Salvador Dalí nebo Salvátor Halík?

Farář kostela Nejsvětějšího Salvátora Tomáš Halík je reinkarnací světoznámého malíře Salvadora Dalího. Možná pro někoho ochromující odhalení, ale tak tomu prostě je. Jiné vysvětlení prostě není možné. Snesu vám pytle důkazů.

Jak a kdy k převtělení došlo? Tak zde máme naprosto jasno. V roce 1989 věhlasný malíř Salvador Dalí ve věži svého muzea ve španělském Figueres umírá. Zatímco jeho duše stojí ve frontě na znovuzrození a přemýšlí jak Ezop, zda bude v příštím životě brabencem nebo vrabcem, který brabence sezob, v Čechách zatím světu neznámý Tomáš Halík má za sebou nijak oslnivou kariéru podnikového sociologa v Chemoprojektu, vychovávání budoucích komunistických kádrů v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků při Ministerstvu průmyslu ČSR a roli psychoterapeuta alkoholiků ve fakultní nemocnici UK. Mohl se stát v budoucnu ředitelem komunistických kádrováků nebo novým docentem Skálou, ale světelná bytost Salvadora Dalího rozhodla jinak. Když duše malíře dostala v reinkarnačním řízení za zásluhy na výběr převtělit se do psa velškorgiho anglické královny, poslední kus nosorožce bílého nebo do jakéhosi pražského psychoterapeuta, rozhodl se s těžkým srdcem pro psycho, které mu bylo nejbližší. Jak o reinkarnaci praví klasik K. J. Erben: I zželelo se matce milých dítek; duše její se vrátila a vtělila se v drobnolistý kvítek, jímž mohylu svou pokryla. Tak se stal Dalí kvítkem a Halík mohylou. Velký kormidelník Dalí v dříve pochybnostmi zmítané loďce Halíkova těla začíná pevně řídit jeho bárku v proudu neustálých experimentů a široce rozkročí jeho tělesnou schránku nad vodami různých náboženství.

Pro svět to má dalekosáhlé následky. Od té chvíle se Tomáš Halík – a vůbec nikoli náhodou v československém sametově revolučním a Dalího úmrtním roce 1989 - mění jak mávnutím kouzelné hůlky v umělce našich duší, surrealistu do morku kostí, stejně jako jím byl kdysi Dalí. A stejně jako Dalí náhle prozře a prudce se přikloní ke katolicismu. Jeho bývalí kolegové z kádrováckého ministerského institutu nestačí žasnout. Božské prozření! A ještě víc, když v Halíkově těle Dalí začne rozvíjet svou paranoicko-kritickou metodu. Nezdá se vám, že surrealista André Breton, když mluvil o Dalím a jeho metodě, jako by navlas stejně hovořil o působení Halíkově: Neustálé, nezadržitelné proměny, jimiž předmět duchovního zájmu pro paranoika prochází, způsobují, že paranoik pokládá všechny jevy vnějšího světa za nestálé, přecházející rychle od jednoho stavu k druhému. Rozhodující je, že paranoik je schopen toto vidění světa zprostředkovat i ostatním. A to je rozhodující i u Tomáše Halíka. Seznal, že on je tím vyvoleným zprostředkovatelem (ano, s tím lze souhlasit, Dalí si ho opravdu vyvolil za své alter ego tělo) a jediný může poučovat „lidi nevzdělané, uklízečky a taxikáře, kteří by naopak rozhodovat o zásadních otázkách vůbec neměli.“ Aspoň tak se prelát Halík vyjádřil k výsledkům brexitu. Nemohl jinak. To jen on může zprostředkovat coby duchovní dealer vidění o neustálé proměně náboženství v duchu Dalího paranoicko-kritické metody. Jaká rána ubohým katolickým (podle Halíka tradicionalistickým) konzervativcům! Začali se mylně domnívat, že jim po jejich hodnotách šlape sám Halík a dodnes netuší, že je to Dalího Shnilý osel.

