Co já to měl za zploditele! Cynické, k našim křehkým životům lhostejné a bezohledné. Vystavovali nás nebezpečí, jak jen to šlo, hnali nás do náručí vrahů, prznitelů a jiných hrozeb. A bylo jim to fuk. Dnes je to jiné, ufff!
Dnešní rodič ví, co vše dětem hrozí, vždyť toho jsou plná média. A proto je 24/7 bodyguardem dítěte, bdělým policistou, vyšetřovatelem, je-li třeba i právníkem, připraveným kdykoli školu, sousedy, atd. žalovat. Jak ukázala jedna analýza, děti jsou dnes sevřeny několika obrannými liniemi, kudy ani myš se zločinnými úmysly neprojde. A také v jejich blízkosti hlavně nic ostrého, bodného, sečného, jedovatého, polknutelného, vdechnutelného, hlubokého, vysokého, dokonce ani kluzkého. A k tomu věnce kamer, senzorů pohybu, rodičovských zámků, sledování mobilem, chytrými hodinkami s lokalizací polohy, chůvičkami, kontrolory dechu a požárními hlásiči. Je to jediná cesta, jak děti ochránit, to už se dnes naštěstí ví. Podle analýzy se podíl dětí, které se ve věku 8 až 10 let aspoň jednou dostaly bez doprovodu dospělých dál než kilometr od domu, za tři generace smrskl z 80 na 27 procent. Ta necelá třetina, to budou asi nějací útěkáři nebo co.
Skoro se bojím říct, jak to bylo v mém dětství. V tomhle věku jsem měl akční rádius několika kilometrů od domova. Přišel jsem ze školy, seknul s taškou a po sváče okamžitě vyrážel s dětskou partou ven. Rodičům jsme nikdy nesdělovali, kam jdeme, natož co tam hodláme dělat. Ani se neptali, stejně by byla odpověď velestručná: Jdu ven. Chodili jsme běžně do okolních vesnic a prováděli tam věci, nad kterými by dnešním rodičům vstávaly vlasy na hlavě. Lezli jsme po stromech jako opice, do výšek klidně i 10 metrů. V jedné stodole jsme z balíků slámy udělali hotové bludiště, nad námi třeba i deset metrů dalších balíků, kdyby se sesuly, zůstali bychom tam. Koupal jsem se v řece Skalici těsně vedle hloubky, i když jsem neuměl plavat. Žádný dospělý v okruhu půl kilometru, jen děti. Nejbližší krytý bazén byl 75 kilometrů daleko, párkrát nás tam odvezli, ale naučil jsem se tam jen splývat. Plavat jsem se naučil tak, že jsem něco odkoukal od starších kámošů, jen jsem pořád zajížděl do hloubky. Až mi jeden kluk řekl, proč mám ruce obrácené dlaněmi k sobě. Obrátil jsem je od sebe a už jsem se udržel nad hladinou. To byl kurz! V zimě jsme bruslili na rybníku, jednou se pode mnou led prolomil, zachránil mě kámoš, který ke mně přijel a natáhl ke mně hokejku. Než jsem došel domů, už jsem chrastil. Matka spráskla ruce, ale víc nic. Jak říkám, rodiče byli cynici. Prolézali jsme samozřejmě i nedokončené stavby (a tam skákali i z prvního patra do kupy písku), zříceniny hradů a taky kanály. Hloubili jsme bunkry a v korunách stromů stavěli pozorovatelny. Na fotce s otcem a dvěma bratry (já jsem ten nejmenší vlevo) na Matějské v Praze, tam mě tedy otec držel za ruku, ale jinak jsem právě v tomhle věku bloudíval kilometry od domova (i v lese na houbách).
Se dvěma kamarády jsme později založili tajné sdružení Krtek MUDLAP (zkratky našich jmen) a prolezli celé podzemí naší základky. Do mapy jsme zakreslili úplně všechny tunely pro potrubí a odpady i poklopy a pojmenovali je. V jednom výklenku jsme měli klubovnu a v ní kroniku i mapy. I když byla škola zavřená, dostali jsme se kamkoliv, protože jeden poklop ústil vně školy. Třeba i do školníkovy dílny nebo do učebny chemie (kde jeden poklop přímo ve třídě kupodivu byl). A tam bylo zajímavých chemikálií pro výrobu různých bombiček, jéje. Už když jsem byl na gymnáziu (stejná budova jako ZDŠ), navštívil mě školník, protože naši kroniku objevil při nějaké opravě potrubí. „Vy rošťáci, já věděl, že mi tam někdo leze,“ zahrozil prstem, ale smál se. Našel i mapu podzemí, ocenil i grafiku a přesnost zákresu.
Ale to nebylo všechno. Rodiče samozřejmě věděli, že náš rádius rozhodně nekončí na dvorku. Ba co víc, otec mi občas vrazil do ruky recept na jeho léky na srdce a já štrádoval do 5 kilometrů vzdálené vesnice, kde měli lékárnu (u nás nebyla). Jak? No po státní silnici, samozřejmě. Aut po ní tehdy tolik nefrčelo, ale stejně. V lékárně jsem vyfasoval léky, dali mi je, nikdo se nestrachoval, že je cestou zbaštím jako bonbónky, a mašíroval jsem zpátky. Na kole byl náš akční rádius ještě daleko větší, jezdili jsme třeba do Písku – dvacet kilometrů. Bez rodičů a zase po silnici (na cyklostezky nebo nějaké vyznačené cyklopruhy si tehdy nikdo nehrál).
