Nakreslila pejska a dostala tři měsíce vězení aneb Svoboda za totáče

Za socialismu jsme žili šťastně ve svobodě, míru. Ale pořádek muší bejt, republiku nám ani hafíci rozvracet nemohli, to dalo rozum. Přihazuji k výročí sametovky vděčné vzpomínky na tu báječnou dobu, co byla tak sexy. Jak pro koho.

Když už si mladí Češi v anketách pletou osmašedesátý s osmačtyřicátým, někdy i s osmnáctým, ale sypou ze sebe levičácké názory a sní o komunismu a Marxovi, nebo aspoň o anarchokapitalismu, není od věci jim sem tam připomenout, že my starší jsme už ten jejich sen jednou prožili. Na mladé se musí pomalu, když jim u jídla, které jim nejede, řeknete: coby za to daly děti v Africe - nepochodíte. Tak dnes vynechám popravené a odsouzené na desítky let třeba do uranových dolů a budu vám vyprávět pravdivý příběh o pejskovi, co moc zlobil a byl proto odsouzen za útok na veřejného činitele. Ne, nebude to příběh pejska, co někoho pokousal. Kreslení pejskové nekoušou. Tím hůř pro ně, ovšem.

Maminka mé kamarádky Martiny, z Českých Budějovic, nějak nepochopila, že tanky, které nám přivezly v roce 1968 záchranu socialismu a rozjezdily kontrarevoluci, co tu řádila, na placičku, jsou sice mírumilovné, ale zároveň spravedlivě přísné. Protože uměla hezky kreslit, jednou nakreslila pejska. A dala ho do boudy. Nebylo to správné, jak sami určitě cítíte, tak později u soudu vyfasovala tři měsíce vězení. Dostala by víc, její kolega byl odsouzen natvrdo na několik let, ale protože to byl její vůbec první prohřešek a byla mladá, soudruzi laskavě přivřeli oko. Každý se může napravit, že. Tak jí dali odklad na rok a trpělivě čekali, jestli se polepší. Ale samozřejmě ji vyhodili z práce a pěkně osladili dalších dvacet let života, to jinak nešlo, jak musíte uznat. Vůbec ti umělci. Dáte jim do ruky pero, štětec nebo kytaru, na vteřinku nedáte pozor a už je malér. Musí se to hlídat. Maminku Martiny naštěstí ohlídali, mohla taky skončit jako imperialistický štváč nebo dokonce reakcionář. Včas ji zachránili, a ani nepoděkovala. Nevděk světem vládne.

Není totiž pes jako pes a bouda jako bouda. Ten pejsek byl nakreslený moc pěkně, někde na nástěnce v mateřské škole by udělal spoustu radosti. Jenže ta psí bouda nebyla nástěnka ve školce, ale nástěnka KAN na ulici Osvobození. A tam chodili lidi, ihned samozřejmě trochu podezřelí, že se chtějí bůhví od čeho osvobodit, jak jinak. Ti, co by chtěli na pivo, by šli do Masných krámů, že. A KAN byl Klub angažovaných nestraníků, od pohledu prolhaný podnik, protože když se někdo angažuje, tak už není nestranný, to ví i malé děcko. No, ani tohle by ještě nebyl tak závažný prohřešek, i když pořádné klopýtnutí už ano – věšet cokoli na nástěnku KAN, třeba odporný pamflet - Chartu lidských práv, to není jako vyvěsit plakát na hasičský bál. Nějak by se to možná okecalo, ten nešťastný pejsek. Kdyby, ehm, jaksi, se tehdejší tajemník MěNV nejmenoval… Čuba. A to byl konec svaté trpělivosti orgánů, byl z toho trestný čin útoku na veřejné činitele podle paragrafu 156, odst. 2 tr. zák. A to nebyl (a není) žádný legrační paragraf. Veřejným činitelům se tleská a provolává hurá, útočit na ně, veřejnit a činit se nesmí. Byla by to ostuda nechat útočit kreslená zvířátka na lidově demokratické zřízení. Dokonce mezinárodní, dodnes si na Kubě zpívají Čuba sí, fenky nó. Jinými slovy, byl to podlý agresivní útok kresbou. A když obrodný proces skončil s polibkem Varšavské smlouvy, pěkným Brežněvovým francouzákem, lidem se začalo stýskat. Tak se jim nabídly jiné procesy, lidi se musí nějak zabavit, jinak vymýšlejí ptákoviny. Apropó, ptákoviny.

