Protože jsou neskonale naivní, absolutně nereálné a ve výsledku přinášející jen bídu, hlad, utrpení a chaos, včetně toho bezpečnostního. Přes stovky pokusů o vysněnou „beztřídní a spravedlivou“ společnost skončily všechny krachem.
Přesto jsou stále živé a v dnešní době opět vyvolávání duchů frčí na všech frontách, ve všech myslitelných oblastech lidské činnosti: v politice, ekonomii, ekologii, migraci, rasové, genderové i výchovně vzdělávací rovině. A je to pohroma za pohromou. Není třeba připomínat státy, kde to skončilo totalitou, hladomory a masovými represemi a popravami, jako např. ve stalinském Sovětském svazu včetně celého „socialistického tábora“, Maově Číně, Kimově Severní Koreji nebo v Kambodži za Rudých Khmerů. I to „mírnější“ zavádění světlých zítřků jako venezuelský Chávezův model nebo kubánská odnož s Fidelovou vousatou lidskou tváří rozvrátilo přinejmenším hospodářství až na doraz.
V jednom z předchozích blogů jsem rozkryl choré fantazie o migrační harmonii z pera Luca Bessona (pro zájemce zde). I dnes pro ilustraci současné „nové vlny“ zůstanu u filmu. A poslouží mi hned dva, film o Jean-Luc Godardovi Obávaný a ještě jeden, kterým začnu. Tentokrát opustíme migraci a podíváme se na ekologické snění o šťastné společnosti – film s Viggo Mortensenem v hlavní roli. Není snad symptomatičtějšího díla, podávajícího věrněji pohled na „vize“ dnešních superlevičáků o návratu k přírodě, než film Tohle je náš svět. Tak nakoukněte, jak to v jejich úžasném lese klape.
Kdesi v hlubokých lesích hospodaří otec (Mortensen) se svými šesti dětmi (ve věku od předškoláků až po puberťáky) v dokonalé harmonii s přírodou. Po skalách lezou i ti nejmenší jako veverky. Vše si sami vypěstují, a protože kupodivu jedí maso – i uloví. A vraždí zvěř, s nožem to i prckové umí skvěle. To je ovšem jen první chyba v jinak dokonalému ekomatrixu. Mrňousové s taťkou toho vypěstují tolik, že prodávají přebytky ve městě (po jejich bioproduktech je rvačka, jak jinak), protože přeci jen nějaké to umouněné tričko potřebují. Děti s otcem pravidelně vybíhají na ranní rozcvičku (podobnost s těmi mými – vojenskými – čistě náhodná), zpívají, učí se. Mobil a počítač nevidět, jen knihy a bylinky.
Matka zde pohříchu chybí, nezvládla tu bukolickou idylu ekotvrďáka Mortensena a prchla na psychiatrické léčení do civilizace. Marně, v průběhu filmu se dozvídáme, že spáchala sebevraždu. Druhá chyba v matrixu. I když, taky bych ji asi spáchal, být ženou „charismatického“ (jak tvrdí popiska na ČSFD) biotaťuldy. Je nutno se vydat na její pohřeb (ač nejsou zváni) a vysvětlit otci zasebevražděné, že si jeho dcera přála buddhistický obřad spálením na hranici. Mortensen startuje starý autobus (není řečeno, jestli je elektrický nebo jen jezdí na bionaftu, ale tušíme to). Po cestě vede s malými dětmi řeči o sexu typu Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat) až se rdí i sexuologové.
