Připojuji se k vlně obvinění, která nyní prší na všechny obtěžovatelky, uslintané obšournice a slizké ochmatávačky. Já i přátelé jsme to zažili na vlastní kůži. Už žádné mužské srdce, prokláté jehlovým podpatkem. Nikdy více!
Na poslední společenskou akci jsem vyrazil celý v černém obleku. Můj, ale nejen můj (bylo nás tam, mužů v černých oblecích, spousta) tichý, leč důrazný protest sice nikdo nezaznamenal, ale já cítil, že už se dáváme dohromady. My tu hradbu mlčení prolomíme. Naše kampaň #Meat loaf too, volně přeloženo Jak nás ženy semlely do sekané, nabírá na síle. Na příští obálce amerického časopisu Time, věnované Osobnosti roku, už budeme oceněni po právu my.
Zformulovaný termín ‚pozitivní flirt‘ přebíráme v plném rozsahu. Protože my zažili ze strany žen jen negativní flirty. Když se někdo ‚slušným, korektním a zajímavým způsobem‘ dvoří, jak konstatuje policejní psycholožka L.Čírtková, tak se prý rozhodně bát nemusí. To podepisujeme. Jenže jak rozpoznat slušné, korektní a zajímavé od nekorektního, chlípného a hluboce nezajímavého? Spěchám na pomoc s odborným výkladem. Orientační pravidlo, že slušné, korektní a zajímavé je dvoření ze strany hezké dívky, která se nám děsně líbí a je úžasně charismatická, a nekorektní, chlípné a nezajímavé naopak dvoření ženy, která se při fasování krásy a charismatu ve frontě hrubě opozdila, s tím už, milí muži, zdaleka nevystačíme. Dvoření mimořádně krásných dívek s fluidem osudové ženy samozřejmě nadále tolerujeme, včetně jejich hrubého obtěžování, znásilnění a někdy i mučení naší maličkosti. Tam jde vždy o pozitivní flirt. Cítím, že s tímhle prostě nepohneme, i když je to samozřejmě také ostudné. Ale to nestačí. Na škále od supermodelky s neodolatelným vyzařováním přitažlivosti až po Quasimoda v sukních figurují celé zástupy dalších typů žen. Nejprve však příklady z osobní praxe.
Já osobně si nesu jedno z největších traumat, které ve mně stále vězí jak kámen v ledvinách, ze svých patnácti let. Absolvoval jsem tehdy právě taneční a v obleku z těchto kurzů jsem vyrazil na svou první zábavu, hasičský bál (tehdy zvaný požárnický). Tančil jsem zdvořile se sousedkami polky a valčíky, vše korektní až po okraj. Vyhlédla si mě tam ovšem jistá zkušená dívka, věku ke mně zcela nepřiměřeného (asi o deset let starší – já vím, Macron by hrubě nesouhlasil) a pod jednoduchou záminkou (tady je vedro, nepůjdeme se ven trochu zchladit?) mě po tanci vylákala před hostinec. Ke zchlazení nedošlo, naopak jsem brzy sálal jako piliňáky. Vlastně hned, jak začala klást záludné otázky typu: Už ses někdy líbal s holkou? Mé prudké pokyvování hlavou vyhodnotila jako nepřesvědčivé a zahájila výuku přímo na místě, se zapojením jazyka v podobě rozdrážděné ještěrky. Pak přistoupila ke zcela nevhodnému osahávání na ještě nevhodnějších místech. A nutila mě přikládáním mých rukou na její části těla k témuž. Teprve když zjistila, že zřejmě opravdu nevím, jak dál, a vypadám jak minutu před infarktem, ukončila výuku a se zjevným zklamáním (ale i uspokojením, protože to ‚školení‘ ji zjevně hodně bavilo) se otočila a zmizela v restauraci. Stál jsem tam hodně dlouho, než začal noční chlad konečně působit, a já byl schopný se vůbec nějak vrátit do sálu. První krvavý šrám na mé něžné mužské duši.
Můj kamarád zažil ještě daleko horší věci. Pracoval ve velké pekárně, kde další osazenstvo tvořily v drtivé většině ženy. Oplzlými narážkami a zcela nepřijatelnými gesty ho častovaly pořád, vzhledem k jeho profesi bych řekl, že šlo o ‚denní chleba‘. U toho však zdaleka nezůstalo. Při jedné noční směně neuváženě vstoupil do nákladového výtahu se dvěma kolegyněmi. Výtah zastavily mezi patry, nejdřív se řehtaly jako koně a jezdily po jeho těle rukama, ale pak rychle přešly do akce a brutálně ho znásilnily. Když jsem se ho ptal, jak je to možné, když přeci muž, když nechce, tak nemůže dojít… jen zakoulel očima. Houstičky v té pekárně byly zřejmě toho dne obzvláště vypečené. A nejen houstičky. Silně traumatizující příhodu samozřejmě nikde nehlásil, protože se bál společenského posměchu a odsouzení. I mně se svěřil až po letech, tak to tady hned nahlašuji.
