Za poslední půlstoletí se dívky a ženy radikálně změnily. Mohu posoudit, žil jsem v tom čase. Nyní jsou prý daleko víc vnitřně silné, hrdé, sebevědomé, nezávislé a oslnivé. Vidím něco jiného. Houby s voctem, říkám.
Těžko mě obviníte z přepjaté prudérnosti. Na jednom nedávném srazu několika generací tanečnic mého souboru jsem prohlásil, že jsem byl vždycky spíš stydlivý a zakřiknutý introvert. Mohlo je to všechny roztrhat smíchy. A já přitom takový opravdu byl, ale zřejmě to „zvonku tak nevyzeralo“, no. Můžete mě samozřejmě nachytat na hruškách postaršího hlídače, který dnes honí mladé mlsné zloděje ze šťavnatých máslovek. Ano, jistě, nejsem žádná laskavá Babička Boženy Němcové, která, ač měla už jen lehké spaní, „vědouc jak je sladké, přála ho jiným“. Ale tak úplně nepřející také nejsem. Vím přesně, kdy se to moje mužské lakomství (všechny hezký holky jsou moje a na vás, chlapci, zbyde, až co mi vodpadne vod huby) zlomilo nenávratně do řekněme jakési „vynucené přejícnosti“. Stalo se to na sportovně tanečním zájezdu v polovině osmdesátých let do Dánska. Musím předeslat, že Dánsko je pro mě, co se týče žen, zemí zaslíbenou. Mám rád křehké, usměvavé a přirozeně pohodové plavovlásky, prostě specializace: princezny (samozřejmě občas proběhla mým životem i nějaká ta tmavovlasá Maruška z pohádky Byl jednou jeden král, výjimka potvrzuje pravidlo, že). No a takové blondýnky, ty může Dánsko vyvážet jak Holandsko tulipány. A my jsme najednou stáli v přísálí haly v Holstebro (to je snad superlíheň blondýnek nebo co) a připravovali se na vystoupení. Spolu s naší českou výpravou se tam chystaly na tohle gala i Dánky. Asi tři sta jich bylo, všechny mladé, vysportované a plavovlásky tak 80:20. Už tím, že jsem byl prvně na návštěvě na jinak zašpérovaném Západě, jsem se cítil jako v ráji. V předsálí haly jsem ale okoušel návštěvu sedmého nebe. Ne jen 72 panen jako v ráji muslimů, já rovnou tři sta. To víte, nikdy jsem nebyl troškař. A všechny měly trikoty svlečené do půl těla a na horní půlce jen tréninkové klubové tričko. Rozcvičovaly se. V jednu chvíli jejich trenérka zakřičela dánsky něco, jako že Jdeme na plac nebo tak. A v ten jeden moment si všech těch tři sta krásek bez sebemenších rozpaků svléklo ta tréninková trička a pomalu, zcela ledabyle, se začalo soukat do rukávů trikotů. Stanul jsem před nahou armádou 600 ňader, proti níž by válečné nestvůry z Mordoru vypadaly jak neškodní cínoví vojáčci. Právě tam jsem si naplno a navždy uvědomil, že i s tělem Cloonyho a stachanovských výkonech tohle prostě už… nedám. A stal jsem se z výkonného předsedy erotické vlády pouhým mluvčím, který už o tomhle prsním tsunami bude jen pořádat tiskovky pro jiné muže. Přejícně, i když z vynuceného nezbytí. Ale o čem jsem to vlastně původně chtěl mluvit… aha.
O dnešních vnitřně silných, hrdých, sebevědomých, nezávislých a oslnivých ženách. Ano, říkají to o sobě, některé i hodně nahlas, feministky to i píší na demonstracích na transparenty. Zdá se, že stačí dotáhnout pár detailů jako poměrné zastoupení v orgánech politických i v soukromých firmách, navýšení platů, přísné potrestání slintajících úchylů za harašení, pověšení zbylých nechápavých mačistů za jejich chloubu do průvanu – a bude dobře. Asi jako v úlu, kde si pilné včelky na schůzi odhlasují nezávislost, vykopou ven ty líné neschopné trubce i se všemi jejich lahváči a kecy na kanapi o fotbale, hlasitě si oddechnou a… A co? Bohužel, vidím kolem sebe něco úplně jiného, než spokojené předení koček poté, co shodily chlípné kocoury ze střechy. Slyším denně v tramvajích a metru zhrublé a „tvrďácky chlapácké“ řeči dívek i žen jak z finále náročné soutěže o Dlaždiče roku. Vidím single ženy (už 30% mezi mladšími ročníky), žijící už léta ve svých garsonkách, které si tu a tam dopřejí náhodný sex se známostí z baru nebo na podnikovém teambuildingu. Při sebemenším náznaku snahy chlapa o hlubší vztah – šmik. Už se přece jednou-dvakrát spálily, to už nikdy nedopustí. Ve všech takzvaně ženských časopisech a internetových women show se jen utvrzují, že udělaly správně, když toho nadrženého samce odstrčily od jejich oslnivé nabídky. Vidím matky-samoživitelky, které ten spálený vztah dotáhly až k porodu, živořící od výplaty k výplatě (od dávek k dávkám), vyčerpané a zlostně křičící na své děti, že za celý jejich zpackaný život může ten jejich fotr, neplatící flákač. Vidím ekonatalistky, které pod rouškou záchrany zelené matičky Země vidí v dětech jen budoucí zamořovače planety, vrahy přírody, horší než plynaté krávy. Do Afriky však třeba v rámci nějaké akce typu Přemluv africkou bábu, ať nemá tolik dětí, nepojedou. Přestože dobře vědí, že na každé jejich jedno „uvědoměle uspořené“ dítě připadne deset nově narozených malých Afričánků. Takže hasí populační požár odloupnutím jedné třísky z každého přiloženého polena. Jak záslužné a hlavně nesobecké. Jiné osvícené kazatelky zase nutí chlapečky, aby pro jistotu svůj oblíbený plechový tank vozili v kočárku s dudlíkem v hlavni, aby náhodou nebyli ochuzeni o báječnou šanci se rozhodnout, které pohlaví z nabízených šedesáti nakonec ve dvanácti letech plnohodnotně prohlásí za své přirození. A pak také vidím ženy už naprosto zoufalé, dvě z nich jsem potkal jen před pár dny. Tak si to poslechněte.