Také postoj Halíka k islamisty zavražděnému nizozemskému režisérovi Theo van Goghovi či vyvražděné redakci Charlie Hebdo, kritizující mrtvé, že provokovali urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství, byli mravně rozvrácení a „záviděli islámu“, není ničím jiným než Dalího kritikou mravenců jako symbolů smrti a strachu. Dalí totiž v dětství jednou nalezl svého domácího mazlíčka netopýra uhynulého, pokrytého mravenci. Kupodivu divadelní hru O. Frljiće Naše násilí a vaše násilí na brněnské přehlídce za „urážku posvátných symbolů tu islámu, tu křesťanství“, vůbec nepovažoval a tvůrců hry se srdnatě zastal, že „...cílem ‚cool theatre‘ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.“ Zdánlivý rozpor v postoji Halíka se však reinkarnací v Dalího lehce vysvětluje. Zatímco Gogh a redaktoři Charlie Hebdo byli „cyničtí a nechutní, propadli nihilismu a zaměřují se vlastně na takové nenávistné karikování a provokování islámu", Frljić je umělec. A může převtělený Dalí kritizovat umělce nebo dokonce jejich svobodu? Když Tomáš Halík přiznal, že Frljićovu inscenaci včetně scény znásilnění muslimky Kristem musel zhlédnout na videu dokonce dvakrát, nijak jsem se nepodivil. Dalí přeci také opakovaně přihlížel, když jeho sexuálně nenasytná manželka a Múza Gala obcovala s jinými milenci před jeho zraky. To si prostě jeden nepomůže, voyeurovství přešlo z krve do krve.

Přirozeně můžeme vysvětlit s pomocí Dalího rozklenutí nad všemi možnými uměleckými styly své doby i Halíkovo chápavé rozprostření nad náboženstvími všech směrů a odrůd. Je-li dnes křesťanství v pojetí papeže Františka tak trochu surreálné, islám kubismem, kde lze koránem obhájit i obě oči na jedné straně hlavy, buddhismus jako učení rozesmátého dadaisty Buddhy, atd., je jen zákonité, že Halík touto cestou spěchá jak Dalího Andaluský pes na stopě Geopolitického dítěte. Tento Dalího obraz vyjadřuje celé Halíkovo snažení – porodit nového ekumenicky průzračného člověka Homo Geopoliticus. Pokouší se o to například na společných modlitbách a meditacích s protestanty, buddhisty, muslimy nebo židy v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Vše tam probíhá naprosto korektně, až na opravdu zanedbatelné rozmíšky. Například se dlouho nedařilo sladit rytmus buddhistických bubínků s varhanami, jindy na Štědrý den jakési křesťanské dítě vykřiklo, že se postilo a vidí zlaté prasátko, proti čemuž přítomní muslimové ostře protestovali. A přidali se k nim i protestanti, ale to se nepočítá, když to mají v názvu. Prostě, kde je vůle, tam jsou výsledky.

Jaký div, že se v Halíkových životních postojích začalo náhle tvrdě prosazovat Dalího surrealistické pojetí světa, například v tvarové přeměně reálných předmětů a diskreditaci skutečnosti ve fantastických kompozicích. Jako v Dalího slavném obraze Persistence paměti s tekoucími hodinami i Tomáši Halíkovi se zdá, že nám čas teče do bot. Říká: „… ovšem církve se nesmějí vzdát tohoto prorockého poslání ,číst znamení času‘ “. No jo, jak ale zjistit, kolik je hodin, když vám protečou mezi prsty? Já vím, Dalí by se tomu vysmál jako „mechanickému materialismu“. Obhajoba idejí absurdity je pak jen logickým vyústěním Dalího řádění v Halíkově těle. Proto Halík tak ostře odmítá tvrzení o islámských mravencích hodujících na umírajícím netopýřím těle Evropy. A proto také naprosto zavrhuje nějaký bojovný zápas proti islamizaci a deptá Václava Klause, podle Halíka Halucinogenního toreadora, stejně jako Dalí odmítal býčí zápasy na stejnojmenném obraze. Marně Václav Klaus namítá, že mezi Koniášem a Halíkem vidí rozdíl pouhých tří století. Halík není žádným Koniášem, je Dalím. Kdyby Klaus nazval Halíka jménem jiného slavného Dalího obrazu – Velkým masturbátorem – bylo by to možná přiléhavější, a navíc byste viděli, že by Halík ani neceknul. Ve skutečnosti celý zásadní spor Václava Klause a jeho družiny s Tomášem Halíkem odstartoval tím, že Halík vidí v Klausovi reinkarnaci básníka Paula Éluarda, kterému Dalí uzmul manželku Galu, a ten se přichází nyní pomstít. To ale vůbec není pravda, Klaus je převtělením Margaret Thatcherové (což mimochodem vysvětluje ty trapné pochybnosti o jeho sexuální orientaci). Roztržka „klausovců“ a Halíka je jak přes kopírák někdejší roztržkou surrealistů s Dalím. Ti, v čele s André Bretonem, spílali Dalímu v manifestu z roku 1960 do fašistických malířů, náboženských fanatiků a zapřisáhlých rasistů. Tak proto dnes Halík nemůže jinak, než rovněž spílat všem, co neuznávají jeho duchovní poselství dialogu s bratrskými náboženstvími, naprosto totožným slovníkem. Je to v něm jako v koze. Tedy zhrzený Dalí je v něm jako v koze. Proto ti Halíkem opovrhovaní fašisté, „bigotní omezenci“ a rasisti. Ano, doslova a do písmene stejný arzenál výrazů. Náhoda? Stejně tak si nemůže Halík pomoci, když kritizuje prodejnost za jidášský dukát (dříve groš, ale to by nebyla narážka na pražského arcibiskupa Duku tak přímočará), a to komerční „jednotu trůnu a oltáře“. Nejde o nic jiného než o další starou Dalího ránu, kterou mu uštědřil André Breton, když ho nazýval posměšně Avidadollars (Dolaromil).

