají specializaci, natož nějakou hlubokou odbornost, podpořenou rozsáhlými znalostmi, nedejbože historického kontextu. Plují na pěně dní a chytají se všeho, co právě je v módě, co by mohlo zaujmout. Chybí jim trpělivost, hltí se informacemi, až z nich kuckají, dovedou si vygůglit tisíc pramenů, ale jejich prostudování nevěnují než letmý polibek. I když nikdy nepřicházejí od zdroje a jako první, dokážou po zveřejnění nějaké události zareagovat hned jako druzí, díky internetu třeba jen s pětiminutovým zpožděním. Okamžitě zveřejňují nasáté informace, ověřené, neověřené, hlavně však šokující. Včetně připojených rozsáhlých analýz, někdy i esejí a soudniček. Podle postupně upřesňovaných informací z veřejných zdrojů (které se mohou diametrálně lišit) pak nenápadně opravují své výtvory, nikdy se za chyby a lži neomlouvají. Též velmi rozšířená odrůda, dnes především internetového světa, kde aktuálně znamená především bezhlavě rychle. Ověřováním, srovnáváním několika zdrojů, promýšlením se nezdržují, vědí, že kdo rychle dává, dvakrát dává. Svou seriózní pověstí se nezabývají, jen by z ní měli noční můry.

Motto: Druzí na startu, první v cíli.

Členovci – jsou členy, sympatizanty nějakého myšlenkového proudu, hnutí, politické strany, sekty, komunity nebo víry. Tito thinktankáni mají jasno, svět je podle nich hluboce rozdělený (nesmiřitelně) a i oni ho s chutí člení přísně na soukmenovce a ty ostatní. Vše hodnotí z pohledu, zda to jejich „proudu“ škodí nebo prospívá a podle toho nenávratně a bleskově nálepkují. Každá nálepka obsahuje pár jasných, stručných hesel, která neustále točí ve svých výplodech dokola se stále stejným argumentačním arzenálem bez sebemenšího vývoje. Ten neovlivní, natož aby vyvrátilo, nic, žádná, i všeobecně potvrzená a přijatá, fakta. Jsou nejvíce ze všech poddruhů uzavření ve své názorové bublině, absolutně nepřístupní měnit názor či svá základní dogmata. A to dokonce ani tehdy, když sám původní inspirační zdroj dogmat názor radikálně změní. Analýzy protilehlých táborů zásadně nečtou, nestudují, vůbec o nich nepřemýšlejí a považují je jen za ohrožení „čistoty rasy“, ba zlovolnou infekci. Protože logicky díky ortodoxnosti je jejich pravověrná komunita nevelká, velmi dobře spolupracují s dalšími evropskými či světovými komunitami, s nimiž se navzájem citují a utvrzují ve své pravdě. Nejsou jako Přežvýkavci elitáři, jsou ulitáři.

Motto: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno.

Z kategorie Členovci se často (ne však vždy) vydělují další kategorie jako

Žahavci a Ostnokožci – snídají jed, obědvají žluč a večeří pelyněk. Na rozdíl od členovců, jichž jsou součástí, vládnou (nebo si to myslí) jazykem jako zbraní hromadného ničení. Oponenti jsou pro ně jen póvl, hodný zadupání do země. Výsměch, urážky, ponižování a totální dehonestace jsou pro ně ty nejzábavnější hračky. Vulgarismy chrlí ve vodopádech. Neokopávají nesměle kotníky jako členovci, žádná podpásovka pro ně není dost zákeřná. Jsou mistři v disciplínách jako Kopání do rozkroku (včetně Kopání do mrtvol a Tanci na mršině), Špinění a Očerňování. Nediskutují, plivou, dští oheň a síru, přeřvávají. Oponenty válejí v dehtu nenávisti a peří zlovůle. Zhusta používají útoky na politickou (Disident? V Pionýru přísahal věrnost Gottwaldovi!) či podnikatelskou (kradl jak straka, jen se zhaslo) minulost, ale i na váš zjev (nařvaný ksichte), vlasy (dredaři, ohone, plešoune) zdraví (chodící rakovino), pohlaví (tupá blondýno), rasu (hnědoobčane), bydliště (je z Brna, to mluví za vše), práci (obchodníku s chudobou), povolání (doktore Smrt), sport (volili by i tenisovou raketu), koníčky (pivní rockere), a dokonce i oděv (ministře Šálo) nebo jídlo (sušižroute) či nápoje (becherovko), které vás zahlédli konzumovat. Z kohokoli udělají opilce (zas to z něj táhlo) nebo zdrogovanou trosku (co bereš za matroš?). Oblíbená je samozřejmě rodina a příbuzní oponenta (Věděls, že ta dvanáctiletá demonstrantka je vnučka Drahoše? Dohnal děti do blázince, to je otec!). Jsou rovněž častými autory novotvarů (kremlobote, vlezdobruselisto) a zkomolenin jmen nepřátel (Socbotka, Mlhoš, Kraďousek).