Na socialistické zřízení útočili nejen psi, ale i ptáci. Já nevím, co to tu faunu popadlo, takhle zuřivě kopat do funkcionářů nejlepšího režimu všech dob. Můj tchán pro změnu nakreslil v té vzrušené poosmašedesátnické době do podnikového časopisu ptáka. A zajistil tak sobě i své rodině dalších dvacet let živoření, podřadné práce a ústrků. Já mu za to děkuju, když jsem si bral jeho dceru, rozhodně nebyla rozmazlená nějakým přepychem, a vědět, co jsou škubánky s mákem nebo brambory na loupačku se při skromném rozjezdu manželství vždycky hodí. Asi se ptáte, jestli se nějaký funkcionář v okolí pro změnu nejmenoval Pták. Nejmenoval. Jenže téhle karikatuře ptáka tchán přimaloval brejličky. A v čele KSČ v té době už seděl jeden soudruh s ptačím jménem – a brejličkami. Soudruh Number One. Taková drzost! To se trestat prostě muselo, jistě chápete. Některé rozvracečské psy zavřeli do mřížované boudy, jiné navždy vyvenčili za železnou oponu, ptáci šli do klecí nebo museli táhmnout na jih. Jiní dostali obojek nebo kroužek na nohu a normalizované misky na žrádlo.

Dnes je zase chaos, každý si maluje, co chce, klidně ve Photoshopu přidělá prezidentovi prasečí rypák nebo političce nafotomontuje nahé tělo sexbomby s roztaženýma nohama. Každý hejhula je angažovaný nestraník a vyvěšuje na nástěnky, dnes facebookové a blogerské, takové nactiutrhačské výlevy, že by se vzpomínaný pejsek a pták styděli za své krotké náznaky. Naštěstí se doba mění, politici i uvědomělí progresivisté pochopili, že to takhle dál nejde. A začali zakládat nové veterinární orgány a posílat bdělé orlí hlídky do ulic a sociálních sítí, aby nás chránily před vzteklinou svobody a ptačí chřipkou lidských práv. A pasou po pravdě a právu stejně přičinlivě jako tehdy komunisté. Ti pravdu a právo milovali tak, že po nich dokonce pojmenovali své dva největší deníky. A tam psali jen pravdu, protože třeba takové „plnění závěrů“, čili kolik lidí zavřeli, všechny zajímalo. I teď tu máme nové zákony a opatření proti zdivočelé fauně a další se chystají. A je moc hezké, že je prosazují hlavně zodpovědní mladí lidé z univerzit třetího fejku a vědních oborů jako kynologická politopatologie nebo centrum ptačích hybridních hrozeb. To se nedá nic dělat, bylo třeba už zakročit. Dokud nám nepřestanou tihle vzteklí hafani očůrávat nohy a ptáci kálet na hlavy, nebude klid, bdělost je na místě. Teprve když ve Francii vznikl po revoluci Výbor pro veřejné blaho, zavládl pořádek a blaho přestalo být na příděl. Nechápu, proč tohle období historici nazývají Terorem. Blaho se musí šířit, i kdyby to s pomocí trestních oznámení a soudů mělo být, což už ví i profesor Piťha a další. A tak se těším, že na sladké časy totality už nebudeme muset vzpomínat s nějakým sametovým patosem jako dnes, ale - zvláště noví mladí blahošiřitelé - si je s chutí prožijí znovu. A ještě s pocitem, že si je těžce vybojovali. Prostě, na co si nesáhnete, tomu neuvěříte, nebo, abych zůstal u psího příběhu, co si neočucháte, to vám nezavoní.