Naposledy si prý lidstvo rozumělo po potopě. V Babylónu. Jedna řeč, všem všechno jasné. Dokud si prapředci neusmysleli postavit věž, co propíchne nebe. Hospodin je rozehnal do všech koutů a zmátl jim jazyk. Udělal to nyní podruhé?
Pýcha předchází pád, což není totéž, co Píchat předchází spát (J. Suchý), což je tvrzení praxí ověřené, aspoň u většiny pánů, dámy si občas chtějí ještě povídat a někteří pánové zeptat jako v té reklamě: Tak co, jakej jsem byl? Což by, jak i ta reklama dosvědčuje, dělat neměli. Bláhově jsem se pár měsíců po sametové revoluci domníval, že odlišení pravdy a lásky od lži a nenávisti bude trochu zřetelnější (přílišným optimistou jsem nebyl nikdy). A ne. Nejen, že se tyto pojmy začaly zase brzy slévat do nesrozumitelného newspeaku, došlo dokonce k posunu na vyšší level. Prakticky skoro KAŽDÝ pojem, událost, názor či čin je už předem opatřen nějakým znaménkem. Připomíná mi to dětské omalovánky. Šedivý nákres pravdy je vzápětí přičinlivě dobarven tu sluníčkovou žlutou, ekozelenou, tu bolševicky rudou, tu oranžovou, někdy „nahnědlou“ nebo rovnou esesáckou černou. A my si mysleli, že s pomocí omalovánek děti učíme barvám a invenci. Tahle omalovánková tvůrčí fantazie nějak přeskočila na dospělé, vybarvují jak zběsilí, až jim pastelky praskají. A nejen omalovánky samotné, ale už i ty tlampače, z nichž ty omalované „zprávičky“ lezou. Bakalova média, Babišova média, proamerické weby, proruské weby, eurohujerské, proizraelské, arabské... Holou pravdu ovíjí nová popínavá rostlina pravdolaskavec nebo se naopak topí v bažině deep state, úpí pod neocony a městskými liberály (rozuměj salónními komunisty jak vystřiženými z dýchánku ve vile u S. K. Neumanna).
Pokud se ovšem takoví majitelé dvou a více „vlajkových“ pravd sejdou u jednoho mikrofonu či kamer, není to žádné okolo stola-la-la, ale vybíjená přeřvávaná. Jakoby účastníci mastili mariáš stylem, že všichni nahrnou své karty na stůl a divoce oběma rukama tlačí ty své navrch. Argumentační trumfy nebo plívy, to nemáte šanci vyhdnotit, protože mluví přes sebe a to někdy i dlouhé minuty. Niagarský vodopád slov, kde… není slyšet vlastního slova, hlavně, že to stříká na všechny strany. Kdo máš tichý hlas, nechoď mezi nás.
Druhým extrémem je naopak selanka perfektně sladěného komorního sboru jedné pravdy pravdoucí, z laskavých úst tekoucí. Takový pozměněný zábavný pořad Dva z jednoho města - Dva z jednoho těsta. Nebo i tři a více. Hnětou tu masu pravdy, jen jeden umdlí, druhý přiskočí a doválí nedořečené, třetí přisladí, čtvrtý „dopřesní“ recepturu. Za souhlasného mručení moderátora, který „kluky v akci“ jen občas upozorní, že po hradním štrůdlu by mohli ještě upéct vládní bábovku nebo nasmažit parlamentní koláčky. Idyla vskutku bukolická.
Zvláštními výhonky jsou pak sólisté, jako třeba programová záškolačka Greta Garbage (něco jako herečka Greta Garbo, také Švédka, ale zaměřená na odpad ničící klima). Zavedla by zase uhelné prázdniny, my je měli jen v mrazech, kdy došlo uhlí pro školy, ona každý pátek. Zatímco Greta Garbo získala Oscara, Greta Garbage si možná přijde pro Nobelovu cenu míru zahalená jen do skleníkových plynů. A za ní se potáhne její vlastní uhlíková stopa. Protože nezačala u sebe, ale ukázala dětským prstem na zlotřilé dospělé. Už když dali nobelovku Jásiru Arafatovi, říkal jsem si, jací budou příští kandidáti. Ať Nobelova cena za mír dál zůstává s touto krajinou – prosím pěkně, tou švédskou. Grety se nikdo neptá, i v Davosu na ekonomickém fóru jen naslouchali a tleskali. Ještě by se mohlo ukázat, že jako Kateřina Jacques ani neví, co je biomasa. Z ostudy biokabát. Tak jen ukazuje prstíkem a přináší oběť, co ale „zvonku vyzerá“ jako obyčejná školní ulejvárna. Pro mě hodně málo, ale jí osobně nevyčítám nic. Spíš jejím dojatě unešeným obdivovatelům.
Tak si někdy říkám, při čtení a sledování zpráv a dění ve světě i doma, interpretovanými „nejpovolanějšími“, že babylónské zmatení jazyků dosahuje vrcholu. Je ten či onen politik osobou veřejně činnou nebo osobou veřejně zločinnou? Není to tak složité, jak se nám snaží někteří hlasatelé – chodící detektory lži namluvit. Prolhanec a hlupák se brzy odhalí sám, mnohdy stačí jen zdravý úsudek, základní rozhled a nevymytý mozek, abyste poznali falešný pětník od ryzí mince. Ať se vám samozvaní školitelé snaží namluvit cokoli.
Jsme my, blogeři, poslové dobrých zpráv, když zachytíme v tom „zápase o dějiny“ nějaký obyčejný střípek lidství a nezištného chování nebo jen hezkou chvilku s blízkými, nebo jsme oslové „dobrých zpráv“, kteří vůbec nechápou, na čí stranu pokrokových tvůrců budoucnosti se mají postavit a bojovat? Nehodlám se šikovat do žádné názorové bubliny, jsem v jediné, bublině zdravého rozumu, který mi snad ještě slouží. Tam si občas nějaké polínko humoru a satiry přihodím, protože jestli něco všichni vykladači, manipulátoři a diktátoři světa opravdu nesnášejí, tak to je výsměch z odhalení, že král je nahý (a on nahý vždycky je). A holému zadku, co nás vyzývá k uctívání, se smát budu, dokud to půjde. I s označením, že jsem osel dobrých zpráv o (mnou přeceňované?) síle zdravého rozumu. A také navzdory osobám veřejně zločinným, kterým to určitě nebude po vůli.
Četl jsem kdysi návod protiteroristického experta letecké společnosti, jak si počínat, když se třeba nožem ozbrojený terorista v uličce bude snažit dostat do kokpitu. Radili tam, že na něj všichni cestující mají házet, co mají po ruce: kelímky s kávou, potraviny, knížky, notebooky, mobily, propisovačky, brýle, kabelky… Přišlo mi to nejdřív dost pitomé. Pak jsem se nad tím hlouběji zamyslel. Horká káva ho může opařit, jídlo zaslepit, notebook nebo knížka zranit… a pak se na něj odvážnější mohou vrhnout a zneškodnit ho. Už mi to tak pitomé nepřišlo. Jestli my, blogeři, nejsme tak trochu ti „bezbranní“ cestující. Jedním blogem jistě svět nikdo nespasí. Ale když se se svými názorovými "směšnými kelímky" do zločinců masivně pustíme, i ty s noži moci přejde smích. A pak je ve volbách zneškodníme. A do kokpitu, kde by s námi zamířili už jen nosem dolů, se nedostanou.
