Mužská a ženská logika jsou dva světy, které se nikde neprotínají

Další z přednášek profesora Joži Úprtěky, dnes na téma Genderová logika v lidové tvorbě. Protože je Úprtěka zároveň předsedou Spolku misogynů, tento článek se ženám ke čtení důrazně nedoporučuje!

Vážení posluchači,

     na dnešním semináři si vysvětlíme používání logiky v genderových vztazích v lidové tvorbě. Už populární tvrzení, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše, naznačuje, že komunikace mezi nimi není jednoduchá. Konečně, když je něco od sebe vzdáleno kolem 120 milionů kilometrů, je vlastně velice zvláštní, že může dojít i na facky. Představy, že problémy mezi muži a ženami nastaly až s nástupem sufražetek a bojovných feministek, jsou liché, což si vzápětí dokážeme. Už naši předkové komunikaci mezi oběma pohlavími intenzivně řešili – a nikdy nedořešili. Můj hloubkový výzkum lidových textů jasně prokáže, že Marťané a Venušanky si nejen nikdy nerozuměli, a to i když hovořili o stejné věci, ale ani si porozumět nemohli. Jednou ze základních bariér je přístup obou pohlaví k informacím a způsob jejich předávání.

Zatímco muži jsou ve svých sděleních přímočaří, až, řekněme, trochu jednodušší, každé sdělení ženy je svým způsobem šifrovaná zpráva. Problém je v tom, že muži žádnou Enigmu na rozšifrování nemají, a tak si vše vykládají zcela mylně. Muž, pokud dotyčnou nemiluje, volí zcela primitivní sdělení: A já tě nechci a já tě nemiluju a já tě nemám rád. A dokonce hned dodá i důvod, z jeho pohledu zcela racionální: Protože už ráno, protože už ráno, má si tě jiný brát. Všichni muži chápou, takovou šlápotu, co se spustila s jiným, milovat nelze. Žena, když muže nemiluje, jde venušanskou cestou, tj. použije většinou nějaký obraz, pro muže zcela nečitelný. Všechny ženy jí ovšem nepochybně rozumějí, přestože použije zcela nesprávné srovnávání (opačné, než je pravda) a tím svou nepřízeň (ošizení) zdůvodní. Příklad: Dyby byla Morava jako je Vídeň, dala bych ti huběnek na celý týden, ale že je Morava malučká, ošidila cérečka synečka. Sakra, co to je za blbost, řekne si muž, Vídeň má 414 km2 a Morava přes 22 tisíc – jaká malučká? Co to je za argument?! Ovšem jejich mužská logika, která nasadí zeměpisnou rozlohu jako srovnávací faktor, je pochopitelně vedle. Ženy se čerta starají o nějaká čísla a čtou správně, že zpěvačka si vyhlédla nějakého bohatého císařského úředníka z Vídně, kterému burani z Moravy nesahají ani po kotníky, jen by u nich musela makat a bylo by to samé běž podojit krávy, kterés nedostala. Nejsem blbá: proto sem se tak mladá vdávala, abych dělat nemušíla.

To ovšem mladice nikdy na rovinu nepřiznají, a proto také mladé ženy nabídky k sňatku s chuďasem odmítají způsobem, v němž muži tápou jak v nerozsvíceném špajzu. Například sedláček, co jede od Lince a veze Nanynku v košince. Von se jí začal vyptávat, brzo-li se bude vdávat. Dívka radši volí maskovací výmluvu, že je úplně blbá: A já se vdávat nebudu, nebudu, jsem mladá, nemám rozumu, než by přiznala, že se jí sedláček-chudáček nelíbí. Dokonce je schopná se bez rozpaků vymluvit na nedostatečně vyvinuté pohlavní orgány, když se jí dvořící se mládenec, žebronící o pohlavní styk, nelíbí. Petře, Pavle! co chceš na mně? „Nůši, nůši salátku, nůši salátku.“ – Kde bych já ho smutná vzala, nemám, nemám zahrádku, nemám zahrádku: až já budu zahradnicí, salátku ti dám, dám, dám, plnou nůši, na mou duši, ti ho, ti ho nařezám, ti ho nařezám. Jo, smutná, že nemá zahrádku… A za rohem najednou spustí: U kláštera stojí kámen /má panenka sedí na něm/Volá hoši pojďte sem, pojďte sem/ já už v klášteře nejsem. Vida, vida. Někdy to ovšem s tím krytím nedostatečným věkem dívky přepísknou (není to náhodou i problém dnešní doby?) a uslyší od mužů: Měj se dobře stará košatino/měj se dobře stará nůše/dříve si bejvala za štyry grejcary/ale teď si za dva groše. Opět zcela bez nějakých básnických bludišť, jak je u mužů zvykem.

