„Vpadnu mezi vás jako puma mezi obrýlené mandaríny,“ sdělil kdysi v rádiu vyděšeným českým učitelům protektorátní ministr Moravec. Jak dopadl, víme. A jak bodoval chorvatský divadelní režisér O. Frljić v Brně? Také puma? Hned dvě
Ty bomby tikaly čím dál hlasitěji už dávno předtím, než byly na přehlídce Divadelní svět v Brně odpáleny. Pro nedostatek místa vynechám také velmi „výživnou“ hru Prokletí téhož režiséra Frljiće s orálním uspokojováním (no, to není ten správný výraz, zůstaňme radši u neutrálnější felace) sochy papeže Jana Pavla II, jeho ocedulkováním za obránce pedofilů a následném postřílení diváků (symbolickém, naštěstí) křesťanskými kříži, které se změní na kulomety.
Nejvíce pobouřila, znechutila, a někdy i rozlítila, hra druhá – Naše násilí a vaše násilí. Nejprve citace z festivalového programu: Produkce Olivera Frljiće zpochybňuje nejen situaci ve světě, zpochybňuje Evropu jako celek, její exkluzivitu a izolaci zároveň. Jaké divadlo je zapotřebí v čase očividného návratu fašizmu v Evropě? Už k této charakteristice bych měl řadu výhrad, zvláště k výrazu „zpochybňuje“. A o tom, jaké divadlo je zapotřebí v čase očividného návratu k fašizmu? Myslím, že takového, jaké předvedl Frljić, jednoznačně zapotřebí není. Pominu fakt, že je Frljić režisérem levicovým a dokonce tvrdí (zde), že skutečný umělec musí být levicový. Už s tím bych tedy hrubě polemizoval. A rovněž se soudem, že jsme v čase očividného návratu k fašizmu. Samozřejmě, pokud nazvete všechny své názorové odpůrce fašisty a nácky, pak se to v Evropě fašouny skutečně jen hemží, ale zase jen viděno optikou levicových radikálů či rovnou anarchokomunistů, nyní převlečených za liberální demokraty. Kteří jen vyměnili diktaturu proletariátu za diktaturu médií, ekologickou, genderovou, multikulturní a další agendu. Frljić dokonce na scénu vrací rozpory třídní, a v tom je tedy překvapivě levičákem lehce retardovaným, dělnická třída i se svými „okovy“ byla současnými euromarxisty jaksi nenápadně opuštěna. Jak by také pro ně mohla být sexy, nynější hlasatelé skutečně mívají s pracujícími (zvláště manuálně pracujícími) velice málo společného. Na Balkáně Frljićovi často spílají do ustašovců, tedy chorvatských fašistů, což on sám v rozhovoru popírá a dokonce lituje, že se Jugoslávie rozpadla (což ustašovci rozhodně nelitují). Není tedy divu, že Frljićovy hry jsou silně poznamenané levicovým a silně antinacionalistickým názorem, to ale ve světě umění opravdu překvapivé není. Silně levicovým je i jiný Oliver, také režisér, ale filmový- Stone. A servíruje své levicové názory ve filmech v dávkách skutečně koňských. Ve hře Naše násilí a vaše násilí však jako červený hadr paradoxně nepůsobí jen rudá vlajka marxových pohrobků (i když také, především všeobjímajícím internacionalismem), ale něco jiného. Frontální útok na náboženskou víru, především katolickou, ale částečně i třeba na muslimskou. Není úplně pravda, že Frljić útokem na „otupělou a neakční“ katolickou církev nic neriskuje, proto je tak „lacině odvážný“. A že kdyby podobným způsobem jako Ježíše a zobrazil Mohameda, skončil by dávno v lepším případě jako nadosmrti se skrývající Salman Rushdie nebo v případě horším jako redaktoři Charlie Hebdo nebo nizozemský režisér Theo van Gogh. Tedy smrtí. Viděno očima islamistů je hra stejně blasfemická jako pro katolíky, zvláště používáním hidžábu v sexuálním kontextu, homosexuálními a lesbickými náznaky, a nahotou vůbec. Vzpomeňte jen na libanonsko-americkou pornohvězdu Miu Khalifu, které se za použití hidžábu v pornu dostalo nesčetně výhrůžek smrtí.
