ZZ Topáci komunistů Marx a Engels nám svou super víru s pomocí horlivých následníků natankovali ‚do plnejch‘. Propadl jsem nemístnému optimismu, že to po sametu skončilo. Ale revoluční, silné větry dují znovu. Ze Západu.
Jak jsme v roce 89 odřízli kremelskou pupeční šňůru, byl chvíli klid. Po marxismu ani stopa, jen pomalu mizející rezavé nápisy Sláva KSČ a busty supervousáčů a plešounů s placatkou, odvážené do depozitářů nebo rovnou do tavicích pecí. Už v únoru 1990(!) se ale u našich dveří ozval zvonek. Měl jsem tušit, že jde o první varování! Věděli jsme s manželkou, o koho jde. Před týdnem nás kamarádka poprosila, abychom ubytovali jejího známého z Francie, že nám i přispěje na jídlo a tak. Slíbili jsme, francouzsky jsem se domluvil, žádný problém. A tak se moje rodina otevřela západnímu světu ještě dřív, než bývalí veksláci sehnali první náklaďák a začali prodávat ze Západu přivezený olej na našem sídlišti přímo z korby.
Za dveřmi stál mladík s baťůžkem na zádech. V ruce knihu, asi si v ní četl při dlouhé cestě k nám. Aby konverzace nevázla, po přivítání jsem se ho zdvořile zeptal, co to čte. Ochotně mi knihu ukázal. Věřte-nevěřte, byl to Marxův Kapitál. A jestli nechci do té báječné knihy nahlédnout, když jsem francouzštinář. Měl jsem chuť mu úsečně sdělit, že jsme ani nestačili vykydat stáj a on už nám veze další fůru. Ale udržel jsem se a odpověděl křečovitě, že knihu už trochu znám, když mám z marxismu-leninismu státnice, navíc na vysoké ekonomické, kde Kapitál podpíral jako sloup veškeré výukové předměty, snad kromě matematiky. Říkali jsme těm předmětům Mafie-Marlén (marxistická filozofie + marxismus-leninismus). Naše konverzace trochu ochladla. Pak jsme celý týden, na který se k nám nakvartýroval, řeč na politiku úzkostlivě nezavedli. Jen se denně ptal, kdy doplníme lednici, kterou nám vyjedl, aniž by do ní cokoli přikoupil. Ach ta symbolika levicových radikálů!
Potom byl zase na chvíli klid. Rychle převlečení bolševici, čile zapojení do budování kapitalismu, pozapomněli na diktaturu proletariátu a jali se vesele vykořisťovat a hromadit zisky z potu a krve pracující třídy. Jak si to vnitřně ideově zdůvodnili, mi zůstává záhadou. A začaly pomalu vyrůstat nové generace mladých lidí, již nepolíbených všeobecným marasmem socialistického blaha. K mládí obecně: zastávám názor, že mládí k levicovým myšlenkám tíhne pudově. Konzervativní myšlení je jim cizí jaksi z podstaty. Ostatně, když potkám nějakého velmi mladého zapáleného konzervativce, co plamenně obhajuje ty nejtradičnější hodnoty, taky jsem hned ve střehu. Konzervativci mají totiž jednu velkou chybu, nechtějí od základu měnit svět a (pokud možno ihned) vybudovat ten lepší, spravedlivější, zalitý sluncem lásky. A nemají černobílé vidění, čímž mládí překypuje. Nebyl jsem v mládí jiný. Abych se ve světě, který není černobílý ani náhodou, vůbec nějak zorientoval, také jsem si musel nejdřív načrtnout základní kostru, co je hodně fuj a co je hodně mňam. Malé děti mezi svým hovínkem a jablečnou přesnídávkou také nejdřív moc nerozlišují. Teprve daleko později se člověk naučí rozlišovat další odstíny původně černobíle vnímané pravdy, nejdřív základní ‚semaforové‘ barvy. A ještě daleko později i tak záhadné odstíny jako je holubí šeď nebo hráškově zelená. A když jsem po sametové revoluci fasoval z kádrového oddělení rozhlasu své materiály, které na mě ‚zvláštní‘ oddělení vedlo (z drtivé části skartované), byl jsem tam charakterizován jako „levicový intelektuál“. I když vím, že kdyby tam bylo napsáno, že jsem pravicový oportunista, renegát, samozvanec a ztroskotanec, nevyzvedával bych si ty materiály v rozhlase, ale někde v kotelně. Takže mě mí šéfové vlastně ochraňovali, když to psali, i když věděli, že to s mým levicovým myšlením už dávno není tak horké jako zamlada. I já jsem na střední škole v SSM (stoprocentní členství všech studentů) přesvědčeně protestoval proti Pinochetovu režimu v Chile. Mimochodem, zrovna v tomhle případě jsem svůj ‚levicový‘ náhled na věc neopustil, i když jsou lidé, kteří budou do smrti obhajovat jak zavraždění prezidenta Allende při chilském vojenském puči, tak koncentráky na stadionech a masové pronásledování a vraždění politických odpůrců. Tady jsem jaksi nevystřízlivěl. Ale u mnoha dalších myšlenek o světlých zítřcích ano. A to už v patnácti letech, dokonce s pomocí šokové terapie, kdy jsem se nedostal na výběrovou filmovou školu. Měl jsem sice samé jedničky od první do deváté třídy a přijímací zkoušky absolvoval s nejlepším výsledkem ze všech adeptů, ale… nevzali mě. Místo mě vzali kluka, který zkoušky složil s výsledkem 4,4,5, zřejmě aby ten výsměch byl dokonalý. Ale měl strejdu na ÚV KSČ, kdežto já jen matku, která odmítla v osmašedesátém přivítat okupační vojska, a při prověrkách ji vyrazili z KSČ. A následně z práce. O otci, zarytém masarykovci, ani nemluvě. Komunisté kvůli mně museli uspořádat celé manévry, aby toho kluka vzali místo mě – aspoň zdánlivě legálně. V padesátých letech by se s tím tak nemazali. Dokonce zrušili celou přijímací kvótu Středočeského kraje a začali tvrdit, že nikoho přijmout ze SČ nechtěli. Tak proč mě k přijímačkám zvali, že? A mého soupeře-pětkaře pak tiše přijali na odvolání. Já jsem se neodvolal, kam taky. Na okresní sekretariát KSČ?
Jen si tak říkám, jak by v takové situaci reagovali dnešní studenti. Kdyby se dnešní režim mstil na dětech za rodiče, jedno z největších (a běžných) svinstev tehdejších vládců. A to jsem dopadl relativně dobře, vzali mě aspoň na gymnázium, které sídlilo ve stejné budově, kde mě ředitel v devítce vyhlásil pateticky ‚nejlepším žákem všech dob‘. Mé dvě spolužačky (taky s kádrově „nečistými“ rodiči) nevzali vůbec nikam a v patnácti nastoupily do továrny a s vysvědčením se samými jedničkami si mohly leda tak utřít pozadí. Tohle ale evidentně dnešní mladá generace netuší, zrovna tak jako neví nic o daleko horším řádění bolševiků, a nemyslím jen koncentráky a popravy, všudypřítomné pronásledování „živlů“ a nekonečnou ideologickou buzeraci. Jak je to možné, že o tom nevědí nic nebo jen velmi málo, ale učí se zase důsledně o internacionalismu (zatím tedy, pravda, nenazývaném proletářským), multikulturním všeobjímání, zkoušejí si hidžáby, aby lépe pochopili islám, diskutují bohatě o genderútlaku a také to léta studují, či v lepším případě bojují za ohroženou žábu? A to propagandou