Jiný můj o mnoho let mladší kamarád se mi nedávno svěřil s jinou pobuřující příhodou. Chodil na masáže a do sauny v jednom pražském podniku. S místní recepční, velice milou a sympatickou dívkou, jak sám říkal, si občas příjemně pokecal, vyprávěl jí i o své dlouholeté partnerce a spokojeném vztahu. Jednou mu jako stálému zákazníkovi nabídla sama od sebe bonus, návštěvu ještě luxusnější privátní sauny na zámečku, že prý tam s ním zajde, všechno mu ukáže, že bude velice spokojený. Když mi to oznámil, hned se ve mně rozhoukaly všechny varovné sirény. Tak ‚všechno ukáže – a on bude spokojený‘, hm. Zkušenost dlouholetého aktivisty ve spolku Misogyn masters mi velela ho důrazně varovat. „A co myslíš, že tam s tebou bude dělat, to tam fakt půjdeš?“ zeptal jsem se hned. „Budeme si v sauně povídat, jako vždycky předtím, je fakt bezvadná, nic nehrozí,“ odpověděl. Vysmál jsem se jeho naivitě, ale následné školení bylo marné. Do té sauny se vydal. Byla opravdu privátní, milá mladá recepční splnila, co slíbila. Vše měl zcela zdarma. Jen se však za nimi zavřely dveře sauny, okamžitě po něm vyjela tak, že by se mu srolovaly ponožky, kdyby tedy v sauně nějaké měl. Ubránil se prý s největšími obtížemi, přítelkyni má opravdu rád. A vypadl ze sauny jak frajer z kolotoče. Milé pokecy s recepční navždy skončily. Když mi to sděloval a konečně uznal, že byl naivní jak koťátko ve lví kleci, řekl jsem jen: A cos čekal, ty bláhový, od těch notorických chlípnic a znásilňovaček? Takových příhod jsem já za svůj život zažil! No, zřejmě je ta zkušenost nepřenositelná. Jen jeden příklad: Jednou jsem po letech potkal na jednom tanečním semináři u Orlíku svou bývalou spolužačku. Výborně jsme si poklábosili o dřívějších kantorech a tak. V noci po poslední taneční lekci se mě zeptala, jestli bych se nešel vykoupat do přehrady. Souhlasil jsem (tehdy ještě stále naivní, stále nepoučitelný). Když jsme dorazili k vodě, svlékla se bezostyšně do naha a zamířila do vody. Své plavky jsem tajně zatlačil zpátky do igelitky a po odložení všeho taky skočil do přehrady. Až potud v pořádku, nočních koupání bez plavek jsem už pár zažil. Pak jsme ovšem z vody vylezli. Otočil jsem se k ní zády, aby neměla pocit, že šmíruju, ale ona si chtěla povídat. Musel jsem se otočit zpátky. Stála tam pořád, jak ji pámbů stvořil (no v tomhle případě spíš ďábel). Řeč z jejích úst dál nenuceně plynula, z těch mých jaksi už ne. Zaboha jsem se nemohl soustředit na vzpomínání na staré školní časy, protože to, co spolužačka předváděla při takzvaném utírání osuškou, by mělo velký úspěch na jakýchkoli softpornostránkách. No, ubránil jsem se, ale to víte, trauma zůstalo. Je to všechno hrozně let, ale jak víme, stáří zážitku nerozhoduje, třicet let žádná míra. Už nikdy žádné poplácávání po mém zadku s vilným uchechtáváním, vzpomínáte, Báro a Míšo?! Nikdy nebudu považovat tyto zločiny za promlčené, taky budete pykat.
Jiný můj kamarád se stejně jako já přesunoval na taneční soustředění. Do mého auta ale bylo víc zájemců než sedadel. Galantně dal přednost tanečnicím a řekl, že se na místo dopraví stopem. Ty tanečnice by tam určitě byly stopem o několik hodin dřív, ale o genderové diskriminaci mužů při stopování někdy jindy. Když kamarád konečně na soustředění dorazil, byl podivně zaražený. Teprve po dlouhém naléhání to z něj vypadlo. Zastavila mu podnikatelka, tak kolem pětatřiceti, v silném voze… a se silným sebevědomím. Pozvala ho na sedadlo spolujezdce. Už tam měl dveře přibouchnout a vzít roha. Během jízdy po nezbytné krátké konverzaci (samozřejmě šlo o falešně slušné, rádobykorektní a „zajímavé“ dvoření řidičky směrem ke stopaři) bleskově přešla k další fázi. Kamarád ucítil její ruku na svém koleně. A ta ruka nebyla statická, pomalu jela od kolene výš. Přitom vilná řidička pokračovala v nenucené konverzaci, jako by jen sáhla na šaltrpáku. Kamarád ztuhnul, ale než mu stihla „zařadit pátý stupeň“, vzchopil se a duchapřítomně – a dostatečně důrazně, tak, jak to má být - její ruku přemístil zpět na skutečnou šaltrpáku. Naštěstí již byl mnou vyškolen, jak v takových situacích zareagovat. Dál pokračovali v konverzaci, ze strany mého kamaráda, pravda, trochu křečovitě. Když ho vyhodila na křižovatce, už si dál stopovat netroufl a došlapal zbytek cesty pěšky.