Tchán Mortensena je ovšem starý odporně bohatý buržoust, poslední přání dcery odmítá a trvá na rakvi do země. Nepřesvědčí ho ani, že v konfrontaci s „městským“ klukem prcek od Mortensena exceluje ve vědomostech, cituje zpaměti americkou ústavu a brilantně ji analyzuje. Padne, rovněž nikoli náhodou, jméno Noam Chomsky, bůžek z krabičky poslední záchrany všech levičáků v USA (a hojně i Evropy), který se sám označuje za příznivce anarchosyndikalismu a libertariánského socialismu. Zvláště to druhé je, řekl bych, klasický oxymóron. A perlí hláškami jako Bezbarvě zelené myšlenky zuřivě spí nebo Zvyšováním strachu z drog, ze zločinů, z mateřství, z imigrantů a cizinců se ovládají lidi. My ovšem strach z drog, natož z mateřství, nemáme, ovládáni se necítíme, tak směle pokračujeme.
Rebelovat začíná i nejstarší syn, který tajně složil zkoušky a byl přijat na všechny myslitelné prestižní vysoké školy v Americe (a vy nadáváte na domácí výuku!) a chce studovat. Ten pomýlenec. Když spadne ze střechy Mortensenova dcera (protože zas taková horolezecká veverka není), Mortensen ustupuje a sám v autobuse bez dětí odjíždí, zhrzen a odmrštěn. Najednou však ze všech úkrytů v autobuse vylézá všech šest dětí, včetně rebelujícího puberťáka, a přemluví dojetím slzícího Mortensena, aby se vrátili, vykopali maminku z hrobu a ukradli její tělo. Mortensen nadšeně souhlasí. Skutečně všechny malé děti i teenageři maminku exhumují a odvážejí. V autobuse se s mrtvolou matky, i když v té době už musí notně zavánět, dojemně mazlí a na hranici ji pak skutečně spálí. Její popel vysypou na letišti do záchodu a spláchnou, jak si matka přála. Nejstarší výrostek odjíždí do Namibie. Proč zrovna do Namibie? Protože „prostě píchl prstem do mapy“, ač bylo při této metodě daleko pravděpodobnější, že píchne do rozlehlého Ruska nebo Číny. Studia už chlapec odmítá. Ostatní děti se s otcem vracejí do panenské přírody k povolání lovců a sběračů, kde šťastně budou žít až do smrti v prvobytně pospolné anarchii. Přeci jen však do té zatrápené školy už jezdí, aby se tchán nažral, ale ekokoza zůstala celá. Mokrý sen končí. Ufff.
Od ekokrváku skočíme rovnýma nohama k filmu Obávaný, mapujícímu jeden životní úsek francouzského režiséra Jean-Luca Godarda. I politické scestí, které nám tu progresivisté (zde ovšem zatím jen ideově nesmělejší maoisté a trockisté) zanechali, je třeba trochu zmapovat. Vše z pohledu jeho mladinké manželky Anne Wiazemsky, kterou kdosi v diskusi na ČSFD vtipně nazval maoistickým králíčkem. To ovšem není nic proti Godardovi samotnému. Ve vypjatém roce 1968 pochoduje se „studenty a dělníky“ na demonstracích, sype ze sebe jeden rozervaně intelektuálský bonmot za druhým, své nejlepší filmy označuje sebekriticky za „sra*ky“ (filmy přátel ovšem taky), vyjeví na jedné ze studentských debat své silně propalestinské názory a srovná chování Židů s nacisty, až i nejradikálnější studenti valí oči, aby pak odjel do Cannes a zastavil probíhající filmový festival. Protože když studenti krvácejí na ulicích, není přeci možné čumět na filmy. Vzápětí po zablokování festivalu se však odebere za svou ženou do miliardářské luxusní vily na břehu moře, patřící jeho třídnímu nepříteli. A když zjistí, že vzhledem ke studentským bouřím není nikde benzín, rád se na cestu do Paříže vrací v buržoustském autě, jehož majitel si benzín na trase sehnat umí. Cestou ovšem všechny zase sprostě pouráží. Odskočí si později i do Československa, ovšem v roce 1969, už tedy po okupaci tanky Varšavské smlouvy, točí zde tajně dělníky a sedláky pro dokument Pravda, aby v něm zle vyčinil kapitalistům. Nikoli však sovětským tankům. Jen na okraj, mohla z toho tehdy být světová senzace, protože když se čeští režiséři Jan Němec a Pavel Juráček dozvěděli, že je Godard v Praze a točí prorežimní film, vystopovali ho a chtěli ho podle svých slov zabít. Při představě, že by byl nejznámější představitel francouzské nové vlny Godard ubit motyčkou při sázení ve Františkánské zahradě – a to navíc dvěma představiteli české filmové nové vlny, se rosím na čele studeným potem ještě dnes. Nestalo se.