I když nikdo do dnešního dne a mého odhalení netušil, že je Salvátor Halík reinkarnovaným Salvadorem Dalím, přeci jen řada jeho odpůrců v něm Dalího podvědomě cítila již dávno. Například když Jiří Ovčáček, mluvčí Hradu, tvrdil, že: „Na stole Tomáše Halíka opět zazvonil telefon z pekla“, jen mu prostě vytanul v hlubokém podvědomí na mysli obraz se šlehajícími plameny a telefony (viz Dalího dílko Hořící žirafa a telefony). Když arcibiskup Duka přirovnal Klausova vicekancléře Hájka a Tomáše Halíka k adventním čertům, kteří po sobě házejí shnilými jablky, zjevil se mu prostě v mysli Dalího obraz Sen, na němž z nahnilého granátového jablka startuje ryba a z její tlamy dva rozzuření tygři (Hájek a Halík). Tak totiž Dalí vstupuje do myslí těch, na něž se Halík jen podívá. Dejte si na to také pozor, zbývá ještě mnoho obrazů – a být třeba aktérem díla Onanující Hitler by nemuselo být úplně příjemné (vlastně, jak komu, že).

Salvador Dalí také s chutí vytvářel optické iluze, Halík zatím jen jednu, když se užuž viděl prezidentem, jenže vzápětí si posteskl, že: „Kdybych nyní kandidoval, pravděpodobně bych získal hlasy lidí rozumně uvažujících a vzdělaných. Ale ti dnes nepředstavují většinu“. A bylo po iluzi. Dalí je také autorem mnoha šperků. Tady se zdá účet Dalí-Halík vyrovnaný, co Halíkova věta, to skutečně šperk. Dalí také vymyslel logo Chupa Chups, Halík „kontroval“ vynálezem nového vědního oboru kairologie. Nevidíte souvislost? Obojí je přeci - jen takové sladké lízátko. A to rozveselilo kněze a tajemníka kardinála Duky Milana Badala, jinak znalce dobrého jídla a vína: „Získám profesuru na oboru ‚duchovní gastrokoučing a enokoučing‘. Povedu vás jídlem a pitím do Božího království,“ napsal, inspirován zbrusu novým kairologem Halíkem, na svém Facebooku. Kdybyste nevěděli, kdo to byl Kairos, tak to byl  řecký „god of opportunity“, což někteří překládají jako bůh příhodného času, ale já věcněji jako bůh oportunismu. No, takový vědní obor bychom opravdu potřebovali. Bylo by co studovat, dějiny se oportunisty jen hemží.

Salvador Dalí sám sebe spontánně označoval za génia a mystického vizionáře. Mám i tady dokazovat spojitosti se Salvátorem Halíkem? Asi není třeba, že? Dalí se také jednou přiznal: „Každé ráno zažívám při probuzení rozkoš, rozkoš z toho, že jsem Salvador Dalí a okouzleně se ptám sebe samého, co zázračného dnes ten Salvador vykoná.“ S jakou první myšlenkou se asi probouzí Tomáš Halík? Také rozkoš? Vzpomene si, že už Jiří Suchý zpíval:

Salvador Dali posvačil

Na bříšku plavovlasé dívky

A já se divit nestačil

Když dal si růži do polívky

Tak jako růže se do naší české xenofobní, rasistické a fašistické polívky posadil sám Tomáš Halík. To bychom měli. Tak ještě ta sváča. No a já sám se musím spolehnout na to, že Tomáš Halík si stále myslí, že „Bůh je velkorysý a má ohromný smysl pro humor.“ Jinak až do konce života za své rouhání potáhnu za sebou dva živé preláty, dva klavíry a v nich mrtvé osly, jako ten nešťastník v surrealistickém filmu Andaluský pes.