Svědectví o úporném a dnes už (pro mladší) neuvěřitelném boji o místo na slunci na poli scénického tance druhé poloviny 20.století v ČSSR (ČR). Aneb Jak se nepodařilo zadupat do země buržoazní zahnívající kulturu.
Národnímu informačnímu a poradenskému středisku pro kulturu, zřízeném Ministerstvem kultury ČR, se podařilo mimořádný redakční počin. I když jsou jako jeho autoři uvedeni pouze Dorota Gremlicová, Jiří Lössl a Elvíra Němečková, ve skutečnosti zahrnuje několikaletou mravenčí práci podstatně většího kolektivu stážistů a nadšenců. Vydává rozsáhlé svědectví o hnutí amatérského scénického tance s přesahy do tance společenského, baletního i lidového – od padesátých let minulého století do počátku 21.století. A byla to evidentně neskutečná pátrací akce, kde prameny byly nevydatné, chudé či rovnou žádné. Bylo třeba spojit síly trpělivých rešeršistů, vydolovat vzpomínky z žijících aktérů té doby, prohrabat soukromé archívy a zhlédnout stovky zteřelých videí a kamerových záznamů. Doslova jako když skládáte puzzle z malinkatých dílků, než vznikne celistvý obraz. Publikace je jedním z výstupů dlouhodobého projektu NIPOS-ARTAMA Živá minulost scénického tance.
Důvodů, proč je svědectví o ve skutečnosti velice rozsáhlém hnutí stovek tanečních souborů a osudů desítek tisíc konkrétních vedoucích, pedagogů, choreografů, tanečníků a tanečnic, je víc. Za minulého komunistického režimu byl scénický tanec prakticky po celou dobu, s výjimkou snad druhé poloviny 80.let, v soustředěném hledáčku bdělých cenzorů, kteří v jeho základech jazz dance a modern dance viděli jen „amerického brouka“ vrhajícího se požrat jejich úsilí o vybudování šťastné beztřídní společnosti. A jen se ve druhé polovině 60.let oteplilo a soubory scénického tance rostly jako houby po dešti, hned přivanul na tancích nový mráz z Kremlu. Mladší ročníky už dnes těžko pochopí, že např. nebylo vůbec možné tančit na jakýchkoli soutěžích a přehlídkách na anglicky zpívanou hudbu, videozáznamů bylo jako šafránu a mnohdy ilegálně do republiky propašovaných, ta hrstka lektorů, kteří díky oteplení ve druhé pol. 60.let absolvovali západní školy jako Contemporary Dance School v Londýně (Jan Hartmann, Ivanka Kubicová) nebo Mudra Maurice Béjarta (Marcela Benoniová) ve Švýcarsku, si mohli jen nechat zdát o výuce na státních školách a působili právě jen v souborech amatérských jako byl např. pražský Vysokoškolský umělecký soubor. Přitom právě tam se líhly talenty největší, např. ve VUSu tančil i budoucí světově proslulý choreograf Jiří Kylián, dlouholetý šéf Nizozemského tanečního divadla. Když jeho soubor konečně s milostivým svolením tehdejších kulturtrégrů v 80.letech v Praze vystoupil, měl okamžitě zas na léta zaracha, protože choreograf Kylián před představením promluvil k divákům. A to jen poděkoval své matce. A v amatérském HOTAPO zase začínal i budoucí šéf baletu Národního divadla Petr Zuska, apod. Víte, že například Eva Jeníčková, kterou znáte asi jen jako herečku (Vendulku utěšitelku z Básníků nebo ze Sněženek a machrů), byla vynikající tanečnice VUSu a později v Americe?
Stálou státem podporovanou profesionální „kamennou“ scénu neměl moderní scénický tanec nikdy – a nemá ji dodnes. A pojďte se vsadit, že nikdy mít nebude. Kromě pronásledování úpadkového buržoazního tance (nejen jazzového, ale třeba i společenského, kde zahnívající kulturu „boháčů z Wall Streetu“ zachraňovala jen samba kubánských soudruhů) z ideologických důvodů, působil v Česku na tanec i jiný faktor – nezájem o taneční umění všeobecně. I pouhé kurzy společenského tance jsou pro mnohé teenagery strašákem a návštěva i jen Labutího jezera mučením na skřipci. Kdysi jsme si s choreografem Pavlem Šmokem společně posteskli, že Češi namnoze vnímají tanec jako doménu pro teplouše a lepší šlapky, které k poskytovaným sexuálním službám umí navíc svůdně zavrtět zadečkem. Přitom např. v roce 2013 navštěvovalo základní taneční kurzy 41 % populačního ročníku (rodí se přes 100 000 dětí ročně). Tenhle názor se mění velice pomalu, pomáhají k tomu i pořady jako Stardance. O scénickém tanci ovšem na obrazovkách ani vidu ani slechu (výjimky jako Best Dance Group či CDO jaro neudělají). Kéž by mu média věnovala alespoň tolik pozornosti jako curlingu, který u nás provozuje a navštěvuje… kolik lidí? Nic proti košťatům a kamenům, ale víte, že naše taneční soubory získávají na evropských a světových kolbištích nejcennější trofeje? Slyšeli jste někdy např. o souboru Mirákl z Ostrova (přes 150 členů!), který je mistrem světa hned v několika kategoriích od modern dance, show dance až po balet? Že naši tanečníci účinkují ve videoklipech největších světových hvězd od Madonny po Justina Biebera? Já vím, neslyšeli.
I z tohoto pohledu je vydání publikace Tanec jako záliba nesmírně záslužné. Nabízí analýzu hnutí scénického tance jako fenoménu, podrobně přibližuje klíčové taneční skupiny, připomíná komplex soutěží, přehlídek a festivalů za toto období a konečně i některé osobnosti, které se nejvíce zasloužily o rozvoj a popularizaci tohoto druhu tance. Pokud jste alespoň poučenými diváky tance či dokonce bývalými či současnými tanečníky, knihu si opatřete. I proto, kolik let a v jakých bolestech a za jak minimálních peněz vznikala (má vročení 2021, ale křest proběhl až letos před létem). Je dobré vědět, odkud a kam scénický tanec v českých luzích a hájích kráčel, z jakých kořenů vyšel, jakým protivenstvím čelil a jak se přes nepřízeň prosadil a kam směřuje. Nebudete litovat, protože sebou také nese i kus hořkých dějin národa českého. Vím, o čem mluvím, byl jsem toho dravého proudu součástí.