tak pitomou a umělecky tak primitivně polopatickou (psal jsem třeba zde), že by ji odmítl i leckterý ideologický tajemník v minulém režimu. Kde se stala chyba, že po necelých třech desítkách let je už zase v Česku a západní Evropě marxismus zatraceně sexy, i když se schovává pod prapory zelené, pirátské, Antify, maoistické, genderové, multikulturní, globalistické, progresivistické, feministické, environmentalistické, antirasistické, stoprocentně nábožensky tolerantní nebo prostě bez zástěrky pořád komunistické? Já, bohužel, tyhle plíživé návraty k myšlenkám, o nichž jsem myslel, že dávno skončily na smetišti dějin, detekuji neomylně, protože mám s nimi dlouhou a negativní zkušenost. Byl to tvrdý cvičák v socialismu žít a ne jen o něm zasněně žvanit. My, pamětníci z východní Evropy, vůbec nemáme v sobě ‚zažraný‘ komunistický sentiment a stále obluzenou hlavu, plnou ideálů zašpérovaných hranic, kde je ‚smrádek, ale teploučko‘. Přesně naopak. To oproti tomu hlasatelé „nové“ víry ze všech těch frankfurtských škol a humanitních oborů nevědí, co víme my. Protože vůbec nejde o to, že by předchůdci dnešních rudogvardějců to jen dělali špatně a stačilo by se vyvarovat jen některých chyb. Skutečnost je jiná: KAŽDÝ sen o Slunečním státu se v praxi proměnil jen na Půlnoční království. Vždy! Tady vůbec nejde o to, že úžasné marxistické myšlenky jen podělali nějací Stalinové a Gottwaldové, jinak by bylo všechno skvělé a každý by pracoval podle svých schopností a dostalo by se mu vše podle jeho potřeb, jak zní základní komunistické heslo. Nefungovalo to nikde, a kde se dostanou k moci levičáci, tam to jde zákonitě od desíti k pěti. Nejen v minulosti, ale i dnes. Kam dovedli Chávez a Maduro Venezuelu, sedící navíc na obřích zásobách ropy a nerostného bohatství? Například. Odpověď je poměrně jednoduchá. Už samy myšlenky, ty báječné ideologie, vábivé jak Sirény, obsahují základní teze, které vedou jen do propasti. Filozof by prohlásil, že jsou jim zkázonosné prvky imanentní. Protože svět podle nich nikdy nebude fungovat, ani ten společenský, natož ten ekonomický. Skončí to jen a jen v nové totalitě, bídě, nesvobodě, útlaku, propagandistických lžích a nakonec v pronásledování, věznění, i vraždách. A já ten nástup, to ‚vstanou noví bojovníci‘, cítím na každém kroku. A dnes paradoxně ze západní Evropy, k níž jsme kdysi vzhlíželi jako k ostrovu svobody za zadrátovanými hranicemi. Jak může šéf britských labouristů Jeremy Corbyn nepokrytě vzývat svého venezuelského miláčka Cháveze, předseda bruselské komise Jean-Claude Juncker ronit upřímné slzy nad Castrem, jeho místopředsedkyně Mogheriniová, radikální komunistka, levičáctvím nasáklá až do morku kostí, se objímat s kdejakým rudým žolíkem, a tak podobně, a tak stále znova? A mohl bych v seznamu pokračovat, téměř donekonečna, včetně seznamu českého. Těmhle lidem mám naslouchat? Nebo dokonce bez kviknutí plnit jejich příkazy, z pohledu jen selského rozumu šílené a sebevražedné? Nevermore! Páchá-li Západ rituální politickou a vůbec civilizační sebevraždu, u jejich neomarxistických ohňů já v extázi křepčit nebudu. Jednou stačilo, kdo se nepoučil, ať si dějiny zopákne, ale beze mě.