Motto: Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž.

Bezobratlí, též Měňavky a Savci – skupina novinářů této kategorie bere své působení v médiích jako čistý byznys, kde nemají nějaké zásady, charakter nebo morálka co dělat. Jen zdržují od prodeje zboží. A cena zboží se odvíjí od vztahu nabídky a poptávky, nikoli od pravdy a lži. Uplácejí samozřejmě i média, také ta veřejnoprávní, kde z cizího krev neteče. A upláceni jsou pochopitelně nejen jednotliví novináři, ale i celá média či mediální domy, buď jejich majitelé a šéfové, kteří už na „vděčné“ články podřízených dohlédnou, nebo „řízeně“ alokovanou inzercí. Forem výplatnic pro raketýry je opět nepřeberné množství. Od pozvánek na oschlé chlebíčky a limonádu po tiskovce až po bohaté rauty na firemních akcích s vybranými lahůdkami, pracovní snídaně a obědy, přes vánoční a jubilejní dárky, hrazení novinářských cest a cestovních výdajů a ubytování až po zaplacené stáže, konference, studijní programy či zapůjčování firemních aut a dalších produktů k „testování“. Carpacciem z lososa ovšem hypotéku nezaplatíte, že. Proto nastupují i hotovostní platby. Opět z celé škály vynalézavých zdrojů, ze smluvních i nesmluvních vztahů s PR agenturami, politickými stranami, vládními i polovládními subjekty, firmami, neziskovými organizacemi, nebo třeba jako přivýdělek coby copywriteři v marketingu, autoři mediálních analýz, jako bloggeři, youtubeři, kteří vychválí například nějaký nápoj nebo výrobek firmy. A také nabídkou budoucího zaměstnání, to jsou ti novináři, kteří se po odchodu z redakce vynoří záhy jako tiskoví mluvčí v nějaké firmě, čirou shodou okolností zrovna v té, o níž tak květnatě a pravidelně psávali. Jsou-li úplně neschopní nebo na ně nemá být vidět, tak alespoň jako „poradci“, a těch není nikdy dost. Abych se tu neprsil, když jsem byl ještě žumpoidním novinářem, upláceli mě též. Například Václav Havel mě zkorumpoval nabídkou novinářského doprovodu vládním speciálem do Japonska a Jižní Koreje, když už jsem byl ten hradní zpravodaj Hospodářských novin. Ministr Dlouhý pak pozváním na kávu a mísu ovoce a ministr Baudyš s náměstkem Kalouskem zase ochutnávkou kvalitních lihovin, o čemž jsem tu už psal, jak jsem to málem nepřežil. Francouzská vláda mi zase zaplatila měsíční stáž ve francouzských denících. A jsme u financování ze zahraničí. Někdy mám z vyjadřování v médiích pocit, že všichni novináři jsou tajnými agenty cizích mocností, žoldáci s perem místo kalašnikova (nebo M16). Já se francouzským agentem nestal (ani mi to nenabídli). Tím chci říct, že pokud jsou v médiu nastavena přísná pravidla, např. včetně maximální hodnoty přijatých darů či „benefitů“, nemusí nutně jít o klasickou korupci a o zařazení novináře do této kategorie Bezobratlých.

Motto: Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš.

