Jak jsem zjistil, že mám totální poruchu

Bavim se taklenc s dcerou, co je týnedžerka, takže jsem absolutně ve střehu a všechny signály vod ní vyhodnocuju jako předzvěst blízkejch průšvihů. Voznámila mi, že je zřejmě ADHD. Hned jsem valil na net zčekovat, co to je.

Prej jí to vyšlo v ňákym testu, co si na netu udělala. Tak jsem hned gůglil, až se z noťasu kouřilo. A vokamžitě jsem narazil na větu, že dospělí „si tuto diagnózu uvědomí až v okamžiku, kdy se stanou rodiči a syndrom ADHD je diagnostikován jejich potomkům“. A je to tady! Vokamžik pravdy. Dcera má to ADHD po mně! A už jsem vyplňoval test. Vejsledek mě úplně dorazil. Mám ADHD jako prase. A já to nevěděl! Jak jsem s tim moh celý ty roky žít? Hned v první votázce – a záludný byly všechny – jsem musel přiznat, že mám nadprůměrný IQ. To si testovat nemusim, to se vo mně všeobecně ví. Jasnej příznak číslo 1. Blbci prej ADHD nemaj. Tak aspoň v politice asi ADHD moc neřádí, jak se mi jeví, ufff.

Dál testík zkoumal mý sebevědomí. Jasně, že nízký jak kolty u pasu. Celej život vo sobě pochybuju, řikám si, kam jdu, proč tam jdu a jestli jsem neměl jít jinam. Teď už vim, že jsem měl jít jinam, ale doteď nevim, kam. Zase bod, co mě nasunul do náruče psychiatrů. Pokračuju: častý úrazy! Tak to je loženka, tudle jsem se fik do prstu při krájení jater. Eštěže jsem nekrájel ty moje, ale vepřový. A před rokem jsem slítnul z kola. Vodřenej jak madlo v metru. A vůbec mi nedoklaplo, že je to kvůli poruše. Tak dál: problémy dotáhnout věci do konce? Jo, a třikrát jo. To na mě pasuje jak dětská prdýlka na nočník. Kolikrát já dotáh holku na kolej – a pak nic. A já to dycky svalil na její nezájem. Což souvisí mohutně s další votázkou – potíže ve vztazích. Jeden karambol za druhym. Vy kunhúty, to jste nemohly mít drobet slitování s nemocnym člověkem?

A dneska už je to v hrůzostrašnejch rozměrech, na co šáhnu, nedotáhnu. Včera jsem plel zahrádku, nedoplel. Pivo vypil a další už si nedal. Vyjedu na kole, místo plánovanejch 100 kiláků dám slabejch 15. Koukám na novej českej film, nedokoukám, protože ho vyhodnotim jako strašnou blbost. Kdepak, určitě to byl uměleckej skvost, ale to mý ADHD…

Další bod: neschopnost se soustředit. Tudle Fiala měl v tývý projev k národu. Helejte, já se snažil, fakt že jo. Já to hltal – teda jsem si myslel. Von skončil – a já v makovici ani ťuk. Vypuštěnej jak Rožmberk před vejlovem. Pamatuju si jen, že elektřina musí bejt drahá kvůli menšinovejm akcionářům ČEZu. A že prej jde kupovat elektrárny. Jestli tam i sám bude přikládat, už neřek.

Potíže dát věci do pořádku? No to mám taky nevodpáratelně. Ten bordel u mě doma! Až když zakopávám vo fusekle a nevidim přes sklo sprcháče, k něčemu se vybičuju. A pak to Zapomínání. K tomu jen jedna příhoda, ale ilustruje to bezvadně. Přijedu takhle domu, vodevřu vrata a dveře vod garáže – a moje auto fuč! Ježišmarjá, ukradli mi fáro, zoufám si. Až po chvilce mi druhej hlas ve mně říká: Dyť v něm sedíš, ty debile! Tak asi tak.

A voddalování úkolů? Jak na běžícim páse. Měl bych jít k zubařovi, zuby mám jak tikající bomby, děravý jak prostřílená konev. A myslíte, že jdu? Zubař mě vidí jen v kritickejch momentech s hubou nafouklou jak matračka na pláž. Teprv teď vidím, že kromě pravidelný dentální hygieny bych měl něco dělat i s dementální hygienou.

Konečně poslední vodrážka – deprese a sebevražedný myšlenky. Já ty depky teda přičítal válce za humnama, dvouletýmu covidu, kdy jsem prakticky furt čuměl do zdi, drahotě, inflaci, stagflaci a těmdle dobrotám. Divte se mi, když jsem ekonom národohospodář a vidim, co se děje za prasárny na státní a mezinárodní úrovni. A vono né, byla to ta mrcha porucha. Sebevražedný myšlenky teda nemám, ale ty vražedný? Hafo. Jen si pustim zprávy, nesmí mi do ruky nůž, jinak bych telku ubodal, až by z ní tekly krvavý elektróny. To neni noumáuní, Uďo, teď už to vim.

Chudák dcera, tendle genetickej pozdrav vode mě teda nafasovala nezaslouženě. Já už jsem beznadějnej případ, ale u dcery jsem vokamžitě zahájil léčbu. Řek jsem, ať mi jde umejt vokna. Šla, sice s kecama, ale šla. A to máte hned spoustu vodbouranech příznaků. Pak jsem ji pochválil – to jí zvedlo sebevědomí. Úraz si nepřivodila, asi se na to přece jen soustředila – zase dva bodíky. Dotáhla to do konce, nic nevoddálila, potíž ve vztahu ke mně nenastala – zas tři body doma. Případnou depresi po mytí voken jsem vodehnal malou finanční vodměnou strčenou do její kapsy. Dobrý. To já to budu mít stokrát těžší. Ale už jsem rozhodnutej, jdu do toho taky. Nějak mi v těch vedrech vysušilo, jdu si dát pivo. A přísně to dotáhnu do konce, nedám si jen jedno. Pak se uvidí.

Všem, který trpíte skutečnou poruchou ADHD, se vomlouvám. Vo vás tenhle článek fakt neni.