Jako malý jsem bydlel na zámku, pak ve vodní tvrzi. V Čimelicích. Měl jsem zámek i tvrz prolezlé od sklepa po půdu, sice nás tam honil ředitel školy, která tam sídlila, ale to nás neodradilo. Později, už jako dvanáctiletý „mazák“ jsem zase chodil pro zmrzlinu do termosky do 5 kilometrů vzdálené vsi. V naší vesnické prodejně totiž žádná zmrzlina nebyla, neměli tam totiž mrazicí pult. Fakt. Oproti putování za léky jako osmiletý jsem ale musel překonat dravý proud Jizery (už jsme bydleli jinde), to po deštích nebyla vůbec legrace. Plavat už jsem ovšem uměl, to ani jinak v osadě na břehu Jizery nebylo možné, byli jsme v ní po krk celé léto.
Jako už větší děti – cca od 12 do 17 -jsme si samy zorganizovaly plavecký závod z Březiny do Hubálova, kde jsme bydlely – a to bylo 5 kilometrů. Nešlo ani tak o délku (bylo to po proudu), ale o zimu, Jizera nebyla teplá ani v nejparnějším létě. Jeden účastník nedoplaval a zmodralý se na poslední chvíli vyškrábal do doprovodné loďky (ne s dospělými, zase jen s dětmi). Vpravo je důkaz – diplom pro vodní maratónce.
Jak konstatuje analýza, v padesátých letech se dál než na uzavřený prostor u domu (třeba zahrada s uzamčenou brankou) nedostalo jen 5 % dětí. Co to bylo za děti, nevím. Asi z velkého města a s hodně úzkostnými rodiči. V roce 2020 už 23 %, do 200 metrů od domu 25 %, do 1 kilometru jen 39 %, nad kilometr jen 13 %. Páni, čtvrtina dětí bez rodičovského bodyguarda nevystrčí z domu a dvorku nos. A to nemluvím o cestách do školy.
Dnešní rodiče zřejmě vyhodnotili, že na cestě do školy čekají davy úchylů a vrahů. A to i v MHD, pár zastávek do školy. V novém tisíciletí vozí rodiče děti až před bránu školy běžně. Za posledních dvacet let se podíl dětí, které se do školy dopravují s rodiči autem, prý zvýšil čtyřnásobně. Tak to by v naší rodině nešlo. Auto jsme neměli žádné, rodiče ani neměli řidičáky. Já i první den do první třídy šel do školy pěšky, půl kilometru a přes „nebezpečný“ park a kolem dvou rybníků. A jen s bráchou (jen o dva roky starším), který měl jen pokyn mě odvést do správné třídy. Vítání vystrašených ubulených prvňáčků s ještě vystrašenějšími rodiči, cha chá. Ostatně bez rodičů jsem chodil už i do školky, zas jen s bratry (bylo jim 7 a 9 let, kdyby mě někde cestou ztratili, ani by si nevšimli). Teď, počítám, asi půlka dnešních rodičů omdlela jako špalek, zbytek si klepe na čelo. Od šesté třídy jsem jezdil do školy, 15 kilometrů vzdáleného většího města, autobusem. Jasně, že sám.
Strach rodičů o děti podle analýzy prudce vzrostl až v devadesátých letech. Ano, přišly drogy, skončila povinnost pracovat (a hrozba zavření za „příživu“), otevřeli jsme se světu. A jako houby po dešti vyrostly bulvární plátky, napěchované tragédiemi a karamboly, včetně těch dětských. Ale pořád jsme mezi desítkou nejbezpečnějších zemí světa (9.místo mezi 163 zkoumanými zeměmi v r.2022). Takže příčina rodičovského děsu bude asi někde jinde. Chápu, že když dítě sedí pořád doma v pokojíčku u počítače, hrozí mu podstatně míň nebezpečí než v naší generaci. Leda syndrom karpálního tunelu, zánět šlach od myši, migréna, nespavost a prý i zranění hlavy (po zakopnutí o kabely). Já si ani nepamatuji, kdy jsem jako dítě neměl nějakou odřeninu, šrám, zlomeninu nebo aspoň bouli. Mimo jiné jsme se totiž s kluky rvali jako koně. Analýza také konstatuje, že úzkostní rodiče vychovávají zase úzkostné děti. A to není dobrá „štafeta“.
Ale teď už mě omluvte, musím odvézt dceru do školy. To víte, je to všude samej úchyl, násilník a vrah a jí je teprve 17. Teď jsem si přečetl, že naše policie rozkryla síť pedofilů, co zneužívali děti. To je odporné, a já vůbec nechci, aby článek vyzněl jako zlehčování hrozeb pro nevinné děti. Jen musí být opravdu všeho s mírou a úzkostliví rodiče, co to přehánějí ve snaze ochránit své ratolesti, by si měli uvědomit, že tím dětem berou nejen velkou šanci k návykům samostatnosti (a ta se jim bude v životě sakra hodit), ale také svobodu. A to je vždycky špatně. Jo, a tu dceru vozím do školy proto, že si udělala výron na noze a nedobelhá se k zastávce autobusu. Ale jak se uzdraví…