Když muž nalezne u ženy problém, snaží se ho okamžitě logicky zdůvodnit.

Když jsem k vám chodíval přes ty lesy, ach ouvej přes ty lesy, bejvalas má milá veselejší, ach ouvej, veselejší. A příčinu většinou rychle najde. Když jsem k vám chodíval na dvoreček, ach ouvej na dvoreček, chodíval za tebou mysliveček, ach ouvej mysliveček. Pomiňme, že se muž ješitně domnívá, že milé vytvářel na tváři smích, kdežto mysliveček jen žal. Kdepak, mysliveček ji rozesmával jak pominutou, jenže – pláchnul za hory.

I ženy dovedou být naprosto přímočaré, ale pozor, jen mezi sebou. Chtěla bych já býti ženou toho kováře, on má hezké modré oči, růžové tváře, říkají si panenky (bez panáčka), co šly silnicí. A jak je šohaj švarný, jdou do toho po hlavě, i když o něm zhola nic nevědí: Potkala mě, neznala mě, červené jablúčko dávala mně. Na planetě Venuše totiž platí jeden zákon, který všechno okamžitě přebije. Jmenuje se Když von je hezkej. Muži dobře vědí, že co je zadarmo, je podezřelé: Neber si, synečku, co kdo dává/Z takových jablúček bolí hlava, ale ty hormony…

I když je žena svolná k čemukoli a vysílá ženské signály jak Cukrák, ani tohle muži neumí rozpoznat, a to už je opravdická hrůza. Ona by totiž ani za nic své sexuální touhy otevřeně nepřiznala (jen mezi svými Venušankami, jak už víme). A protože třeba domů mládence pozvat nemůže, protože Paňmáma lehce spí, jak se hnu, všecko ví, zve chlapce k milování do přírody. Bohužel zase zašifrovaně: Travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená, to je moje peřina. Když si smyslím na ní lehnu, když si smyslím, na ní sednu. Ženy vědí, jak jasná je to výzva. Ale ti Marťani to vidí jinak, a pošlou ji tedy, když tu trávu tak žere: Muž mi koupil krávu, já musím na trávu, toho jsem se nenadála.

Další velice podivnou metodou Venušanek je zamlčení podstatného, vyzdvižení okrajového. Často naříkají, jak jim mládenci ubližují. Ony sice moc dobře vědí, proč, ale situaci prezentují zásadně ve svůj prospěch. Můj milý se na mě rozhněval/u muziky k tanci mě nezval/K tanci mě nezval, pivo pít nedal/To mi udělal. Ale ty chudinko, takhle tě ten rošťák trápil? A nebylo to náhodou takhle: Když jsem rozmarýnku trhala/všem mládencům jsem jí dávala/Jenom jednomu, svému milému/jsem jí nedala. To už je trochu jiná káva, odpovídající novodobé definici prostitutky (která ovšem platí jen na Marsu): Běhna je žena, která dala všem kromě mě. Ta, co dala všem, ale i mě, se nazývá hodná holka.

Když ženám dojde i poslední „logický“ argument, nasadí svou nejtěžší zbraň, slzy. Tam už, pánové, vůbec žádnou logiku nehledejte. Nedozvíte se zhola nic, jen pláč zesílí. Na Venuši se totiž brečí zásadně kvůli (pro Marťany) naprosto záhadným důvodům. Takže otázky typu: Teče voda teče, ryby po ní skáčú, pověz ně má milá, proč tvé oči plačú si nechte od cesty.   