Paradoxně jsem si zvolil do titulku téměř doslovnou citaci z dílka Bedřicha Engelse. A já musím beze zbytku souhlasit, vždyť mám ten marxismus pod kůží, ne? Za mého dětství byla všechna díla prostoupená prací a práce byla oslavována na každém kroku, od Party brusiče Karhana až po velebené stachanovce. Ze zhlédnutí filmů, jak se tenkrát říkalo, bolely ruce. Kdejaký papaláš se fotil s dělníky, aniž by kdy vzal do ruky jen kladívko, nedejbože krumpáč. Po sametové revoluci se to změnilo. O práci všichni začali mlčet, jako bychom dřinu smetli se stolu jako drobty po okoralé bolševické kůrce. Už žádné ‚teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela‘. Práce, makačka, rachota, zmizely. Z médií. Skutečná práce samozřejmě zůstala. Ale jen se o ní třeba zmínit, to bylo najednou ošklivé retro. Nejednou jsem četl názory, jak jinak než mládeže, typu: práce je pro mě až úplně posledním způsobem obživy, zoufale odporným. A často jsem třeba slyšel, jak mladá žena, třeba modelka, které se zeptali, když na ni prasklo, že se živila prostitucí, argumentovala udiveně: Byla jsem zadlužená, bez peněz, v zoufalé situaci, jak jsem to asi jinak měla řešit? Musela jsem prodávat své tělo, a nijak mě to netěšilo, to mi věřte, někteří klienti byli odporní! To věřím, ale jak to, že ji vůbec, ale vůbec, nenapadlo vydělat si peníze poctivou prací? Proč? Protože to by bylo přece ještě odpornější, tak hluboko naše padlá dívka neklesla, to ne! A samozřejmě by to byl delší proces než rychlé peníze z placeného sexu. Někteří dokumentaristé a novináři vyrazili občas do terénu za těmi, kteří ještě nepochopili a pracují. S nelíčeným zděšením vykreslovali ty hrozné pracovní podmínky. Jen považte, museli pracovat v odpudivém prostředí, někde to i páchlo, na záchod si od výrobní linky směli odskočit jen v určených pauzách, jinde se vraždila zvířátka dokonce! Takové hnusy zuřiví reportéři zažívali a vypovídali o tom, zjevně hluboce otřeseni. Ještěže nezajeli na pole a nepotkali hnůj. Víc než výpověď o lidech práce to však vypovědělo o nich. Že nic podobného v životě nezažili. Nejprve studovali, co to šlo, s mnoha „přerušeními studia“ a odklady, a rodiče platili jak mourovatí, ale na nějaké „čisté“ humanitní fakultě, samozřejmě. Protože už třeba na zemědělce nebo technice by je kantoři přeci jen přinutili nějaký ten kravín navštívit nebo v laborkách dokonce pitvat či vyrobit sirovodík. Z učených polit-, socio-, gender- a dalších fakult po absolvování školy zamířili hned do nějaké úžasné neziskové organizace, komise, a samozřejmě do politiky. Kam jinam. A tam konečně nasáli nějaký pravidelný příjem. Na uživení rodiny s dětmi to sice nikdy nebylo (tedy kromě těch politiků), ale kdo by si vázal na krk nějaké spratky nebo dlouhodobé partnery, že? A… mohli konečně šířit to, co v nich bylo jako v koze. Chuť změnit svět k lepšímu až nejlepšímu. A bylo jich víc a víc, fakulty jich vrhaly „do praxe“ desítky tisíc ročně. Naopak agendy a této ‚práce‘ ubývalo, adeptů naopak. Nezbylo nic jiného, než vypátrat a vzápětí odhalovat nové problémy, do nebe volající nespravedlnosti, úchylky, zločiny proti lidskosti, rasistické, xenofobní, nacionalistické až náckovské a rusofilní nálady, týraná zvířata (třeba v zoo, hrůza) a klimatická zvěrstva, atd. A žádat o nové dotace a granty, příspěvky a dary, zakládat nové agendy, komise, které jim ty dotace přihrávaly, výbory, think tanky, hnutí, školit školitele, šířit osvětu, tisknout varující letáky, vyrábět osvětová videa… A také - a dnes se zdá, že už hlavně – opět definovat, najít, označit a zničit třídního nepřítele, škůdce, diverzanty, hejtry