Pokrok je někdy pěkná voštara…

…zvlášť pro chleba a pivo, napsal kdysi Bohumil Hrabal. A já dodávám, nejen pro ně. Dokonce to někdy vypadá, že jakákoli progresivní změna je vždycky změna k horšímu.

Zaklínadlo jménem inovace, používané černokněžníky revolučních přístupů, velícími stále Kupředu!, i když do propasti, se taky nemusí vyplatit. Příkladů je kolem nás tolik, že hned nevím, který zvolit. Tak třeba sedačky v pražských tramvajích. Dříve umělohmotná skořepinová „vajíčka“, někdy dokonce polstrovaný hnus. A nyní? Esteticky úžasně vytvarované dřevěné sesle. Hurá! Jenže. Dokonale hladký povrch způsobuje jisté…ehm… popojíždění zadku po povrchu, takže vás sedačka, když se vší silou nohama nezapřete, v první zatáčce skluzem vystřelí do uličky. Nebo na křehké tělíčko vedle sedící slečny, což je ta lepší varianta (pro vás, ne pro tu slečnu. Pokud vás ovšem hned nezažaluje za sexuální obtěžování prudkým nalehnutím. Pak ani pro vás.). Zrovna tak prudké zabrždění vás katapultuje vpřed jak namazaný blesk. Každá jízda je boj o udržení se na tomhle kluzišti, občas marný. Pokrok ale prostě nezastavíš. To skořepinové vajíčko vás kdysi udrželo bez námahy, mělo zdvižené okraje. To nové vás pořád vyhazuje ze sedla jako zjašený kůň. Ale na takové hlouposti, jako je pohodlí cestujících, designéři-pokrokáři hledět nemohou, to jistě uznáte. Vedeni estetikou a požadavkem dokonalé omyvatelnosti, kráčejí neochvějně vpřed. Apropó, ta estetika! Takové dřevěné sedátko po čase vypadá takhle:

No nezmocňuje se vás při pohledu na takovou krásu niterné estetické blaho? Usednete nebo se usedavě rozpláčete? To víte, lak na dřevě, to pracuje, to nějak nedomysleli, soudruzi z NDR.

Ale zpátky k Hrabalovi. Ten viděl černě pokrok hlavně u toho piva a chleba. Jak mu dala nová doba zapravdu! Po sametové revoluci se na naše pivovary vrhli noví vlastníci-zahraniční inovátoři, a zlepšováky jen pršely na naše hlavy, v tomto případě se přímo lily do našich úst. Však my z těch vašich napěněných bílých čepic a jiskřivé zlatavé barvy už to báječné unifikované europivo umatláme, nebojte, tvrdili. Báli jsme se. Naštěstí na tuhle politiku zrychlených postupů a převratných receptů nenaskočili všichni a někteří dokonce trvali na zdánlivě prostých tvrzeních, že ležák má prostě vymezený čas ležet, jinak je to běhák (na WC), zesvětlení barvy na úroveň dětské moči že také není to pravé ořechové, atd., a postavili na tom dokonce reklamu. A u zákazníků - tedy u nás, zpátečnických konzerv, zvítězili. A inovicové se často až po letech, kdy se tvrdošíjně přesvědčovali, že nás nové blátopivo naučí pít stejně jako zírat na nekonečné seriály, občas pokorně vraceli ke starým „překonaným“ postupům a podbízeli se. Že teď už jejich výtvory zase „chutnají jako tenkját“. Tady naštěstí naše husitská vozová hradba odmítání „novot“ zafungovala.

U chleba byl vývoj trochu jiný, protože komunisti stačili ještě do sametové revoluce stvořit z kulatých zamoučněných pecnů s odfouknutou vypečenou kůrkou unifikované šišky z předpeku, zvané drze Šumava. Totiž zrovna na Šumavě, aspoň někde, původní chleba přečkal rudé chlebové revoluce až do sametu. Po roce 1989 vyrostla spousta malých čilých pekáren a svou nabídkou vracela chlebu a pečivu původní lahodnost a křupavost. Jenže zároveň s tím vznikaly velkovýrobny zmražených polotovarů. Takže je to tak 50:50. A objevily se i domácí pekárny, takže labužníci nejnáročnější začali péct chleba doma. A míchají mouky pšeničné, žitné, ječné, ovesné, špaldové, kukuřičné… jak alchymisté. Jenže jen udržet naživu takový kvásek, to je skoro věda, a kdo v dnešní době na vědecké pokusy nebo dokonce na pečení má čas, že?

Kde ovšem pokrok řádí jako černá ruka a ve stále se zkracujících cyklech, jsou technologie, zvláště ty ajtý. Také už vůbec nestíháte upgradeovat všechny své mobily, počítače, tablety, aplikace, hry, televize, přehrávače nebo prostě jen varné konvice? Jen koupíte CéerTé, už to chce eLCéDé, pak se plazíte za plazmou, abyste skončili u LEDu. Ale ani LED už neletí, to OLED, což bude finančně bolet. Mobil bez foťáku 12MPx už je zcela out, trapný je, kdo má jen foťák v zadku, musí ho mít i v předku. Jen si natáhnete nový software, už to hlásí, že je k dispozici ještě dvakrát lepší, který přináší nově… cože to přináší nově? No třeba vylepšenou funkci, že si můžete vytvořit ciferník. Já bez tvorby ciferníků nikdy nemohl žít, plácal jsem si je už na písečku místo báboviček. Takže, to se moc hodí. Někdo vám v hospodě zmaluje ciferník, tak si můžete okamžitě vytvořit nový. Bohužel, do svého mobilu se s tím zmalovaným ciferníkem nepřihlásíte, protože se otevře jen, když pozná váš obličej. Místním chasníkem váš pečlivě zmalovaný obličej však nepozná, tak jste v loji.

A tak bych mohl pokračovat donekonečna. Pokrok se sune stále vpřed, pokrok prýští do našich životů, až nám stříká ušima ven. Kdo chvilku stál, už stojí v minulém století. Já jsem ještě pořád zakousnutý do nových technologií, ale třeba můj kamarád jde až na dřeň, řekl bych odborně, programové stagnace. Má pořád místo naleštěného smartphonu prastarou nokii z roku 1996. Taktak přijme esemesku, volat z něj už moc nejde. Displej jak okýnko do domečku pro panenky. Ovšem, neučí se denně nové funkce jako já. Neučí se nic. Fuj, on žije z podstaty. Musím s tím zpátečnickým neandrtálcem přerušit veškeré spojení. Odříznu mu phone, hot spot, mail, viber, skype, facebook, twitter, google+, pinterest, instagram i whatsupp. Ten bude koukat. Teda, koukal by, kdyby si toho mohl všimnout. Jenže nemůže, když nic z toho nemá. Budu si muset stoupnout pod jeho okno (ne pod windows, pod okno jeho baráku) a volat, že jsem ho odříz. Aby měl vztek, dinosaurus zavostalej.