To máte dneska hned. A octnete se v oligarnizónu, vězení pro podezřelý. A jen tak se z něj nedostanete. -Tak pro koho jsme prali prachy, mladej? Pro Abramoviče, Usmanova, Děripasku? Nebo rovnou pro Putina? Nežvaň a klop!
Důrazně vás varuju, právě se vracím z výslechu, není to žádnej med. Dostal jsem se do „hledáčku“, nastoupila na mě parta stylem Črezvyčajnoj komísije, nechvalně známé pod zkratkou Čeka. Já vím, doba je vypjatá, nervózní, všichni hledají ve všem ruskou stopu, špinavé peníze, ulité nažvejknutými oblíbenci Putina, ale tohle?!
Samozřejmě, chyba je ve mně. Místo, abych nechal celoživotní úspory pokojně na tzv. spořícím účtu, rozhodl jsem se zachránit aspoň jejich zlomek z inflačního běsnění. Nechat dneska prachy na spořícím účtu je totiž to samý, jako je uložit do sudu s louhem na dno přehrady jako orlický vrazi mrtvoly v devadesátkách. Úročení ve zlomku jednoho procenta už dnes může nazvat „spořícím“ jen pacient uzavřeného pavilónu s obsedantně kompulzívní poruchou, kterému se myšlenka na zhodnocení peněz vrací jak mrtvola do náhonu. Zamířil jsem do své banky. A tam udělal další chybu. Vložil jsem mj. peníze do penzijka, zvaného Vital Invest. Jó, Vitál! Mortal Invest by se měli jmenovat. Tejden se nedělo nic. Moloch nespěchá, moloch si vychutnává. Ale pak se začaly dít věci.
Moje osobní bankéřka je velice milá paní. Poslala mi mail: Dovoluji si Vás požádat o spolupráci při provedení kontroly dle § 9 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Ježišmarjá! Kam jsem ty prachy poslal? Že já se překlep v čísle účtu a teď za ně právě nakupuje ňákej ruskej generál novou balistickou raketu? Teda spíš jedno hodně malý křidýlko tý rakety, abych byl přesnej, víc by za ty moje šušně nepořídil. V souladu s požadavky uvedenými níže v poznámce pod čarou Vás tímto žádám o poskytnutí relevantních informací k této peněžní operaci (že jsem jim poslal prachy). Bude předáno pojišťovně, která informaci požaduje. No jo, operace, to zní jak speciální vojenská operace, co jí jen notorický štváči říkaj válka. Hned volám do banky, jsem lekavej. Chtěj prej vědět, odkud ty peníze jsou. No přece z toho bytu, co jsem nedávno prodal, říkám, vždyť jste je do poslední koruny dostali na můj účet z advokátní úschovy! To nestačí, zněla odpověď. Chtějí poslat smlouvu o prodeji. Co je tohle za pátrače, v tom penzijku? pomyslel jsem si. Hned jsem si je i představil. Vital Invest, takže třeba Víťa a Invesna, vyšetřovatelskej tandem. Ale ne zlej a hodnej, voba vostrý jak břitva. Po dlouhý úvaze jsem vyhrabal kupní smlouvu na byt, ofotil první a poslední stranu s podpisama včetně notářskýho ověření a razítek. A poslal s dovětkem: Posílám ofocenou kopii první a poslední strany smlouvy o převodu, která mě učinila odporně bohatým a schopným bezhlavě investovat do Vital Investu. I když tam není konkrétní částka, je asi nad slunce jasné, že se nově rekonstruované byty včetně plného vybavení v absolutním centru Prahy za hubičku neprodávají. Pokud to nebude stačit, ať se pozorní detektivové z Vital Invest obrátí např. na notáře, který prodej zprostředkoval nebo na družstvo. Já bych na oplátku přivítal doklad od Vital Investu, že není vlastněn ani jedním procentem žádným z ruských oligarchů nebo přímo Ruskou federací. To víte, doba je zlá.
