Jsem ještě – nebo už nejsem xenofob?

Prý xenofobové nemají zkušenost s neznámým – a proto mají strach. Něco jsem takzvaně na vlastní kůži s muslimskými arabskými a africkými migranty už zažil. Ale stačí to na prozření? Posuďte sami,tady jsou mé osobní zkušenosti.

Zážitek 1 – Každý rok jsem pracovně jezdíval do Francie na festival v Cannes. Ne na ten filmový, na ten reklamní, který se koná každoročně po tom filmovém. A na canneské kolonádě je spousta nádherných restaurací s letními zahrádkami. Každoroční rituál při návštěvě tohoto přímořského turistického skvostu jsem začínal v jedné z nich. Vrchní už mě po letech znali, ani objednávat jsem svou oblíbenou bujabézu už později nemusel. Přivítali mě jako dobrého známého, pak se zeptali, jestli jako obvykle, já kývl a po konzumaci řekl opět: magnifique, excellent, superbe – a šli jsme pracovat. Ve vedlejší restauraci se během mé poslední návštěvy usadil na zahrádce spolek arabských migrantů. Vousatí, zamračení, ale… každý jsme nějaký, že. Kolem zahrádek na vozíku projížděl francouzský žebrající invalida. U každé restaurace směrem k hostům natáhl ruku. Někde dostal pár drobných, jinde ne. Pak ale udělal obrovskou chybu. Svou prosebnickou ruku natáhl i k tomu hloučku sedících Arabů ve vedlejší restauraci. A to neměl dělat, což už i on dávno ví. Okamžitě vstali, začali mu hlasitě a hrubě nadávat, pak ho mlátit, a nakonec ho strhli z invalidního vozíku a skopali. Brutálně, málem zpátky do svého vozíku nevylezl. Nutno dodat, že všichni hosté, francouzští lufťáci i jiní cizinci vyděšeně hleděli do svých talířů. Nikdo z číšníků nezavolal policii, a ta také vůbec nepřijela. Ani po pěti minutách, ani po půlhodině. Arabové se v poklidu zvedli a do restaurací se opět vrátila ospalá líná atmosféra  lázeňského městečka. Dlužno říct, že až po hodně dlouhé chvíli.

     Zážitek 2 – Moje známá, říkejme jí třeba Jana, dlouho hledala partnera, neměla na ně moc štěstí. Když jsme se potkali po pár letech, oznámila mi šťastně, že je vdaná – za Araba, muslima. A mají spolu dvojčata. Moc jsme jí to přál a také řekl. Pak jsme si zase na pár let sešli z očí. Když jsem Janu náhodou opět potkal – a ptal se samozřejmě i na rodinu a děti, řekla, že je už dávno rozvedená. Prý naštěstí odolala vábení s manželem a dětmi navštívit jeho rodinu kdesi v arabské zemi. Soud jí děti přiřkl. To víte, že jsem se zeptal, co bylo příčinou rozvodu. Pil, nedejbože bil ji? To, co mi odpověděla, mě velice zarazilo: Manžel se po svatbě změnil (to mě ještě nezarazilo). Z laskavého, pozorného, až dvorného člověka se proměnil v někoho jiného. Víš, řekla mi, on po svatbě už NIKDY v ničem neustoupil, žádný, byť sebenepatrnější kompromis. Jaký každé manželství vyžaduje. Diskuse končily vždy po jeho, ve všem, absolutně, nikdy se ani nepokusil o jediný vstřícný krok. Ona věčně ustupovala… a ustupovala. Najednou jsem byla v koutě, řekla mi Jana, úplně zahnaná v koutě, nemohla jsem ani dýchat. Bezcenná, o sebemenším detailu nerozhodující, zoufalá… nicka.

   Zážitek 3 – Můj kamarád, velmi schopný obchodník, jezdící za prací po celém světě a obchodující s různým zbožím, hlavně textilem, mi jednou sdělil osobní zážitek se svými arabskými přáteli. Byli opravdu víc než obyčejní obchodní partneři. Chodili spolu na pivo, klábosili o všem možném. Prostě přátelé. Když toho piva ovšem bylo víc, říkali mu: my víme, že jsi bezvěrec. Neber si to osobně, ale naše muslimská víra tohle netoleruje (to říkali nad tím pivem, ale do české pivnice prý Alláh nevidí). Jednou, až přijde čas, budeme tě muset podříznout. Jsi kamarád, tak to uděláme rychle, bezbolestně, ale tak to prostě je. Nemůžeme jinak, KAMARÁDE, pochop to. Mrzí nás to, vždyť jde o tebe, našeho přítele. Teď si ještě objednáme další pivo, dneska to ještě nebude. Podivil jsem se nad jejich způsobem „žertování.“ Ale oni nežertovali, odpověděl mi kamarád zcela vážně. Nikdy o své víře nežertují. Nevěřil jsem mu.

