„Ten náš mladej vůbec nerozumí, co mu řikám!“ rozčiloval se v tramvaji jeden postarší chlápek. Musel jsem se zasmát. Taky jsem míval občas pocit, že na potomky mluvím svahilsky. Ale to všechno po přečtení tohodle blogu bude jinak!
Dcera v podstatě hned po období „A plóč?“, mimochodem fest iritujícím, přešla plynule k otázkám typu: A co to je „mišmaš“? Kdyby se zeptala, co je to pozitron nebo synekdocha, pochopil bych, že to ještě ve škole nebrali. Ale mišmaš? Každej přece ví, co je mišmaš! Nebo né? A víte, že né? Tak jsem si sednul a sepsal pro vás pár příkladů, jak musíte mluvit s potomkama,, aby vám (aspoň trochu) porozuměli. Zvlášť bych upozornil starší ročníky, co zažili ještě socík: slovník z reálsocialismu zapomeňte téměř kompletně. Nejen proto, že se tehdy jazyk hemžil rusismama a germanismama (ale i slovakismama), kdežto dneska anglismama. Bude to čtení i lehce nostalgický, protože některý výrazy jsme zapomněli i my, dávno vodkecaný boomeři. A byly často trefný. Nebo mile blbý. Celý mládí bylo mile blbý, jak to dneska vidim. Tak proč jsou dnešní mladý blbý nemile?!
Vyprávění starý vykopávky:
Ráno budík na stolku drnčel tak dlouho, až jsem konečně vyskočil z pelechu, hodil na sebe kvádro a zabral čapama do kanclu. Po cestě jsem si ještě zaskočil do bufáče, měl jsem hlad jak herec, a dal si z jídelníčku zabijačkovej guláš, dva rohlasy a turka. Bylo tam lidí jak švihlíků, ale naproti mně ňákej somrák na mě čuměl tak dlouho, až se mi zved kýbl. V rachotě na mě čekalo velký překvápko, letučka u náčelníka už začala, ty vole, to zas budu na tapetě! Sekretářka mě tam hned vodlifrovala a ještě mi vrazila do ruky podklady. Jak by taky né, dyť je to moje pichna. Má sice svýho kolíka, ale ten je imrvére v luftě. Generál mi samozřejmě hned vypral žrádlo, absolutně mimo mísu. Z kanclu jsem se urval až v pět. Cestou jsem zapad na pivo do hospody, objednal si desítku a dvanáctku a jednu zelenou. Ani doma jsem ještě nebyl ve svý kůži, tak mě náčelník vytočil. Blbá nálada mě přešla až na mejdanu u Honzy. Pozval tam dvě dost voprsklý břehulky, páni, zvlášť ta bloncka byla extratřída, voháknutá jak z túzu. Chvíli jsme jen tak nezávazně blafali, ale když jsem jí rozepnul podprdu, vynadala mi, zamrzla jak Sněhurka a ksichtila se. Taky Honza zrovna neperlil a chrlil dost pošahaný kecy, spíš hovadiny, zabil bych ho. Ta jeho šťabajzna byla taky pěkně votrávená. Abych bloncce ukázal, že jsem frajer, a nevytahuju se, pustil jsem ňáký nový fláky a rozvlnil jsem tělo jak Travolta z Horečky sobotní noci. Už obě prcinky chtěly odejít na metro, ale zas si kecly, když zjistily, že je jen nehodláme voblbovat. Nakonec to bylo mejdlo jak na MDŽ v podniku, supr a bomba.
Spíč oldskůlový socky:
Ráno mobil házel vórnink tak dlouho, až jsem vyspídoval z bydlíku, vymazlil dreskódovej autfit a vzal dráhu do ofisu. Bájdevej jsem ještě hodil kofíbrejk u mekáče, měl jsem hlad jak mladej upír z Tvajlajtu, a dal si z meníčka hambáč a latéčko. Bylo tam lidí jak pokémonů, ale naproti ňákej bezďák mě stólkoval tak dlouho, že jsem z toho měl sikdej. V džobu hned šokink, bord u bosse už prej začal, twl, to zas budu na bleklistu! Asistentka menedžra mě tam hned odčekla a ještě mi písla do noťasu prezošku. Jak by taky né, dyť je to moje kamarádka s výhodama. Má sice svýho bojfrenda, ale ten je konstantly na tripu. Šéf hned rozjel hroznej bossing, totálka mimoň. Z ofisu jsem čekautoval až v pět. Cestou jsem džampnul do pabu, zabukoval si ipu a bitter a jeden sajdr. Ani doma jsem ještě nebyl ve svý komfortní zóně, tak mě boss stresnul. Depka mě ragovala a lívla až na párty u Džonyho. Pozval tam dvě asertivní bjúty, wau, zvlášť ta bárbí byla mega, dreskód jak vod Prady. Chvíli jsme jen tak inosently četovali, ale když jsem jí rozepnul pušapku, vyhejtila mě, přepla se do oflajnu jak Elsa z Ledovýho království a nasázela mi dislajky. Taky Džony byl za krinže a lúzra, postoval šity, kilnul bych ho. Ta jeho štěrbina byla taky brzy toxik. Abych bárbíně šounul, že jsem sweg, a jen tak neflexuju, dal jsem voljúm max s krejzy mjúzik a zastrýtoval jak Wednesday z Netflixu. Už obě bjútky chtěly lívnout na socku, ale zas si droply, když čekly, že nejde vo žádný pranky. Nakonec to byla kalbička jak u Vlka z Volstrýtu, hustá a kúl.