Konečně, peníze, poslaný do penzijka, by v tom bytě stačily jen na kuchyňskou linku. Dost aušusovou linku. Rozhostilo se opět několikadenní mlčení, dvojka Víťa a Invesna se buď urazila nebo pátrala jinde. Ale což, mě podezíraj ze spolupráce s teroristy, tak ať taky prokážou, že jsou čistý. Jak vy k my, tak my k vy. Neprokázali. Obdržel jsem verdikt. A šel do kolen. Můj „důkaz“ nestačil. Máte smysl pro humor, to je fajn, pobavila jsem se (smajlík!), psala moje bankéřka. Taky vám osobní bankéřky posílaj smajlíky? Mně jo, heč. Ale hned pokračovala studenou sprchou, že Víťa a Invesna požadujou přece jenom tu částku. A hlavně, jak byla ta částka rozdělená mezi ty dvě osoby uvedené jako prodávající v kupní smlouvě. To už jsem si na vlastní žluči mohl smažit vajíčka, tak mi vřela. Ano, milí čtenáři, existuje nenulová možnost, že prodáváte byt v centru Prahy za 50 Kč a z toho ještě 49,90 Kč obdrží ta druhá osoba ve smlouvě. Říká se tomu žánru sci-fi a vystupují v ní Marťani. Nezbylo než opět sednout k počítači, poslat ofocenou stranu s cenou bytu. A doplnění, který doslova kopíruju:
Koukám, že neuvěřitelný příběh doložení majetkových poměrů pokračuje. Tak tedy posílám i stranu s uvedenou cenou, i když už mám lehce úporný pocit, že se někdo snaží získat informace, do nichž mu zhola nic není. A jen bych chtěl upozornit, že ve smlouvě žádné rozdělení částky samozřejmě není, protože ta druhá uvedená strana příjemce není Putinova dcera Maria Putinová, ale jakási (jméno mé ženy), jinak moje zákonitá manželka, a to už 25 let. Což je v dnešní rozvodové době slušný rekord. V právním světě se tomu říká SJM neboli Společné Jmění Manželů, což možná pátračům z Vital Invest zůstalo utajeno, neboť jsou mladí, svobodní a o manželství si čtou už jen v plačtivých románech pro ženy z předminulého století. Abych jim to přeci jen přiblížil, společné jmění znamená, že se všechny vydělané prostředky obou manželů za dobu manželství skládají na jednu hromadu, z níž potom peníze odebírá většinou už jen manželka. I vy, paní (jméno bankéřky), samozřejmě víte, že částka nijak rozdělená nebyla, ale přišla celá do poslední koruny na můj běžný účet (z advokátní úschovy), stačí nahlédnout do historie účtu. Který, jak také víte, rovněž spravujeme společně s manželkou. Já vím, je to v nynějších časech praxe velice neobvyklá, že manželé mají společný účet, neboť je jasné, že manželky houfně, jen jak se zamilují se do svého fitnesstrenéra, vybílí konto manžela a utečou s atraktivním milencem na Tahiti. Já však nejsem Johny Depp (však jste mě osobně viděla) a má žena není Amber Heard (aspoň tomu bláhově věřím). Tak jim to případně doložte, kdyby červík pochybností, že peníze přeci jen patří Putinově dceři, stále hlodal.
Odpověděla mi opět osobní bankéřka: Moc děkuji pane Prouzo. Vidím, že vás humor neopouští (zase smajlík). Máte pravdu, některé procesy jsou úmorné. Vy byste mohl psát fejetony, jak vtipně jste to vyjádřil.
No jo, fejetony nepíšu, ale blogy jo, tak tady to máte. A ve volném čase rozesmávám osobní bankéřku, protože těm v dnešní době do smíchu moc není. Ale komu jo, že? Detektivové z Vital Investu osobně neodpověděli, pracují samozřejmě v utajení. Že prý to takhle (konečně!) stačí, vzkázali milostivě. Uff. Říkám vám, není to žádná sranda, dneska někam poslat přes banku větší peníz. A teď už mě omluvte, mířím na party na ruském velvyslanectví, nahlásit, že jsem ten prodej karlovarského hotelu přece jen před slídily utajil a peníze přes jedno penzijko úspěšně vypral.
