Nevázaný sex, uslintané šmírování a předsudečná nenávist

Záznam přednášky profesora Joži Úprtěky z katedry folklogistiky v Praze. Neuvěřitelné, jaké odkazy nám naše prababičky a dávnodědové zanechali – a my je přehlédli, neporozuměli, odbyli. Ale pan profesor pátrá, radí, informuje.

„Milí studenti, v úvodu do druhého semestru přednáškového cyklu Toxické jevy v lidové písni si rozebereme na jednom příkladu, jakými stereotypy byli do kozelců předsudků, nenávisti a zvrácené erotiky svazováni naši předkové. Na dnešní hodinu jste si měli připravit lidovou píseň Do kostela zvonili. Tak, Dvořáková, připomenete nám ji – nebo rovnou zapějete?“

Dvořáková: Do kostela zvonili, když v tom…“

Prof. JÚ: „Když v tom, ano, byla v tom, ale v písni už není… sednout. Neumíte zapět, píši za pět. Někdo jiný věnoval úkolu aspoň pět minut ze svého drahocenného času, stráveného výjimečně offline? Nikdo? Když už ne v originálním znění lidového souboru Rubáš z Orechovej, který nás loni navštívil v rámci školícího cyklu Folklórní inkluze a zde ji zpíval, byste ji mohli znát alespoň v moderní verzi skupiny Čechomor. A ani to ne? Už v úvodní sloce písně Do kostela zvonili se dozvídáme základní trauma zpěvačky.“ Profesor pěje:

„Do kostela zvonili, panenky sa strojily, a já, nebožátko, kolébám děťátko. – Proč hlavní hrdinka písně nemůže absolvovat bohoslužby v Orechovej (v jedné verzi písně se zpívá V Orechovej zvonili) už tedy víme. Je vázána babysittingem. Už poznámka „panenky sa strojily“ nám však naznačuje, že hrdinka písně není žádná bigotní katolička, myslí spíše na parádu, jak se nastrojit a vykrucovat před mládenci, než na mravoučné kázání. To se ostatně hned potvrzuje ve druhé sloce: Pri muzice tancujú jedna panna za druhú, a já, nebožátko, kolébám děťátko. Takže shrňme: hrdinka želí, že nemůže tančit jako dívky, co ještě vlastní věneček zelený. Proč? Uhadujeme, že už sama není majitelkou věnečku a to dítě je její. Což nám další sloky bezezbytku potvrdí. Nalézá ovšem řešení a obrací se o pomoc na svou sestru: Sestro moja nejmladší, teba já mám najradši, kolébaj chvílečku, zpěvaj mu pjesničku. A zde dochází v písni k drastickému zlomu, nejprve nepochopitelnému, ale my šokující pravdu vzápětí odhalíme! Sestra totiž odpovídá najednou zcela iracionálně, rozzlobeně a úsečně: Já kolébat neumím, za kolébku sa hanbím, kolébaj si sama, šak si jeho máma. Cože, neumí kolébat? Co je to za hoax? Kolébání, čili rytmické pohupování kolébkou, by určitě zvládl i tady Nohejl, nemám pravdu, Nohejle?“ (Nohejl horlivě přikyvuje). „A sestra hlavní aktérky písně tedy nejen lže, ale oznamuje, že se za kolébku stydí! Je snad kolébka ze škodlivých materiálů, nemá certifikát EU nebo vyčerpávající návod Jak houpat bezpečně? Je to čínský šunt? Ne, nic z toho v tehdejší době nehrozilo, důvod musí být JINÝ. A vpravdě ohromující, jak se záhy ukáže.