Strašilky a Bičíkovci – přesvědčení tohoto poddruhu novinářů je vlastně prosté. Svět se řítí do záhuby a armageddon je za dveřmi. Po přečtení (zkouknutí) jakéhokoli jejich díla se propadnete do deprese hluboké jako Mariánský příkop a podle nátury jdete buď pod barákem urychleně vybudovat protiatomový kryt, obehnat zahradu pětimetrovým ostnatým plotem pod vysokým napětím a podstoupit vojenský výcvik s prvky Krav Maga proti cizákům, kteří už jsou s tanky za humny. Aby přivezli vaši svobodu Putinovi k nohám nebo s ní nakrmili nenasytné americké jestřáby. Případně jdete postřílet pár bruselských byrokratů, kteří vás už nesnesitelně dusí, nebo oligarchy ve vládě, co vás zadluží ve jménu mamonu navždy. Bohatou inspiraci sají Strašilky z ekologických kongresů, seminářů a prognóz, kde nacházejí tolik důkazů svých tragických předpovědí, že jim to podlamuje kolena. Datum přeměny Země na pouště se blíží, už teď úpíme pod klimatickou knutou a lidem praskají rty suchem, občas jsme však bičováni záplavami, sevřeni mrazy, zavaleni zemětřeseními, lávou z vulkánů a sužováni ničivými bouřemi. Nepřijdou zvěrozvěsti Cyril a Metoděj, ale orkán Kirill a hurikán Michael. Česká republika se podle Strašilek skládá z:

1. 100 000 bezdomovců a feťáků (vláda říká míň, ale lže)
2. 1 000 000 lidí v exekuci (vláda neříká míň, ale nic nedělá)
3. 3 000 000 lidí na hranici chudoby (vláda lže, že se máme jako nikdy)
4. 3 000 000 ožebračených důchodců (vláda mlčí, tají)
5. 1 000 000 nepřizpůsobivých, tajně propašovaných migrantů (z nich 95% teroristé) a ilegálních dělníků (vláda tají)
6. 1 000 000 agentů zahraničních mocností, členů zednářských lóží a NWO, kteří se usalašili v nejvyšších patrech moci a my jsme ubohou obětí jejich špionážních, spikleneckých a kořistnických rejdů (ve vládě dominují, zbytek ministrů jsou tuneláři, pedofilové a homosexuálové)
7. 100 000 lidí vražděných mikrovlnkami a geneticky zmasakrovanými potravinami (vláda to ví, ale nic nedělá)
8. 1 000 000 lidí, kteří by možná přežili, ale jsou zasaženi chemtrails a umírají (vláda to popírá)
9. Horních 10 000, kteří se mají dobře (9 900 cizáků + Babiš a další oligarchové), ale jen proto, že nás prodali, republiku rozkradli a z prosperujícího socialistického (ve všem soběstačného) státu udělali montovnu, v níž dřeme za almužny (vláda je okatě podporuje)

Strašilky se často mění na Bičíkovce, kteří se neustále švihají flagelantskými důtkami a vyzývají k tomu i ostatní.

Motto: Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.

Žebernatky a ploutvenky – původním povoláním modelky, missky, herečky či youtuberky, z nichž některé i dálkově mezi dvěma přehlídkami spodního prádla vystudovaly obory jako žurnalistika, média, kulturní antropologie, komunikace, apod. Uplatňují se především ve vizuálních médiích a pořadech typu Počasí. Jsou však někdy i sportovními novinářkami, pokud chodily se známým sportovcem, nebo kulturními reportérkami, pokud chodily se zpěvákem nebo hercem. Někdy působí i jako reportérky v terénu, kde jim vítr cuchá vlasy, nadzvedává sukně či se jim zvrtne vysoký podpatek, což je deleguje do humorných silvestrovských sestřihů. Ty nejlepší z nich se stávají moderátorkami, protože dovedou vážné udílení cen proměnit na zábavný pořad a zábavný pořad na utrpení. Hojně jsou najímány na předvolební rozhovory s politiky ve spřáteleném médiu, kde po první otázce, přečtené z papírku (Co nabídnete voličům?), položí už jen poslední otázku (Co byste popřál voličům?) a zbytek vyplní chápavým pokyvováním a úsměvem, aby se politik cítil dobře. Nejvíce však slouží do roztrhání těla ve společenských a lifestylových magazínech, a píší (mluví) zásadně niterně pocitově, i když jde o nový hadřík nebo šampón. Srdnatě se vrhají do všech činností, o nichž zhotovují reportáže, a jsou tam roztomile nemotorné (pole dance) nebo sinalé hrůzou a ječící (seskok padákem). K té příležitosti nasazují hasičské helmy, neoprény, ty nejžebernatější i plavky. Ty odvážné i krmí koně nebo pózují s vidlemi. Jejich nejlepší reportáže jsou s bývalými manžely a milenci. Mají své sny o účinkování ve Stardance a jako porotkyně talentových soutěží, kde pomlaskávají nad svlečenými muži a zakrývají si oči a piští hrůzou při vystoupeních polykačů ohňů a pojídačů pavouků. V zájmu genderové vyváženosti je třeba zdůraznit, že mezi Ploutvenky patří i někteří muži, zvláště vysloužilí sportovci, herci a Muži roku. Od Žebernatek a Ploutvenek se hledání objektivní pravdy a kritické myšlení nevyžaduje, stejně nevědí, co to je.