Občas se s kamarádkami a kamarády zajedu vykoupat za Prahu. Jezdí léta na nudapláž, tak jsem se přidal, i když ortodoxní naturista právě nejsem. Ale zase nemám strach, že by na mém zadku někdo něco vykoukal, do společných saun jsme chodili se souborem desítky let. Přijeli jsme pozdě, díky vedru bylo dost plno, plácli jsme se, kde bylo místo. Vedle nás ležely na dece dvě ženy, věk do třiceti. Samy. Jedna kypřejší, druhá hubenější, obě žádné ošklivky. Ta štíhlejší měla kupodivu na sobě plavky. Asi po dvou hodinách si k nim přisedl nějaký jejich známý, starší cca o 20 let a víc. Evidentně ne velký přítel, natož manžel. Prostě na pokec. Tu kypřejší párkrát poplácal po zadečku, jen tak, mezi řečí. Ta hubenější se po těchto gestech dostala do zvláštní křeče. Tak ji tenhle povedený známý uklidnil. Vyzval ji, ať si mu sedne mezi nohy. Usedla. Chvíli imitoval jakousi masáž šíje, podle mne, absolventa masérského kurzu, dost mizerně. Pak jí rozepjal horní díl plavek a sundal ho. Držela. Stále nenuceně konverzovali. Masáž zad přešla na masáž ňader. To je pro maséry kontraindikace, laicky řečeno, prsa se nemasírují. Pokud vám to váš masér neřekl, není to jen masér, měly byste se, dámy zamyslet, na jakéže relaxační masáže to chodíte a proč. Po chvíli starší muž zbavil hubenou dívku i spodního dílu plavek. Komentoval to pro okolí: „Tak to je premiéra“. „Masírovaná“ cítila potřebu to okomentovat. Že není stydlivá, ale nechce, aby jí všichni koukali „až do krku“. Muže, ležící na svažité pláži pod ní, to zaujalo. Začali jí koukat do krku. Zřejmě lékaři z ORL. Prošedivělý známý přešel na masáž beder. Po další chvíli začal rukama zajíždět do „krku“. I masáž pohlaví je kontraindikace, nemasíruje se. Už jsme tak byli svědky nefalšované masáže tantrické. Hubená dívka pořád držela jako helvítská víra, konverzace stále nenucená, o vedru a tak. Pak se prokvetlý známý líně zvedl a odkráčel. Zaujal nás pro změnu křik přes celou pláž. Od bufetu volala jiná cca čtyřicátnice, lehce podnapilá, na jiného známého, který se právě oblékal. „Nevoblíkej se, stejně už víme, že ho máš malýho!“ Hned se tomu vtípku na celé kolo zasmála. S ní u stolu sedící muži se moc nezasmáli. Kdybyste, milé dámy, nevěděly, ženské poznámky zrovna na toto téma se u mužů nikdy nesetkají se salvami smíchu. Volání oplácané čtyřicátnice však bylo zjevně určeno někomu jinému. Ten někdo stál vedle ní, měl už hodně upito a byl naopak obdařen mimořádně. Na nudapláži si nemohl zaběhat, protože by si s ním omlátil kolena. Opět to nebyl její manžel, i když manžel byl, odbíhal volat ženě, což čtyřicátnice také na celou pláž komentovala. Pak ji nemanžel začal objímat. Ne svou ženu v mobilu, ale tu čtyřicátnici. Opět chrčivý smích, opět ani náznak odmítnutí ručky šmátralky. Tady bych to vyprávění o dnešních ženách ukončil. Pokud jste nikdy nebyli na nudapláži a je to pro vás odstrašující důkaz, co se tam děje, tohle výše popsané chování není vůbec „normálka“. I manželé leží vedle sebe a maximálně se vzájemně namažou opalovacím krémem nebo dají ruku kolem pasu.