v jakékoli podobě nenávisti, islamofoby, vlažné feministy, podnikatele (=zlodějské zrůdy, vykořisťující své otroky) a další chamraď určenou k převýchově či rovnou k vyhubení. V lepším případě (jsme humanisté, že) k postupnému vychcípání, jak to voličům Zemana přeje (a těší se) třeba jistý pan Pehe. Ovšem, ta dosud poslušná mlčící, jak se ukázalo, stále ještě většina, tu agendu, tu stále novými ‚tématy‘ přikrmovanou nastavovanou kaši - najednou odmítla dále ve velkém poslušně konzumovat. A začala zlobit. Nezaplnila náměstí, protože skutečně pracující lidé by při každém výjezdu na demonstraci třeba do Prahy museli řešit tisíc problémů: peníze za dopravu, ale hlavně za „áčko“ v práci, kdo pohlídá děti, nebo třeba jen vyvenčí psa nebo zalije zahrádku a nakrmí králíky. Abych byl spravedlivý, i mladí studenti se musí obrovsky obětovat, když na demonstraci jdou. Musí vynechat přednášku ve škole (a nikdo se po nich neshání, pan profesor tam jde přeci s nimi - a ani po něm se nikdo neshání), nebo vzrušující diskusi o problematice udržování očního kontaktu s občany jiného vyznání, někdy dokonce i nedopsat článek na web o venkovských buranech, zamrzlých v myšlení na úrovni primitivů. Ale obětují to spontánně lítému boji za demokracii a svobodu. Jen odbočím, vzpomínáte na squattery, kteří nedávno obsadili objekt Šatovka v Praze 6? Jak jeden z nich v pondělí nakonec slezl ze střechy, a policistům, kteří ho zatýkali, tvrdil, že kvůli tomu, že musí do práce? Taková přízemní výmluva! – a ideály squattingu musely stranou? Kvůli takovému fujtajblu jako je práce? Lehce panoptikální výjev, řekl bych.
To lidé, kteří do práce ještě stále chodí, jsou terčem tichého či hlučného posměchu, v lepším případě litování. A ti nejpřízemnější dokonce nakupují v supermarketech a ženou se za slevami, hlavně ti důchodci, co by se o zlevněný květák i holemi pobili. Fujtajksl. Ty nachytáme na neexistující hypermarket se superslevami, zadokumentujeme to a ještě se jim dosyta vysmějeme. Stát dvě hodiny u plotny kvůli sváteční svíčkové – bléé. (I když si na ní u maminky občas i revolucionář tajně smlsne.)
A pak tahle elitou ‚po právu‘ zostuzovaná spodina se začala mračit. Ta drzost těch vypasenců, prosáklých konzumem jak bezdomovec konzumním rumem! Na konto ‚záchrany světa‘ posílali najednou míň peněz, místo stěhování vyvržené velryby zpátky do moře tomu bezdomovci přinesli bagetu a deku pod místní most, protože ho znali ještě dřív, než začal pít a exekutoři ho vyhodili z bytu. Něco pochopili nebo jen podlehli dezinformacím? To druhé, jasně! Záškodnicky si přeci už dávno posílali řetězové maily, plné odkazů na dezinformační weby. Už jim ty maily zaplaťpámbů mažou (aspoň Bakalovy karyatidy), listovní tajemství nelistovní tajemství. Navštěvují alternativní weby, ta hnízda tu putinovská, tu náckovská, případně obojí. A jak chodí volit, to si ani nepřejte vědět. Kdyby někteří neomarxisté rychle neodhodili socialistické mundúry nebo zelené fráčky a nenavlékli spěšně pirátské klobouky nebo nezaložili nové strany, pojmenované maskovacími názvy jako Demokraté, En marche nebo třeba Hnutí 5 hvězd (tam aspoň ty hvězdy zůstaly), už by z politiky téměř zmizeli. Takhle se, chválabohu, jede dál a socialistická (komunistická, anarchistická, maoistická, trockistická, antifácká…) internacionála žije, islamisté jsou pořád skvělí kámoši a i zítra se bude vítat všude. Jen hesla se jemně mění, ale já tam čtu umíněně ta stará. Tak posuďte - například:
SM (ne sado-maso, ale Staří Marxisté): Už rozvil čas a voní nadějemi…
NM (noví marxisté): Imigranti voní po jasmínu.
