… tak strašlivou zimu nepoznal nikdo z nás – zpívávali Fešáci. Je fakt, že takovou covidovou zimu jsme desítky let nezažili. A chřipečkáři s vytřeštěnýma očima dál drmolí své mantry. Vítejte v pekle.
A v pekle právě jsme, na světové absolutní špici pandemické pohromy. Se zdravotnictvím hroutícím se pod náporem stovek a stovek nových pacientů, s vládou a opozicí, co zabloudila jak kuřátko Františka Hrubína, co za zahradou mezi poli, / pípá, pípá, nožky bolí. S rozvráceným obchodem, restauracemi, živnostníky, mnoha službami či turismem. S mrtvými už na úrovni všech obyvatel Náchoda či Kutné Hory včetně kojenců. Obklopeni státy, co zatloukají zvenčí dveře k nám tlustými prkny.
A já sám jsem jak smutný předvoj věcí budoucích. V době, kdy i tady na blogu ještě řada pisatelů tvrdila, že nezná nikoho v okolí, kdo by byl nakažený, jsem měl nakaženou celou rodinu. Unikl jsem jako jediný o vlásek. Když se obecně hlásalo, že covid znamená v nehorším jen mírný průběh na úrovni běžné chřipky, moje švagrová (59 let) ležela v nemocnici už čtrnáct dní v umělém spánku. Celkem v ní strávila 13 týdnů, s nevratně těžce poškozeným zdravím. Můj kamarád strávil v nemocnici s covidem několik týdnů. Jen se z nejhoršího vysekal, musel do nemocnice znovu, tentokrát s rozsáhlou trombózou. Moje dobrá kamarádka (40 let) se po prodělání koronaviru stále nemohla dostat do kondice, byla stále k smrti unavená. Musela znovu na vyšetření, které jí diagnostikovalo leukémii. Když se u nás všeobecně tvrdilo, že covid je nebezpečný maximálně pro lidi přes 70+, zemřel na covid (jen na covid) můj synovec (35 let). Bez výstrahy, jeden den ulehnul s lehkým kašlem s tím, že pro jistotu zítra půjde na test, a druhý den ráno už ho jeho maminka neprobudila. Ano, měl nadváhu, abych alespoň nějaký argument covidobezvěrcům dal, jinak byl zdráv.
Můj druhorozený syn se i s těhotnou manželkou a dvouletou dcerou chránil, jak to šlo. V práci byl naposledy před rokem, naštěstí může pracovat na homeoffice, jeho žena je na mateřské. Bydlí ve vlastním domě v lesích daleko za Prahou. Při procházce s kočárkem často živáčka nepotkají. Roušky, dezinfekci, odstupy dodržovali vzorově. Syn udělal jen jednu chybu, bohužel fatální. Do domu pozval instalatéra. Ten přišel, a i když s ním přišli do minimálního styku (protože pracoval „samozřejmě“ bez roušky, tak se ho stranili), nakazil je všechny tři. Druhý den po jeho odchodu, kdy ještě o vlastní nákaze nic netušili, mu volali, kdy přijde koupelnu dodělat. Chroptěl do telefonu, že ne, protože si právě volá sanitku a je mu zle. V nemocnici do týdne zemřel (zdravý chlap, jistě ne stařec). Synova rodina covid přežila, nejvyšší horečky měla vnučka, a těhotná snacha si nemohla vzít ani paralen na sražení teploty, tak trpěla nejvíc. Mně to jako jedinému z rodiny ani nezavolali, až když se dostali z nejhoršího. Prý se báli, že se budu bát. To si pište, že bych se bál.
Tak mi řekněte, můžu já vzít transparent a jít na náměstí demonstrovat za otevření Česka? Mám už někdy stejný pocit jak z Hrubínovy Romance pro křídlovku: Když jsem ji v janovcích / objímal, už se jí pod záda sunul hrob. Nezlobte se, chřipečkářům nemůžu přijít na jméno. Přitom prakticky všechny jejich dokola omílané mantry byly v průběhu pandemie drasticky vyvráceny. „Řízené promoření“ je slepá cesta, jen brazilský Manaus, promořený v první vlně až na dřeň, zažívá novou vlnu nákazy agresivnější mutací a znovu tam umírají tisíce lidí. Argument, že je třeba maximálně ochránit pouze nejstarší generaci a ostatní „nechat normálně žít“ se také rozpadl v prach. Nikdy neřekli, jak toho chtějí dosáhnout, jako by senioři žili jen v pár domovech důchodců, které stačí obehnat ostnatým drátem, a nikdo z nich nebydlí se svými rodinami, často ve stejném domě či bytě. I fakt, že v nemocnicích umírají nebo mají těžký průběh stále mladší lidé, i třicátníci, čtyřicátníci, úplně ignorují.