Když už jsou přeci jen Venušanky přistiženy při činu, který nejde „okecat“, zaštítí se ďáblem, který je obluzoval (a byly tak naprosto bezmocné). Jen jeden příklad, kdy si to děvčica místo cudné návštěvy mše postupně rozdá hned se třemi kavalíry: Do zahrady vkročila, tři růžečky utrhla, tři pérenka uvila! Jedno pérko dovíjá, kněz mšu svatú začíná. Druhé pérko dovíjá, kněz hostiu pozdvíhá. Třetí pérko dovíjá, ďábel se k ní dobývá. No, to víte, ďábel, s tím se nedalo nic dělat, že. Když o někoho usilují, jsou schopny nejhrubšího vydírání soucitem:  Když nepřijdeš k nám, sama si tě vyhledám, když já na světě nikoho víc nemám. Protože: má matička spí tam za velkou zdí. Pro sbalení chlapa i mrtvá matka dobrá. No fuj. Hojná je také výmluva na alkohol: A ja taká dzivočka, cingilingi bom, ráda pijem vínečka. Ubozí Marťani vůbec netuší, že pokud jim dívka nalévá, tak kvůli výběru mezi nimi, nebo jen povolnosti (mládenců, ne její). Často tak napálila pálenej pro synečka z Jasennej. A ejhle: aj, bože, bože, jak je nám tu při vínečku dobře. Nebo: napij sa Ty rači vínka z pohára, prenocuj tu švarný šohaj do rána. A jak vyhlédnutého opije, tak se nezná. Když se ale na její řádění přijde, okamžitě se kryje, že to ona byla přece zneužita v opilosti. Daj ně, Bože, synka, co na husle brinká, abych sa napila červeného vínka…Malovaný synek, bylo mu Martínek, a on ňa pripravil o zelený vínek. Ten chlípník, cudnou pannu, z čiré důvěřivosti namol opilou, ohnul přes voj žebřiňáku. Nebo: Dokáď bylas pannú, panenkú poctivú, dávali Ti chlapci, gořalenku sladkú.

Jen ty nejcudnější, spíše však jen ze strachu z otěhotnění, kde by nebyly schopné ani identifikovat otce (testy paternity ještě nebyly), odolávaly: Čože ma, čože, do Tvojho vína, mala by dcéru, alebo syna. Byla to zřejmě kdysi zcela obvyklá metoda k získávání děvčat do postele, aspoň si to někteří Marťani mysleli. A vnímali jako velký handicap, když alkoholem nedisponovali: Kdybych já byl selským synkem, napájal bych dívča vínkem, ale že su z chalúpečky, nemám ani kořalečky. Takže pozor, pánové, když uvidíte, jak žena šenkuje, nalévá, vínečko rozlévá, a na Tebe, můj šohajku, smutně sa dívá. Nohy na ramena.

Když Venušankám jejich plány nevyjdou, mění se bez výstrahy ve fúrie. A to teprve Marťani valí oči. V tejto chvíli a v tej době/zemské žaby měla v hubě/Počaly ju vyjímati/počala jedem stříkati/Kom ten jed na ruku padne/hned mu ta ruka odpadne. Nebo: Kerá je žena zlá, muža neráda má, strčí ho pod fěrtoch, má sa tam po čertoch. Tož ho válcem mlátí, až sa celý klátí, pomoct si nemože, trpí jako kuře. Marně budete prosit, že se polepšíte, když se venušanský parní válec rozjede, nic ho nezastaví: Za tú našú stodoľenkú roste kmínek, uvázała, žena muža, za řemínek. Moja ženo, ožahľeno, pusť mně s něho, nebudu ti nadávati, »psí koľeno«. Tak vy jste se u snídaně přeřekli a místo Miláčku jste jí řekli Psí koľeno? Tak se nedivte, takové omyly se na Venuši trestají doživotním nevolnictvím nebo smrtí: Přihodila se novina, že paní pána zabila. Do zahrady zakopala a zem na něm ušlapala. Že v takovém případě bude po vás žena smutnit, zapomeňte. Kdybys mně tam umřel, dala bych ti trúbiť, tralala, tralala.

Takže, pánové, je třeba se smířit se skutečností, že v ženském světě žádný svébytný Mars, kde platí zákony mužské logiky, neexistuje, jen planety Venuše I a Venuše II, naprosto totožné, na nich platí stejné zákony typu Nevím co chci, ale nepřestanu, dokud to nedostanu. Že je nechápete, je samozřejmě jen další vaše vina. Děkuji za pozornost.

(Pokud až sem dočetla i nějaká čtenářka, pak jen říkám: Já vás varoval už v perexu.)