SM: Přes spáleniště, přes krvavé řeky…
NM: Přes spálená auta, přes krvavé střety… (s nácky, policií- doplňte si sami)
Anebo tahle prohlášení:
SM: Ti, kteří chtějí veřejně vystupovat, i ti, kteří jim to umožňují (pořadatelé a zřizovatelé), si musejí uvědomit, že každému, kdo může promlouvat ke stovkám a tisícům (byť jen hudbou a texty) mladých lidí, se dostává velké důvěry, a každý, kdo vystupuje, musí být po všech stránkách-politicky, mravně, eticky, svou inteligencí i chováním – této důvěry také hoden… (následuje výčet škodlivých živlů-kapel):
Parchanti, Zkárovaný přebal, Žabí hlen, Žlutý pes, Devizový příslib, Pražský výběr, Letadlo, Jasná páka. (Zdroj: Tribuna 1983, článek „Nová“ vlna se starým obsahem)
NM: Takto definovaná dezinformace byla hlavním kritériem pro zařazení daných webových serverů do následujícího seznamu. Ten byl vytvořen mimo jiné jako jeden z prvních kroků směřujících k důkladnému zkoumání prvků informační války a způsobů, jak se proti dezinformační kampani bránit. Je úkolem akademické i neziskové sféry, aby se této oblasti věnovala, a dokázala tak veřejnosti nabídnout nástroje, pomocí kterých by mohla informační válce odolávat a získávat objektivní a nezaujaté informace. (následuje výčet škodlivých živlů, je jich ovšem podstatně víc než u Tribuny – 39 – takže sorry, tenhle blog není nafukovací). Zdroj: Evropské hodnoty: studie Fungování českých dezinformačních webů
Už to slyším: srovnávat pronásledování rockových kapel v osmdesátých letech se spravedlivým bojem za pravdu v novém století – ta drzost! Ale postup je, bohužel, tak podobný, že to je přes kopírák, milí noví soudruzi: definovat vnitřního nepřítele s napojením na ‚ideodiverzní centrály‘ v zahraničí, dřív Wall Street, nyní paradoxně Kreml. A potom zaútočit, dříve to znamenalo zrušit hudební skupiny s odlišným názorem a pozavírat je a vyhodit z práce, dnes zatím jen odříznout nepohodlné weby od reklamních peněz - a taky je pozavírat – zatím tedy jen ty weby.
A aktuálně od našich slovenských sousedů třeba:
SM: Kalinka, Kalinka…
NM: Kaliňák, Kaliňák…
Jen na okraj: bratr Slovák Fico už asi zapomněl, že převraty s pomocí zádušních mítinků jsou už od sametové revoluce a studenta Šmída nástrojem se slušnými výsledky.
Novodobí levičáci se ovšem přeci jen od starých marxistů v něčem výrazně liší. Nikdy jsem od nich neslyšel ani jediné slůvko ‚o práci, která vrozená přírodou lidstvu jest, a vše, co člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá, buď práci čest.‘ Cóóó? Vše, co člověk užívá, z dotací, grantů vyplývá, ty konzervo pomatená! Tahle pasáž prostě zákonitě z ideového arzenálu nových bojovníků úplně vypadla, práce prostě nevoní po jasmínu, nevoní vůbec. I když na potvoru zrovna Engelsovo dílko Podíl práce na polidštění opice prakticky o ničem jiném nemluví. Ale to by znamenalo, že… né! Že by novodobí levičáci tuhle základní tezi opustili? Že zůstali na stromech a polidštění se nekoná? No, některé závěry z bližšího zkoumání tomu nasvědčují, mají sice výborně vyvinutý úchopový a sací reflex, ale jinak je to bída, soudruzi. Skřeky, shlukování do tlup (promiňte – názorových think tanků) a prosazování nutnosti masivního dovozu banánů z Afriky ten opičí rukopis odhalují. Není už zase čas z těch stromů revoluce s jedovatým ovocem ideologie, rozklenuté nad masami, slézt? Není už, sakra, nejvyšší čas? Nebo si zase jen zazpíváte, jak opice v Knize džunglí: Nebuďte, bratři, mrzouti, že se vám pahýl nekroutí? A když jsem u těch dětských knížek: v každém případě ode mne už do smrti neuslyšíte nic jiného než citaci z jedné pohádky O velikém reku Macíčkovi: Jdi si, kam chceš, žij si, jak chceš, dost už nazlobil ses nás!