Motto: „Krása má tolik významů jako člověk nálad. Je symbolem symbolů.

Prvoústí – a také existuje kategorie novinářů, kteří jsou všeobecně vzdělaní, v některých oblastech jsou dokonce vysoce erudováni. Vládnou nejen skvostnou češtinou, ale i několika dalšími světovými jazyky, jsou pohotoví a věcní, odmítají fráze a slovní klišé. Pracují pouze s věrohodnými prameny a i přesto je podrobují křížovému vícezdrojovému porovnávání. Pokud přímo nemohou sledovat určitou událost na vlastní oči a uši, jsou o to obezřetnější ve výběru zdrojů. Dovedou velmi rychle vyhmátnout podstatu dění, názorů, postojů a událostí a oddělit je od balastu. Umí jasně a stručně formulovat nejen otázky, ale i celou strukturu článku, reportáže, komentáře či rozhovoru, držet přehlednou linii od začátku do konce a nepřipouštět zamlžující či rovnou zmateční odbočky. Přísně dodržují žánr i formu, do zpravodajství nikdy nepletou emoce nebo vlastní přesvědčení (i když ho jistě mají), nedávají se strhnout a ovlivnit. Nikdy sami neexhibují, ale nabízejí čtenářům, posluchačům a divákům, které nikdy nepodceňují, prostor pro utvoření jejich vlastního názoru. Cení si natolik své pověsti seriózního a nezávislého žurnalisty, že pečlivě hlídají všechny nabídky hmotných i nehmotných darů a výhod, a pokud získají pocit, že by je to ovlivnilo v jejich nezávislosti nebo dokonce vytvořilo prostor k vydírání, odmítnou. K práci přistupují vždy pečlivě připraveni, pokud se nejedná o jejich specializaci, studují prameny, široce konzultují s jinými odborníky, umí zasadit událost do historických souvislostí v čase i prostoru, podívat se na ni z různých úhlů, zvažovat všechny možné varianty budoucího vývoje a v nejlepším případě i tento vývoj odhadovat. Disponují rozsáhlými kontakty a informačními zdroji, formálními i neformálními, ale především pokud jde o inside informace, pracují s nimi velmi obezřetně včetně jejich nepoužití, nejsou-li si jimi jakkoli jisti. Nekopírují nikdy práci svých kolegů, snaží se vyhledávat a přinášet svá originální témata. Když je to však nutné, mohou použít i práce svých kolegů (třeba ověřené investigativní poznatky), což však vždy otevřeně přiznají a přesně je citují včetně odkazu na zdroj.  Pro složitější případy mohou s kolegy novináři i vytvářet dočasné týmy, nejlépe takové, kde každý přispěje svou odlišnou specializací, včetně multimediálního zásahu, a též si přizvávat ke konzultacím odborníky z daného oboru, ekonomy, právníky, psychology… Pokud mohou volit formu zpracování (nejsou třeba jen specializovaní sloupkaři), vybírají takovou, která je k tématu nejvhodnější. Nebojí se přiznat chybu a veřejně se omluvit, pokud se zmýlí či někoho poškodí, z chyb se učí a snaží se je neopakovat. A také zpětně své kroky podrobují analýze a z ní se rovněž učí, čeho se propříště vyvarovat.

Motto: Novinář je člověk, který si spletl povolání.

Určitě vám vytanou k některým kategoriím i konkrétní jména novinářů, možná i zdejších bloggerů. Tak protentokrát nebudeme jmenovat, co říkáte. No a to je asi o novinářské „žumpě“ všechno. Zapomněl jsem na nějaký poddruh nebo se mnou vůbec nesouhlasíte? Dejte mi vědět v diskusi.