Dodejme, že kdysi se ženy vdávaly a rodily velice brzo, často i neplnoleté. Je-li ovšem sestra naší hrdinky „najmladší“, tedy ještě mezi ní a hlavní aktérkou budou nějací jiní sourozenci, musí být evidentně NEZLETILÁ. Nyní už tedy s jistotou víme, že matkou dítěte je aktérka písně (šak si jeho máma) a neplnoletá sestra ji z nějakého důvodu hejtuje. Pospěšme tedy dále, odhalení je na spadnutí. Co dál zpívá nejmladší sestra a odkrývá nám tak bezděčně své zvrácené choutky? Šak ty si ho dostala od švarného šohaja, na zelenej lúce, při bystrej voděnce. Nyní tedy víme, že hlavní hrdinka písně nejenže je matkou předmětného dítěte, ale výraz „dostala“ určitě neznamená, že si ho koupila na jarmarku. Jde samozřejmě o eufemismus oplodňovacího aktu. Dnes by se se sexuálními opisy nikdo nemazal, že. Tehdy zaplaťpámbů ano, takže se lidové písně dají vysílat dodnes jako Zpívánky. Ale pozor, dozvídáme se zároveň od nejmladší sestry hodnotící tvrzení, a jsme jen krůček od hlavního odhalení. Dítě starší sestra dostala ne od nějakého ošklivého, tlustého, starého, plešatého, ale ŠVARNÉHO šohaja, neboli mládence pohledného, prostě fešáka. A my najednou víme, že nejmladší sestře se šohaj moc líbí, zřejmě ho - ano, řekněme to bez servítků - miluje, obdivuje. Už jsme si dokázali, že nejmladší sestra je někde maximálně v pubertě, starší být nemůže a evidentně není ani dítě, protože by jí hlídání mimina nesvěřili. A z mlh zašifrované písně nám tu najednou vyskakuje bezhlavě zamilovaná puberťačka. To však zdaleka není vše, co na sebe vypečená nejmladší sestra bezděčně proflákne.

Od ní se ve zmíněné sloce dozvídáme i to, KDE došlo k oplodňovacímu aktu. Ne někde v komůrce, v obilí nebo na seně ve stodole, ale „na zelenej lúce, pri bystrej voděnce“. A hned si položme palčivou otázku: Odkudpak zná nejmladší sestra tak přesnou lokaci, kde došlo k pohlavnímu aktu, aha?! Svěřila jí to snad sama její starší sestra? Vy znáte nějaké starší sestry, které se hned po kopulaci běží svěřit mladším sourozencům, jak to probíhalo? Šohaj, který jediný další u styku byl, to asi mladším sestrám také nevykecal, že? A myslím, že už vám tuhnou rysy. Nejmladší sestra to viděla NA VLASTNÍ OČI! Protrhněme mlhy dávnověku a představujme si tuto hroznou scénku. Nezletilá puberťačka načapá svou starší sestru, jak si to rozdává pri bystrej voděnce s jejím…, no to snad ne, ty děvko, převlečená za ségru! S jejím vysněným šohajem, hlavním hrdinou jejích pubertálních erotických snů! Jak mávnutím kouzelného proutku se nám rázem osvětluje její zloba, lhaní o neschopnosti kolébat, nenávist projektovaná do nevinné kolébky a ještě nevinnějšího dítěte. Konečně nejmladší sestra dostala šanci to nechat té šlapce, bývalé ségře, sežrat v plné parádě! I proto si v poslední sloce nemladší sestra s neskrývaným gustem přisazuje: Hulaj belaj Janíčku, šak máš mladú matičku, tatíčka švarného, ještě svobodného. To je nyní již velice čitelný vzkaz: To máš za to, žes mi vojela mýho vysněnýho šohaje, budeš všema opuštěná samoživitelka a doživotní coura, dobře ti tak, mrcho! Na zadku budeš sedět u upletenýho fakana, žádný tanyny a hujajá.“

(Rozvášněný profesor zmlkne, protože vidí, jak si Dvořáková otírá zpocené čelo. Pokračuje už zase vážným tónem). „Tak to je pro dnešek vše, příště si nastudujte píseň Gorale, kde zpěvák nepokrytě vyzývá dva horaly, aby se o horalku ‚podělili‘ ve švédské trojce (Hej górale, nie bijcie się! Mo góralka dwa warkocze, podzielicie się!). Dvořáková si konečně nastuduje text a Nohejl k tomu bude cifrovat. Tak ať to nedopadne jako dneska,“ dodává profesor a sklízí do tašky papíry, stále ještě trochu zvláštně rozrušený.