Jak mi lékařka z pobytu u moře udělala tábor hrůzy

Když tu kolega bloger Ravek líčil děs letošní dovolené v zahraničí, zvednul jsem hozenou rukavici a štafetu „je to šílený, ale aspoň zas bude o čem psát“ posílám dál. Pokud právě balíte na dovolenou (nedejbože do Itálie), nečtěte.

Po loňské neuvěřitelné kalvárii zájezdu do italského Gargana (zde) jsem letos opět hodlal zamířit… do italského Gargana. A, ač se to zdálo nemožné, bylo to letos ještě mnohem horší. Asi jsem stižen zvláštní formou masochismu, kde bičování vlastních zad devítiocasou kočkou prostě nestačí a je třeba volit tvrdší hrátky. V Česku, kde cizí neštěstí potěší nejvíce, asi leckoho rozesměju (jen si poslužte), ostatně můj loňský článek o dovolené se vyhoupl mezi nejčtenější ze všech.

Začalo to už čtrnáct dní před odjezdem. Když jsem zamířil k mé lékařce angioložce (žilařka) na kontrolu mé postcovidové trombózy, hned ve dveřích (neznala mě, byl jsem tam prvně) na mě začala křičet, že kdyby věděla, kolik vážím, NIKDY by mě nepřijala! Asi je to součást nějakých nových úsporných opatření ve zdravotnictví nebo co, odříznout neperspektivní tlusťochy od (zjevně už zbytečné) péče a nechat je umřít na domácí posteli z masivního dubu (ano, mám přesně takovou). „Vidíte to lůžko?“ pokračovala hlasem s volume doprava a píchla ukazováčkem do rohu, „tak to je maximálně na 120 kilo. Jak vás asi můžu vyšetřit, co?“ Už jsem si chtěl odevzdaně lehnout na podlahu, která zatím evidentně odolala mé tonáži, když mi řekla, že opatrně, ale fakt OPATRNĚ si mám přece jen na to lůžko lehnout. Sedal jsem si na to lehátko jako do Záhořova lože. V duchu jsem si řekl, že když pode mnou praskne, vyrazím okamžitě z ordinace ven, byť jen ve slipech, a zastavím se až doma, kde se zabarikáduju. A pak hned emigruju do Ameriky, země tlouštíkům zaslíbené, kde mají zdravotní lehátka z titanu a stěhují tam pacienty do sanitek o velikosti kamiónu jeřábem.

Lehátko neprasklo, mé vroucné modlitby ke všem bohům světa byly vyslyšeny. Po vyšetření, kdy konstatovala, že se mi trombóza o 50 % zlepšila, jsem si neznatelně vydechl. Předčasné! Když jsem se jí pochlubil, že na radu internistů v nemocnici mám plavat, a tak jedu plavat k moři, zachmuřila se znovu jak obloha v supercele. „Cože?! Tak vy jste teď utekl hrobníkovi z lopaty a jedete si hned pro smrt? Cesta, slunce, vedro, NIC z toho nesmíte. Já vám to ZAKAZUJU!!!“ Začal jsem držet bobříka mlčení. Kdo ví, co bych se ještě dozvěděl, kdybych cokoli dalšího kecnul. A vůbec, miluju doktory, co vám říkají, že jste utekl hrobníkovi z lopaty, ale vlastně na ní dál sedíte. A mlčel jsem až do konce vyšetření. Když jsem odcházel, bodla mi naposled podezřívavě prst do hrudníku. „Vy tam pojedete, že jo?“ Stále jsem mlčel. „Tak na vaše vlastní riziko“, opakovala asi třikrát, než jsem zmizel za dveřmi. A to jsem netušil, že to je jen začátek mé báječné dovolené u moře.

Na cestě autobusem do cílové destinace s teplým šplouchajícím mořem jsem se snažil nohu, pečlivě obalenou svíravou punčochou, nesundat z vodorovné polohy. Zbývalo se ochránit před vedrem a sluncem. Jen jsme vystoupili z autobusu, bylo mi jasné, že Dagmar Honsová a moje maminka mají vždycky pravdu. Provazy deště, 16 stupňů, moře jako výběžek Severního ledového oceánu. A doma vedro – 26-28 stupňů. Tak tady nezkolabuju, začal jsem se usmívat. Ostatní nepochopili, že počasí mi zařídil můj anděl strážný, co si v ordinaci angioložky pečlivě dělal poznámky, a mračili se.  Nejvíc moje kamarádka Martina, která leží na sluníčku, co to jde, a už v dubnu vypadá jak ašant z Ghany. Procedila mezi zuby, že bude muset po návratu na solárko, jinak o dovolené v Itálii v červnu nebude moct nic vyprávět svým kamarádkám, rovněž ortodoxním sluníčkářkám. Zkrátím to, usmíval jsem se celý týden, kdy deště bičovaly pinie nad naším bungalovem, blesky křižovaly oblohu a větve létaly vzduchem. Ano, celá dovolená propršela, na pláži vanul studený vichr, troje kraťasy, co jsem si vezl, jsem ani jednou nevytáhl. Zato mikinu a bundu (tu jsem měl jako jediný) jsem měl někdy i v posteli, zabalený do deky. Přesto jsem ve skulině mezi dvěma dešti do moře přeci jen vlezl. Bylo to jako návštěva kryogenní komory a vylezl jsem s pocity dobyvatelů severního pólu.

Místní kroutili hlavou, že takové počasí za 50 let (!) nezažili. Jó, místňáci vyvalený, když se můj anděl strážný do něčeho opře, nemá to chybu. Slunce vyšlo a začalo se výrazně oteplovat… když jsme v odjezdový den už seděli na kufrech a čekali na odvoz domů. Já šťastný, že jsem přes temné varování mé lékařky přežil. Moc se mi ten pobyt líbil, protože to bylo fajn, na kytary jsme, ukrytí před průtržemi, hráli a zpívali celé dny – a to jídlo! A ta vína! A samozřejmě skvělá káva! Já prostě miluju Itálii a anděl strážný miluje mě. Všichni ostatní Itálii prokleli a řekli, že do Gargana už nikdy nepojedou. To mi teda řekněte, co to je za divný lidi. Vždyť to byla perfektní… dovolená s andělem.