Tak to je asi ten největší rozdíl mezi dnešními ženami a těmi z mého mládí. I v mé generaci se našly dívky, které, jak se tehdy říkalo, byly „veselejší v rozkroku“. Ale bylo jich málo, a i ony byly o několik pater na veřejnosti slušnější. Ženy také „lovily“, ale v drtivé většině hrou očí. I největšímu nekňubovi muselo brzy docvaknout, že je o něj zájem. Nikdo nám nestrkal do rukou telefonní čísla nebo neposílal esemesky a nesoutěžil o titul Běhna sociálních sítí. A ještě jednu věc bych vám, milé ženy, ale vlastně celé společnosti připomněl jako srovnání. V dobách, dnes tak opovrhovaných, dnešní běžné jednání bylo předmětem celé řady varování, že bude odsouzeno, že nebude tolerováno. Když například muž příliš dlouho chodil s jednou ženou a „stále se nevyjádřil“, jemně na něj působily všechny generace od babiček, přes rodiče, přátele, známé v práci. Vzpomínám si, jak můj kamarád kdysi dostal od svého otce jednoznačné ultimátum: Zachovej se jako chlap (jeho dívka nebyla těhotná), buď si ji vezmeš, nebo se s ní hned rozejdi. Co bude chudák holka dělat, když jí po letech opustíš a ona zůstane „otahaná“. Ano, takový výraz skutečně existoval. Vsadil bych se, že vy mladší jste ho nikdy neslyšeli. A jako „nespolehlivý“ byl hodnocen i muž, když se po letech rozešel se stálou přítelkyní. Ani jemu to jen tak neprošlo. A mimo jiné se mu velmi zúžilo pole výběru, alespoň z místních zdrojů, které ho znaly. To je ten, co holky jen vodí za nos. Jistě, superelegánům to procházelo líp. Dnes chlapi žádný takový tlak necítí, a když nějaká babička spustí: Když už si tu Ivanku vezmeš, pořád žijete na psí knížku?, je to nanejvýš předmětem všeobecného veselí, že bábi už zase začíná. Ale ona vlastně jen říká: Převezmi roli chlapa, postav se k problémům čelem, rozhodni se. Všeobecně dříve byly rodiny hlavně vizitkou manželky. A zdaleka ne jen uklizenou domácností nebo čistě oblečenými dětmi i manželem. I úroveň manžela určovaly ženy, vychovávaly ho (někdy, pravda, přehnaně jako semetriky) a držely v nějakých mezích. Co mu dovolily, tak se většinou choval. Nepotřebovaly k tomu váleček na nudle. Takoví my, chlapi, totiž jsme. Když nám dovolíte chodit po bytě ve vytahaných teplákách a sedět rozvaleně na kanapi, obsypaném rozdrolenými chipsy, budeme se tak povalovat. A když nás z té pohovky nezvednete, tak tam klidně shnijeme. Když se necháte veřejně „obírat“ nebo „dlachnit“ (další výrazy z dávnověku) od každého poloznámého, dovolí si to na vás brzy všichni chlapi. I ti slušní, co s vámi měli původně jiné úmysly. Když nás sprostě pošlete do hajzlu…, pošleme vás tam brzy taky a ještě jadrněji (v tomhle nás jen tak nepřekonáte). Svými chlapáckými slovními i fyzickými pózami nás rozhodně neoslníte. Budeme za nimi podvědomě cítit jen vaši zoufalou bezradnost a sebevědomí někde u kolen, na prvním rande roztažených. Buďte opravdu hrdé, sebevědomé a nezávislé, kdo by dnes i tehdy chtěl chodit s rancem nervů na krku a pouhým hbitým vysavačem kreditní karty? Ale nebojte se dát občas najevo svou bezbrannost a křehkost, role ochranitelů nám moc sluší. Pořád máme vůli se o někoho postarat, sloužit jako opěrná zeď. O to míň se pak stydíme přiznat, když tu oporu sami potřebujeme.
Často v poslední době slýchám, že chlapi nejsou. Jen rozbředlé bábovky, nesamostatné, nerozhodné, zmatené z hledání „nové role“ mužů v emancipovaném světě. To, že muži dnes v rodinách víc vaří, perou, žehlí nebo umí vyměnit dítěti plínu, není žádná nová role. Naši dědové to neuměli, ale jejich práce, která rodinu živila, byla často obrovská dřina. To dnes neplatí, proč by muži víc nepomohli? Role žen a mužů v rodině jsou jemně přerozdělené, ale ty hlavní role zůstávají stejné, pokud jsou muži chlapi a ženy dámy. Hlavně jsou buď tandem, nebo nic. A já si navíc myslím, že chlapy „vyrábějí“ ženy. Dřív možná i trochu vojna, ale ta spíš znamenala brutální odstřižení od mamahotelu, což také nebylo od věci. Téhle výrobní linky mužů se, milé ženy, opravdu nevzdávejte. Nebo už opravdu žádné chlapy nikdy nenajdete. Jako je nenajdou ty „dámy“ z pláže. Anebo ta dívka, jejíž hlášku kamarádovi jsem zachytil na Facebooku: Jsem princezna, vole.