Miroslav Macek (bývalý místopředseda ODS) se ve svém internetovém glosáři v mém pomyslném žebříčku covidových mimoňů vydrápal na první příčku svým sice prý extrémním, ale tím pádem „nejpoučnějším“ příkladem: Na záchranu jednoho devadesátiletého bolševického bachaře, který sadisticky zacházel s vězni, je nezbytné obětovat neomezené množství finančních prostředků, i kdyby to mělo vést sekundárně k dalšímu utrpení a mnoha úmrtím způsobených lockdowny. Tak, milí bolševičtí sadističtí bachaři, ať je vám třicet nebo sedmdesát, koukejte chcípnout a neotravovat nás mladé (Mackovi je 76 let), kterým sekundárně způsobujete utrpení a úmrtí. A nenapsal to před rokem nebo půlrokem, ale nyní, kdy jedeme jak namydlení do tunelu absolutního rozvrácení zdravotní péče. Ač je sám lékař stomatolog. Já nevím, co to s těmi zubaři je, jak zázračně vždycky vědí, jak vytrhnout velrybě stoličku a nechat ji opět plavat ve svobodném moři. I náš velekněz odmítačů roušek, očkování a pódiové rebelie exprezident Václav Klaus onemocněl. Nepřeju mu (jako starosta Řeporyjí Novotný, který ještě před pár dny zahříval VIP tribunu na Slávii a teď káže), těžký průběh covidu. Naopak, přeju mu, aby nezažil pocit, jak ho popsala zdravotní sestra Hvozdenská (zde): „…když je člověku opravdu zle, dívá se na vás takovým zvláštním pohledem. Vypadá to tak, jako by jeho oči prosily o pomoc“.
Jako příčiny našeho dnešního světového prvenství v covidových číslech se často uvádějí dvě: šíření nových nakažlivějších mutací a nezodpovědnost občanů. Tu první nepovažuji za tak významnou, britské a jiné mutace viru mají i v jiných zemích, i rozšířenější. A čísla daleko méně hrozivá. I když, i zavlečení nového typu nákazy do naší země v cestovatelské mánii není nic zvláštního. Jak ukázal mimo jiné příklad výletníků na Zanzibar, obohatili nás už i o jihoafrickou mutaci viru, která je zase o dva fousy nebezpečnější. Češi tam létají masově, letadla praskají ve švech. Vždyť je tam ráj, žádné roušky, rozestupy a jiné buzerace. A případ z brněnské školky, kde se nakazily „pozdravem“ z Afriky dvě děti a dvě učitelky, nám mimo jiné také ukazuje, jak jsou školky z hlediska šíření viru zcela bezpečné.
Zbývá tak, kromě žalostných kroků vlády, jediné vysvětlení. Abych se neuchyloval jen k citacím z médií (a fotografiemi i informacemi o hromadných pařbách, ilegálně otevřených restauracích a kašlání na všechna opatření), opět „jen“ vlastní zkušenost z mého okolí. I mí přátelé a známí odjíždějí s partami na chaty zapařit, na dovolenou na Lipno do penziónu (nikomu ani muk), cvičí tajně v tělocvičnách, jezdí do práce v open space kanceláři, ač by vůbec nemuseli a tam samozřejmě okamžitě strhávají roušky, vymýšlejí „náhradní řešení“, což je jen eufemismus pro očůrání proticovidových opatření, v karanténě vesele nakupují… Jak by také jinak mohlo vzniknout tak otřesné číslo z nedávného výzkumu agentury Ipsos, že 46 % Čechů jezdí i s příznaky covidu do práce? Moje dobrá kamarádka mi na můj dotaz, zda se nebojí, že na těchhle „podzemních“ akcích covid chytne (také už není nejmladší), odpověděla: Ne, nechytnu. Já mám v těle svůj zvláštní antivirus, a ten mě chrání, já to vím (covid ještě neměla, natož očkování). Nu, s takovou „filozofií“ jsme zcela zákonitě tam, kde dnes jsme.
Citací z Hrubínovy Romance pro křídlovku jsem začal, tak i skončím:
Je vůbec možné, aby se umíralo jinak?
Je možné, aby lidé umírali
hromadně, že jim smrt zevšední a že ztratí
úctu k její tiché a sinavé podobě?
Já jen dodám, že tu úctu nenajdeme zdůvodňováním svého chování vládním zmatkováním, chaosem a řečmi typu: tak voni papaláši nedodržujou, pakujou se, neuměj nic vysvětlit, a my máme jen držet hubu a krok? To je všechno, mnoha příklady potvrzená, pravda. Úctu v očích oněch papalášů opravdu nenajdeme, jen pohrdání. Najdeme ji na jediném místě – v zrcadle.