Tak asi tak. Docvaklo vám, že jste od svejch potomků nikdy neslyšeli výrazy, který jsme my ještě znali (a rozuměli jim)? Já se dočet, že těch slov je hafo. Jako pýřit se, upejpat se, rmoutit se, rozšafnej, jihnout, lpět, prchlivej, proradnej, spílat, otálet, chrabrej, zášť. Nebo taková pohnutka, co to jako má bejt? A co třeba ztepilej, tklivej, uhranutej, schlíplej, srdnatej, úlisnej, outlocitnej, případně kromobyčejnej… Neznaj ani hlášky, který jsme používali běžně: jdi do dža (vypadni), nech to smrdět (nedotýkej se toho), čumíš jak tele na nový vrata nebo jako když kocour s*re do řezanky (překvapeně zíráš), uletěly ti včely (jsi mimo), máš nakoupíno (jsi opilej), šněruješ cestičku (motáš se), případně co to znamená, když je někomu šoufl nebo dělá brajgl. Mladý už neuměj odfrčet na pincku či pařezu. Nebo když se potíte, řeknete, že jste jak dveře od chlíva. No jo, kdo dneska z mladejch ví, co je chlív, když tak nenazvete jejich pokojíček? Proto taky z ženskejch vzorů vypadla nůše a nahradila ji růže, protože nůše – co to jako má bejt? Nevěděj, co byly Lípy a Startky a že se kouřily, ale věděj, jestli kouří Dua Lipa nebo co je startup. Síťovku si představujou jako v podniku propojený počítače, a ne jako tašku, lesněnky by možná tipli na lesní víly, psí dečky na zimní ohoz pro hafany. A vůbec si nedomejšlím, co si představujou pod slovem vidrholec (pustý a větrný místo) nebo když Klapzuba má jedenáctku (mluvka si dal pivo?). A moc by se divili, že chlupatej může bejt úplně vyholenej a chechtáky dost vážná věc. No jo, my zas, kdyby nám někdo v dětství a mládí předhodil gamesy, tipli bysme to na novej typ kalhot, fejsbuk by byl druh stromu, instagram ždibec pytlíkový polívky, smažka obalenej sýr, wifina by byla roztomilá fenka, džojstyk nechráněnej sex, fakáč by byl zřejmě fajánsovej hrnek a dylýt a apka? – Jasně, úplně vymaštěnej kluk a tupá holka. Jútuberka, jo, to je přece zlá nemoc. A metrosexuál chlap, co obtěžuje holky v podzemce. Dokonce i stejný slova dostávaj dneska úplně jinej význam. Brko byla pro nás rychlá motorka, pro mladý je to ale joint. O trávě nemluvě, my znali jen tu z louky. A perník jen ten sladkej z Pardubic. Informace, že je kámoš na prkně ve Špindlu, by nás kdysi rozbrečela, i když mladejm je jasný, že si užívá na snowboardu.
No nic, já bych toho chtěl, … musím se ale spolehnout na umělou inteligenci, která prej už dovede překládat všechno i do slangu vybraný skupiny, aby až bude chatovat (to fakt není chatařit) za nějakej nadnárodní podnik na sociálních sítích, mohla nenápadně prosazovat svůj merč (to fakt není zbraň samurajů), aby nebyla nápadná. Na to se těším, že až přijedou mladý, dám si na krk překládací krabičku a budu na ně chrlit ty jejich naspídovaný spíče, doplním to fakáčema a bude to femily mítink jak vod rapperky Kárdy Bí. Kór, dyby už ta umělá inteligence nedělala chyby.