    Zážitek 4 – Francii jsem si zamiloval, jezdil jsem tam od sametové revoluce každý rok. Když jsem tam byl na delší dobu jako novinář na stáži v pařížských denících, chodil jsem na jídlo i do příměstských čtvrtí. Bylo tam citelně levněji než v centru a já moc peněz neměl. A také jsem v centru každý rok vystoupal na Eiffelovku, chodil po muzeích, posedával na schodech kostela Sacré-Coeur a dopřával si na Champs Elysées své „šokola šó,“ vynikající horkou čokoládu. Nemohl jsem si nevšimnout, že každým rokem Paříž citelně černala, v té okrajové čtvrti, kde jsem měl jednu oblíbenou čínskou restauraci, tam už jsem se po pár letech neodvážil. A nejsem zrovna strašpytel. A potom už ani na tu Eiffelovku, protože se kolem ní srocovaly africké gangy, rumunské zlodějské tlupy, apod. Viděl jsem imigranty, kteří byli schopni za pár metrů chůze přímo na chodník vytrousit všechno, co nepotřebovali. Kelímky, papíry, nedojedené hamburgery, cokoli. Nikdy do koše, i když před teroristickými atentáty byly v Paříži na každém rohu. V metru přeskakovali turnikety, nikdy nezaplatili. Ze zvědavosti jsem navštívil jeden improvizovaný imigrantský tábor v parku na předměstí. Neuvěřitelná špína, kadili přímo do oprýskaných lavorů. To byla ovšem ještě zlatá devadesátá léta. Tohle nedopadne dobře, říkal jsem si už tehdy každou další návštěvu. O žádném atentátu ještě v novinách nebylo ani slechu, ale o hořících automobilech na předměstích už ano. Přestal jsem do Francie úplně jezdit. Nemiluji tu zemi méně, abyste mi rozuměli.

Zážitek 5 – Moje dcera vyhrála s baletním souborem evropský pohár a kvalifikovala se tak na mistrovství světa – letos ho pořádají v Německu v Offenburgu. Když jsem se 12. března dozvěděl, kdy a kde baletní šampionát bude, hned jsem otevřel internetové stránky, abych pro nás zarezervoval v Offenburgu ubytování. Vloudila se ovšem chybička. Mám jako úvodní stránku nastavený jeden zpravodajský portál. Už jsem se chystal přepnout na vyhledávač ubytování, ale jedna z hlavních zpráv, které jsem jen přelízl očima, mě zaujala. Na první dobrou, jak se říká. V perexu toho článku totiž bylo slovo, které jsem se právě snažil naťukat do klávesnice. Offenburg. Déja vu? No nezačtěte se. Začetl jsem se. Psali tam, jak právě německá policie zmařila na poslední chvíli pokus o teroristický atentát s islamistickým pozadím – v Offenburgu. Tak právě tam povezu v červnu svou dceru a dva syny, kteří jí budou fandit. Nejedeme tam už jen soutěžit, jedeme tam „hrdě čelit“ strachu, jak mi poradili Hollande s Merkelovou. Držte mi palce.

     Už vidím, jak nade mnou sluníčkáři a vítači kroutí soustrastně hlavou. Takové náhodné střípky, „účelově“ poskládané do vykonstruované litánie. Nemocný xenofobní chudák! Jenže všech těch pět zážitků je naprosto pravdivých. Mých osobních zážitků. A padesát dalších, kterými nechci unavovat. Tak jsem já xenofobní chudák nebo ne? Mám strach z neznámého? Ze známého?                    Mimochodem, víte, že jeden z brouků, kteří způsobují velké škody, se jmenuje bázlivec? Foto v ilustračním obrázku k tomuto článku. Jsem broukem nebo nasazuji brouky jiným do hlav?