Dva dopisy – nejdříve generálů v.v. a nyní už i aktivních francouzských vojáků vyzvaly prezidenta Macrona a vládu, aby národ bránili před „islamismem a hordami z předměstí“. Máme také předměstí? A hordy?
Odpověď na dopisy od francouzské ministryně obrany nebo předsedy vlády ve smyslu „strhneme vám frčky a sebereme důchody“ na sebe nenechala dlouho čekat (třeba zde). Tak jednoduché to ale nebude. Jak upozornil například náš bývalý velvyslanec ve Francii Petr Drulák, podle průzkumů až tři čtvrtiny Francouzů s názory rozhněvaných mužů ve zbrani souhlasí. A dokonce každý druhý Francouz si myslí, že by měla armáda zasáhnout bez politického mandátu. „Zasáhnout bez politického mandátu“ je ovšem jen eufemismus pro vojenský převrat.
Francie si ovšem svou multikulturní bujabézu (mimochodem-skvělá polévka s mořskými plody) navařila už velice dávno, když si v šedesátých letech vstřelila svůj první vlastní de Gól. Také de Gaulla se pokusili už před šedesáti lety generálové svrhnout, neúspěšně. A přesně na toto výročí první dopis přišel. Pak následovala dlouholetá masáž multikulturní všeobjímající náručí. Pro ilustraci jsem si vybral jen jeden film, ale příkladů bych vám mohl naservírovat kýble, či spíš stohy. Ten film by ovšem mohl být sluníčkovou vlajkovou lodí, kde by kapitánkou byla Carola Racketeová, již za dovoz nelegálních migrantů lodí Sea-Watch 3 tleskali europoslanci tak mohutně, až jim ruce červenaly. Kdežto bývalý italský ministr vnitra Salvini, který ji nazýval pirátkou, čelí mnohaletému vězení. Dnes opět jarní počasí přiváží nové migranty z Afriky a na takovém ostrově Lampedusa už je zas pěkně lampedusno. Ale zpět k mnou vybranému značkovému filmu.
Jde o Okrsek 13: Ultimátum z roku 2009. O co v něm jde, pokud jste ho neviděli? Je to taková nálož multikulturalismu, jaká se i na nejprogresivnější scéně často nevidí. Řekl bych přímo maggi těch nejdivočejších snů progresivistů. V tempu zběsilého skákání ze střech na balkóny a zpět by ale spíš seděl název „progresivistický parkour“. Komisař Damien bojuje proti drogám a padne na tajnou akci DISS (Department of Internal State Security), který zastřelením bílých policistů v autě, které hodlá svést na místní černošský gang, chce získat argument pro zavedení pořádku v okrsku 13 - semeništi gangů. Podobnost s voláním francouzských generálů a vojáků po 12 letech od natočení filmu čistě náhodná. Šéf proradné DISS Gassman hučí do francouzského prezidenta, že je nutné okrsek 13 srovnat se zemí raketami(!). Damien ovšem past prohlédne a vyslepičí to gangům. Rozčilený černošský vůdce gangu hned jde a odpálí raketou místní policejní stanici, aby si spravil náladu. Ta vybuchne a částečně zchladí jeho spravedlivý rasový vztek, ohořelé mrtvoly bílých policistů však neuvidíme. Že by předobraz útoku na policejní stanici v roce 2020 na pařížském předměstí Champigny-sur-Marne, zatím jen silvestrovskými rachejtlemi? Policista Damien upálení kolegů nijak nekomentuje, naopak svolá přes známého vůdce všech gangů v okrsku 13. Aby je varoval před raketovým útokem. Vede je dívčina (genderově naprosto správně, tleskám) potetovaná jak přenosná národní galerie, vedle ní již zmíněný černoch raketometčík, spravedlivě rozhořčený muslim, sveřepý Asiat, i jeden běloch se najde (s obdivným komentářem, kolik už povraždil „odpůrců gangsterského dobra“). V samozřejmé shodě se všichni šéfové gangů dohodnou, že dobydou opevněné vojenské řídící středisko francouzského prezidenta. A jak řeknou, tak hned učiní. Je k tomu potřeba mnoho kopů a chvatů, ale vojáci, bránící nejdůležitější strategický objekt v zemi, padají k zemi jak hrušky, jen ona tetovaná Lara Croft sejme sama malou po zuby ozbrojenou armádu.
U prezidenta, na něhož zlosyn Gassman a generálové naléhají, aby už otočil klíčkem k odpalu raket na okrsek 13, jsou cobydup. Proradný Gassman bídně hyne, prezident konečně prohlédne spiknutí a spontánně ustanovuje policistu(!) Damiena dohlížitelem nad mírovou spoluprací národů, ras, náboženství a gangů v okrsku 13, s čímž gangsteři nadšeně souhlasí(!). Ale to ještě není všechno! Když prezident ulehčeně klíč z kufříku vytáhne, začnou se gangsteři ošívat. Nakonec mu řeknou, aby okrsek přece jen odpálil, že prý tam chtějí více zeleně a práce (!!!-ano, čtete dobře). Francouzský prezident kývne, státnicky mačká knoflíky a okrsek 13 letí do povětří. Vzápětí bude asi ozeleněn, se štědrým úřadem práce v parku s vodotryskem, ale to už se z filmu nedozvíme.
Řeknete si, proč tady cituji nějaký céčkový francouzský film. Ale to se velice mýlíte, scénáristou této multikulti perly byl Luc Besson, absolutně nejslavnější francouzský režisér a scénárista tak skvělých filmů jako je Brutální Nikita, Leon, Kurýr, Purpurové řeky, apod.). Ještě se divíte, že Francouzi s takovými vizemi svých elitních tvůrců došli, až kam teď došli? Jenže, kam vlastně došli? Prezidentovi Macronovi už také došlo… poznání, že končí sranda. Že situace, kdy se do některých francouzských čtvrtí odváží policie už jen v obrněném transportéru nebo vůbec, že právo šaríja před republikou upřednostňuje většina muslimů mladších 25 let (57 %, což je nárůst o 10 procentních bodů od roku 2016), je opravdu vážná. Krotká opatření na monitorování zahraničních imámů, možné rozpouštění islámských spolků nebo zákaz lékařům vydávat osvědčení dívkám, že jsou panny, to asi nebude. Natož strhávání frček vysloužilým francouzským generálům.
Možná bychom měli začít – alespoň u nás, protože ve Francii to vidím černočerně – s vystřízlivěním nové levice. Vrátím se ještě jednou k Petru Drulákovi. S Matějem Stropnickým a dalšími vydali publikaci „Budoucnost levice bez liberalismu“. Musím říct, že je to pořádně studený obklad na vlastní hlavu. Vyzývají v ní totiž k tomu, aby se česká levice oprostila od neomarxismu, genderismu, od imigračních tlaků, politické korektnosti či antirasismu. Došlo autorům to, že pokud dnešní levicoví progresivisté odhodí v dál klobouk neomarxismu, košili genderismu, kalhoty nadšení pro imigraci, ponožky politické korektnosti a trenky antirasismu, zůstanou úplně, ale úplně nazí? Řekl bych, že spíš progresivisté autorům tohohle sborníku strhají ty frčky a odeberou zásluhy jak Macron francouzským generálům. A zahrnou je nepěknými výrazy, nějaké mě i napadají – ty z husákovské normalizace: renegáti, exponenti pravice, revizionisti, oportunisti. Jo, střízlivění je těžký a dlouhý proces. A někdy člověk procitne až v totalitě. Nebo v občanské válce.