To vše se s rozjezdem naší kampaně #Meat loaf too prudce mění. Muži, povzbuzeni naší osvětou, začali mluvit. Zaznamenali jsme už velké úspěchy a nic nás nezastaví. První vlaštovky v podobě obvinění v případě Cristiny Garciové, nechutné aktivistky, obtěžující muže jak na běžícím pásu, už úspěšně vedeme k soudu. Do vysílání České televize jsme konečně prosadili náš pořad Z lásky nenávist 2, jak nás ženy týrají a jak jsou přitom rafinované. Dosáhli jsme zřízení vládní Komise kořistnických tyranek (nazvané ihned bojovnými feministkami pohrdlivou zkratkou KOKOT) a její první veřejné prohlášení na téma Petice nihilistického sadismu (zkr. PENIS) zaznamenalo obrovský ohlas ve vědeckých kruzích. Na Karlově univerzitě tvrdě bojujeme za zřízení záchodků výhradně jen s mušlemi, aby tam žádnou chlípnici nenapadlo ani nos vstrčit. Ve vlacích Českých drah jsme už prorazili s konceptem oddělených ženských kupé, protože cestovat s násilnicemi, které se usadí naproti vám a celou cestu se jen významně olizují a přehazují si nohy v minisukních, bylo již nesnesitelné. Dalším krokem bude prosazení pánských vozů ve vlacích, kam bude ženám vstup zcela zakázán. Vytipovali jsme konkrétně vozy restaurační. Jak si máte pochutnat na vepřo-knedlo-zelo, když naproti vám sedí vegetariánská vyhublina, usrkávající svůj detoxový čaj, oblažující vás zhnusenými pohrdlivými pohledy?! Takovému ponižování učiníme přítrž.
Sestříhali jsme a na sociální sítě umístili video ze scének z filmů, kde jsme jen obětmi násilí žen. A žádáme stažení těchto feminošovinistických prasáren z distribuce. Snímky od Vzbouření na vsi (o týrání a vydírání mužů houfem zdivočelých vesničanek) až po řádění takové Lary Croft, která karate kopy posílá k zemi stovky mužů, kteří k ní přicházejí v míru, jsou pro naše jemné cítění již naprosto nepřijatelné.
Muži jako objekty ženského násilí jsou hojně zastoupeni i v literatuře. Také jste četli Misery od Stephena Kinga? V podstatě nekonečná série rafinovaných mučení nebohého muže-spisovatele triumfující ženskou bestií? Kolik generací budoucích sadistických mučitelek už na tomhle „veledíle“ skrytého feministy Kinga vyrostlo? A ještě to jiný bojovník za práva týrajících žen Reiner zfilmoval s brutálně explicitními scénami! Ale nás těmito propagandistickými škváry už krmit nebudou. Genderový stereotyp, kde za vším zlem stojí namachrovaní muži, je třeba konečně prolomit, protože pravda je přesně opačná. Kam zmizelo staré dobré tvrzení Cherchez la femme (Za vším hledej ženu)? Pozvedneme ho znovu na světlo, oprášíme, vyleštíme. S bezuzdným matriarchátem je konec, už se ponižovat nenecháme.
V nejnovější akci Ven z knihoven jsme už na demonstracích začali tyto odporné slátaniny pálit, například náš čilý aktivista Pavlorek takto nechal před univerzitou demonstrativně shořet Prolomení hradeb rádobysociologa Petra Hampla, který v tomto blábolu nepokrytě vychvaluje týrání mužů mnohoženstvím v islámských rodinách a mluví o prosazení tohoto zákona v Evropě. A nastolujeme nová a nová témata. Proč muži nemohou nosit kozáky, když ženy mají kozačky? Chceme pudřáky, nejen pudřenky. Žádáme vlastní kabeláky, rtěnáky, své prostatology, nejen gynekology, včetně speciálně zkonstruovaných vyšetřovacích křesel. Bojujeme za stejné platy, jako má Merkelová či Mayová. Jsme snad méněcenní, abychom brali místo jejich prebend jen nuzné almužny?
Naše kampaň jako každoročně vyvrcholí na velikonoční pondělí, ten velký svátek všech ukřižovaných mužů, kdy zatím alespoň na jediný den v roce zvedáme svobodně hlavy a symbolickým rituálem dáváme signál k útoku. Není náhoda, že právě pomlázka se stává znovu a znovu terčem útoků na naše zbytkové rituály z minulosti, kdy muži byli ještě rovnocennými partnery žen a neúpěli pod jejich zastrašovacím make upem. Proto končím citací Jana Vodňanského, který kdysi ústy Bobše lapidárně zformuloval naši velikonoční strategii: Řezat, řezat tu havěť, žádnou nešetřit!