Vraťme se však ke hře samé. Je symptomatické, že scéně dominuje stěna z kanystrů, protože jestli chtěl režisér hasit, tak benzínem nepřetržité řady naturalisticky pojatých scén, připomínek toho nejhoršího, co v poslední době ve světě vykvetlo teroristického skutečně brutálního vraždění s Alláhem na rtech (naposledy v Lutychu), podřezávání, střílení, nevraživostí, fobií i válek… Už tady dochází ke značně demagogickému, „přehledně“ černobílému hromádkování provinění. To je jen rádoby nestranné ostentativní potěžkávání viny (v Evropě muslimští teroristé tisíce obětí, ale pozor – v arabských zemích milióny!) Domnívám se, že oběti na jakýchkoli stranách nejsou žádný materiál pro kalkulačky a přihazování na misky vah. Nehledě na stopy v rukopisu zla, rozhodně nedešifrovatelného tak jednoduše, jak je zde předkládáno. Mimochodem, o vzbuzení masového pocitu viny jako základního nástroje totality k ovládnutí obětí jsem tu také psal. Právě tahle výzva ke všeobecnému sebemrskačství na všech frontách, to permanentní švihání se flagelantskými důtkami až do cárů kůže, visících z našich duší, to nás, jsem přesvědčen, nepolepší ani o píď. Natož aby to přineslo klid v duši. Pokání je sice důležitý institut nejen v křesťanství, ale to je institut odpuštění jakbysmet. A odpustit musíme umět nejen druhým, ale především sami sobě. To je pro mě smysl modlitby … odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. Touha po zlepšení nás samých, po naší vlastní nápravě, ne škemrání před Bohem o odpustek, nejlépe za prachy, aby to vůbec nebolelo.
A právě tohle se v dnešní Evropě nějak vůbec nenosí, zato sebemrskačství ano – a ve velkém. Za nacismus, kolonialismus, za „neúctu“ k menšinám, rasismus, xenofobii, rozpoutané války, rychle neukončené už rozpoutané války, hlad a bídu, nemoci, nesprávnou víru, za změny klimatu, ekologické brutality,… prostě máme naloženo na svých evropských bedrech hříchů, že sotva lezeme. A v inscenaci Naše násilí a vaše násilí jsme upozorňováni, že si ty hříchy neuvědomujeme. Že je snad vůbec nevidíme nebo je zpochybňujeme, nebo vidíme jen na druhých. Zatímco jsme si je měli už dávno v kýblech lít na hlavu. Myslím si, že stačí sledovat vývoj v Evropě, potažmo v celém světě v posledních letech. Jsme denně zpochybňováni až do morku kostí. To nám umění „burcujícím“ stylem ukazovat opravdu nemusí. Je to nošení dříví reality do lesa naší blažené virtuality? Žijeme v blažené virtualitě, potřebujeme protřít oči zalepené mobily a tablety? A ještě s pomocí hluboce urážlivých (zdaleka ne jen pro křesťany, ale i pro muslimy a bezvěrce) symbolů, provokujících daleko za všemi hranami dobrého vkusu i zbytků morálky naší civilizace, místy i zcela nechutných, jindy barvotiskově prvoplánových? Tak to já už vůbec nepociťuji jako „naléhavou potřebu uměleckého sdělení.“
A věřte, že jako choreograf a režisér tanečního divadla jsem bral vždy experiment, hledání a invenci jako základ své práce. Včetně používání symbolů i umělecké zkratky. A oceňoval ji u druhých. A přestože celý život jako choreograf pracuji s lidským tělem zcela neprudérně, nikdy jsem v žádné práci nepoužíval nahotu. Programově. Nemám rád laciné efekty všeobecně. Jsem asi ze staré školy, mám radši erotický náznak než polopatickou „kopulaci“. A právě k té ve Frljićově inscenaci došlo, a ještě mezi znásilňujícím chlapíkem s trnovou korunou a ženou v hidžábovém šátku. Jinak oba nazí, šortky (typický to oděv pro muslimky, že) „Ježíš“ muslimce stáhl, aby to bylo opravdu pohlaví na pohlaví.
Jsem přesvědčen, že nahota, stejně jako zvíře nebo dítě na scéně, jsou, zvláště pro laické diváky, spíš rušivým momentem. Ale ani tady to neplatí absolutně, viděl jsem řadu choreografií i divadelních kusů, které s nahotou účinkujících pracují velice citlivě. A naopak jsem viděl řadu inscenací, kde nahota byla zcela samoúčelná a často se celé umělecké vyznění scvrklo na „šokující“ nahý zadek, vystrčený do publika. Bohužel. Co mě ale opravdu otrávilo (spíš než urazilo) na Frljićově hře, byla právě ta česká vlajka, vysoukaná herečkou před zraky diváků supernaturalisticky rovnou z vagíny. A to i přesto, že docela souhlasím s tím, že úcta k české státnosti je u nás hluboce v p*či. U mě ale ne, vážím si své vlasti, i jejích symbolů. Tenhle „výrazový“ primitivismus vůbec neberu jako umění, ale jako opravdu trapnou ubohost. V každé zemi Frljićův soubor navíc tuto vlajku mění podle země, kde zrovna hraje. A co když si provedení inscenace vyžádá přímo centrála EU v Bruselu? Vytáhne umělkyně z pochvy všech 28 vlajek členských států? Hraní v sídle OSN by si dokonce vyžádalo vylosovat 193 vlajek z genitálního osudí. To už by mohl být velký inscenační problém.
