V pondělí se rozezvučí školní zvonky. Ptám se obligátně dcery, jak se těší. A dozvídám se věci, z nichž mě mrazí ještě teď.
„Trochu,“ odpovídá dcera na mou nevynalézavou otázku. „Ještěže jsme se přestěhovali do Prahy.“
„Tobě se na venkově nelíbilo?“ podivím se.
„Jo, ale, co teď Nelča vypráví o škole…“ odtuší dcera. Nelča je její kamarádka z našeho bývalého bydliště na vesnici, s níž chodila do blízké základní školy na malém městě. Pořád spolu kamarádí, navštěvují se, i když už je dělí desítky kilometrů.
„A co Nelča vypráví?“ zpozorním.
„Půlka třídy už prej kouří,“ oznámí má jedenáctiletá dcera.
„No tak to zkusili, poblinkaj se a přestanou s tím,“ odpovídám a v duchu si vzpomínám, jak jsem zhruba v jejím věku s kámoši nacpal do pýru seno, zapálili jsme ho, rozkašlali se – a bylo po zakázaném experimentu.
„Ne,“ protestuje dcera, „maj žlutý prsty, hulej furt.“
Matně si vzpomínám, že když jsem dceru jezdil do školy vyzvedávat, opravdu jsem viděl postávající hloučky dětí s cigaretami. Ty mladší, z prvního stupně, típaly cigartey za rohem, ti starší až před školou.
„A Honzík kouří marihuanu,“ přihazuje dcera polínko do ohně v mé hlavě.
„Tak Honzík,“ povídám. „To se jen vytahuje, to kluci v pátý třídě dělaj,“ zachraňuji, co se dá.
„Ne,“ vrtí hlavou dcera, „kouří pořád, Nelča říkala, že se pak ve třídě motá, vůbec neví, kde je a ani jak se jmenuje. Má červený voči a je úplně mimo.“
Tohle už mě nadzvedává ze židle: „Co?“ Tady na své dětství budu vzpomínat marně. Nabídka drog byla tehdy chudá: čichání čikuli, toluenu nebo topinky na induloně. Z celé školy se jen o jednom spolužákovi říkalo, že čichá, ale možná i to byly jen řeči.
„To by přece paní učitelka poznala, né, když ani neví, jak se jmenuje. A rodiče určitě jako první. A kde by ty drogy sehnal?“ oponuji už dost chabě.
„Všechny děti věděj, kde drogy koupit, prej tam v panelákách,“ odpovídá dcera.
To už mě vytáčí do stropu. „Tak všechny děti to věděj, a rodiče a učitelky nic nevěděj,“ rozčiluju se tak, že dcera začíná s informacemi brzdit.
„Je to hnusný,“ dodává a pozoruje mě.
Ztrácím o téhle „venkovské“ škole poslední iluze. Hodně jsem jich ztratil už před dvěma lety, kdy městečkem prosákla informace, že jedna sedmačka vlezla klukům na chlapecké záchody, nabídla jednomu osmákovi orální sex… a jak nabídla, tak učinila. Nudu školních přestávek je třeba vyplnit hrou. A kdo si hraje, nezlobí.
Rozhovor s dcerou jsem ukončil dlouhým ponaučením o drogách. Ale v mysli jsem měl jednu příhodu z nádraží Holešovice. Vystoupil jsem tam z metra a hledal jednu kancelář, kde jsem měl jednání. Viděl jsem v blízkém parčíku partičku teenagerů, tak na přelomu základky a střední školy, patnáct, maximálně šestnáct let. Zamířil jsem k nim a ptal se na hledanou ulici. Jeden trochu starší kluk mi v klidu odpovídal a velmi slušně a ochotně mě navigoval správným směrem. Jenže… u toho zapalovačem komíhal pod lžičkou s drogou. Okolostojící dívenky ho povzbuzovaly: Dělej! Zvlášť jedna, mladinká, byla úplně v transu, evidentně už měla apsťák. Drogy přede mnou vůbec neschovávali, ukazovali mi cestu, jako by u toho jedli svačinu.
Mám jedno doporučení ke stranám, které bojují za legalizaci marihuany. Měly by prosadit i nové využití automatů na zrušené pamlsky ve školách. Drogy, pěkně nadávkované, za regulované ceny, aby Honzík nemusel až někam k panelákům do cizích bytů. Bůhvíčím v těch bytech za ty drogy platí. Nazval bych tu kampaň třeba Honzíkova cesta podle známé dětské knihy.
Nový školní rok je před námi. Jen moje dcera se těší na spolužačky v pražské škole a na balet (aspoň pevně doufám). Jiné děti zase na drogy a trochu toho záchodkového sexu. Každý podle svého gusta. Už aby se ty zvonky rozezněly.