Poté Godard odjíždí za svou ženou, která točí v Itálii „nudistický“ film. Ostatně i sám film Obávaný je hodně nudistický, oba hlavní představitelé před kamerou chodí zcela nazí dlouhé minuty, žádné decentní přítmí nečekejte, natvrdo jde kamera do klínů a ohanbí. A vůbec, z tohoto pohledu jsem Obávaného zařadil mezi velice dlouhou řadu francouzských filmů, kde je hlavní postavou podezřele mladá a půl filmu nahá herečka. Nevíte, co to mají ti Francouzi za úchylku?
Godard své manželce v Itálii vynadá, že točí komerční brak a pokusí se o sebevraždu. Přežije. A nejen tu noc v Itálii, ale daleko později i svou mladinkou manželku Anne, předchozí ženu herečku Annu Karinu, svého dvorního herce Belmonda a vůbec všechny představitele francouzské nové vlny, jakož i české nové vlny včetně Němce a Juráčka, co mu prý usilovali o život.
Jako správný anarchista a salónní maoista Godard dožívá svůj život v dělnické ubytovně pro přestárlé na předměstí Paříže, tedy vlastně jsem chtěl říct, v krásném sídle ve švýcarském Rolle na břehu Ženevského jezera. Konečně i německý nejzelenější ze zelených levičáků Joschka Fischer, co nedokončil ani střední školu, tře dnes bídu jako byznysmen-poradce při stavbě plynovodu Nabucco. Kolik metanu se při těžbě uvolňuje, se od něj asi nedozvíme. Smutné jsou konce revolucionářů, a tak to s námi mysleli dobře a kráčeli v čele davů příkladem. A ještě perlička: film o Godardovi byl poprvé uveden… na filmovém festivalu v Cannes, který kdysi Godard revolučně rozehnal. Řekl bych, že kruh se uzavřel. Na rozdíl od levičáckých nových vln, které se opět rozevírají jak tlamy fontánových chrličů a polévají nás (pokolikáté už) nezištně přinášeným dobrem a smělými vizemi o Slunečním státu. Který se ovšem z nějakých záhadných důvodů vždycky potopí jak Atlantida. Opět jsme svědky, jak levičáctvím nasáklé západní univerzity, vyhazují učitele za těžké zločiny typu jemná kritika feminismu, nebo studentky, co si dovolily drze tvrdit, že ženy mají vagínu. Nadějným příkladem jsou také anarchisté v Seattlu, kteří za loňských protestů proti rasismu vyhlásili autonomní zónu a policie tam pár týdnů ani nepáchla. Podle oficiální zprávy úřadu vzrostla ve městě kriminalita o 525 % oproti stejnému měsíci předchozího roku. Což je směšná cena za svobodu bez buzerujících poldů, to jistě uznáte. Godard musí zatleskat, jak tam anarchie pěkně šlape. Konečně, vládě Rudých Khmerů v Kambodži obrýlený Godard taky tleskal, i když tam vraždili lidi jen za to, že nosí brýle (=jsou intelektuálové). I já tleskám, ale – ani vám nevím proč – zároveň mám při čtení takových zpráv občas chuť si jak Jean-Paul Belmondo na konci Godardova filmu Bláznivý Petříček omotat hlavu dynamitovými patronami a odpálit se. K lítosti mnohých to neudělám. Tak snad mě odpálí aspoň někdo v diskusi.