Jinak, brněnské divadelní (i taneční) scény si velice vážím, vždy tam vznikala řada neobyčejných a hledačských věcí, odvážných i provokativních (a to i v dobách, kdy se nejen provokace, ale i jen její náznaky tvrdě trestaly). Pomáhal jsem i osobně výrazně v propagaci divadla Na provázku (husu jim komunisti na dlouho zakázali, hádejte, proč), Hadivadla a dalších, tvořil v Brně choreografie s jejich vynikajícími soubory, atd. Velice nerad bych, aby následkem jednoho dramaturgického pochybení brněnská divadelní scéna přišla o peníze. Protože za pochybení to považuji. Možná stačilo si jen důkladněji pročíst recenze evropských divadelních kritiků (hra je na scéně už dva roky), které hovoří vesměs o amatérském, křečovitém díle, kterému tleskají jen „hardcore fans“). A zamyslet se třeba nad rozhodnutím Švýcarů po shlédnutí ve Vídni hru vůbec neuvést. Na politicích vidím, jak už se jim sbíhají sliny si na téhle „kauze“ urvat nějaké politické body. Nebo se dokonce pustit do dramaturgie a zformovat divadelníkům jejich správné postoje. To už jsem kdysi zažil, kam to vedlo, se ani neptejte. Naopak, i když jsem z dění kolem inscenace Naše násilí a vaše násilí byl hluboce rozčarovaný, reálné obrazy v den uvedení inscenace v Huse na provázku už mě přinutily složit hlavu do dlaní. Umění bylo opět přebito dokonalou fraškou reality. Jak příznačné. Máš se od Čechů (Moravanů) milý Frljići, ještě moc co učit!
Pokud jste to nesledovali, připomenu: v Brně totiž jak o Halloweenu dokonce vylezl z hrobu v den premiéry hry Miroslav Sládek, a také přerušení hry nástupem svalnatých bratří v (modrém) triku na jeviště bylo umělecky na jedničku. A přitom tím Slušní lidé splnili sen každého experimentálního režiséra o totálním vtažení diváka do hry. A když obyčejní diváci začali skandovat, no nevěřil jsem svým uším!: Slušní lidé domů! Slušní lidé domů! - Slušní lidé odpovídali, že už doma jsou. A potom přišla scéna, kdy se jeden z diváků, stržen tou nudapláží na jevišti, také svlékl donaha a postavil se proti těm slušným lidem, co pořád nechtěli domů, protože si mysleli, že doma jsou. A stál tam před zraky všech přítomných tak, jak ho ten, co měl už dávno znásilňovat tu muslimku, stvořil. Já být exhibicionista, tak mi to splní nejdivočejší sen. Chce to prostě trochu toho fotbalového štěstíčka, být ve správnou dobu na správném místě. A pak i mladší divačky také vtrhly na scénu a začaly tančit jak v Bobycentru v devadesátkách na laser show. Venku mezitím policie v poklidu mastila karty, protože byli prozatím zvyklí vtrhnout na stadion, až když se začnou vytrhávat sedačky. Happening se vším všudy. Křesťané v publiku se celou dobu tiše modlili, asi čekali, že po tom, co viděli, přijde Antikrist, ale přišel jen Antikonfliktní tým. Což není jedno a totéž, kdybyste, tápající ateisté, nevěděli. Slušní lidé přestali vypadat, že dají brzy někomu slušnou nakládačku, a odpochodovali. Začalo se zase hrát, ale ještě bylo třeba vyvést pár uražených a ponížených, na ty už si ale divadelní ochranka troufla.
No prostě, my v Česku bychom snad i ze soudného dne udělali komedii. A zdálo se to v tomto konkrétním případě nemožné. Stejně jako to, že po sto letech napsal konečně něco o divadle i bulvární tisk. A Facebook, nově etablovaný strážce korektní čistoty, začal přičinlivě mazat a blokovat videa z téhle frašky. Za zvláště cenné pak považuji vyjádření katolického kněze Tomáše Halíka, který nám oznámil, že „…cílem ‚cool theatre‘ není se líbit a bavit, nýbrž provokovat k myšlení.“ A také, že „… v té hře vůbec nejde o ‚Ježíše znásilňujícího muslimku‘, nýbrž o protest proti světu.“ To mu sice kardinál Duka ani biskup Malý asi nepodepíšou, ale nešť. Jak to, že jste tak fundovaného divadelního kritika (na rozdíl od jeho „prostých“ oveček), milí Brňáci, ihned nekooptovali do dramaturgické rady festivalu Divadelní svět?! Vyjímal by se tam nepřehlédnutelně, asi jako cool theatre v plotě.
