Ne, nezbláznil jsem se. Opravdu tu budu hájit tyhle dva strašáky. Dokonce si myslím, že za většinu toho, co je ve mně dobrého, vděčím šikaně a hazardu. Mého otce, spolužáky či vojáky by dnes sociálka zavřela, až by zčernali.
Takový norský Barnevernet by nás, tři děti, odebral okamžitě rodičům a umístil do náhradní péče s pocitem dobře vykonané práce. A otce by možná posadili do chládku. Ohrožování mravní výchovy mládeže bylo totiž u nás denním chlebem. A ne jen tak ledajaké. A od raného dětství. Zatímco jiné děti za sebou vesele tahaly kačera, otloukaly píšťaličky a stavěly bábovičky na písku, já musel sedávat s otcem a dvěma bratry po večerech k divokému hazardu. Nemastili jsme ani náhodou trapné Prší nebo Kvarteta, ale skutečně hazardní hry o peníze. Můj otec byl sice důstojným panem profesorem filmových dějin, češtiny a francouzštiny na filmové škole v Čimelicích, ale zároveň vášnivým karbaníkem. Měl přezdívku „moravský král oka“ a dělal jí velkou čest. V očku byl prostě neporazitelný a pravidelně obehrával po všech moravských a později i jihočeských hospodách své spolustolovníky o velké peníze. Skromný profesorský plat si tak podstatně vylepšoval, obehraní spoluhráči ho jednou dokonce vztekle vynesli i s židlí před hospodu, když mu šla karta až moc dobře. Znal a také nás hned naučil nejen oko, ale ty nejzrádnější hazardní hry, které si jen dovedete představit. Možná ani některé jejich názvy vám už dnes nic neřeknou. Dardu, bulku, komando, francefus, boží požehnání čili gotes neboli plátýnko, preveráns, moje teta-tvoje teta, hromádky, ferbl, poker, a samozřejmě očko nebo mariáš. A také ruletu, i tu jsme měli, tehdy se prodávala v hračkářství jako „společenská hra“ (jak to ti bolševici mysleli?). Znali jsme všechny způsoby sázek i výhry v ruletě s žetony, jako když bičem mrská, a rozuměli tajemným výrazům, do hry otcem vpleteným. Z francouzštiny či němčiny. Passe, manque, pair, impair, rouge, noir, cvišovaný eso, hauptka, hopnout bank, betl, roajál fleš,… A také různé průpovídky typu stát na dvanácti, hrát za bukem nebo šel tam honem, šel tam honem a pak splakal nad talónem.
Jak jsme se k penězům dostali my, děti? Otec nám každý měsíc rozdal dětské přídavky v plné výši, které na nás naši dostávali. A to byly tehdy velké peníze, alespoň v dětských očích. Vyhrané peníze se nevracely, kdepak. Jednou jsem dokonce nad nejstarším bratrem vyhrál dvoje kalhoty, které mi prodal, aby měl do hry. A tak jsem někdy byl v cukrárně král, jindy jsem měsíc sušil hubu a neměl ani na malinovku. Prostě děs, rozvracení nevinných dětských duší v přímém přenosu.
Určitě si řeknete, že jsem v dospělosti musel skončit jako gambler na automatech v rukou psychiatra Nešpora. A víte, že to bylo přesně naopak? Tímhle proniknutím do tajů divokého hazardu už ve věku nevinnosti jsem se naučil, co je hloupé gamblerství a co zdravý risk, vciťovat se do myšlenek spoluhráčů a zachovávat poker face. A také hrát vždy poctivě, protože otec falešné hráče nesnášel a fixlování ve hře nás rozhodně neučil. Ale naučil jsem se v životě riskovat, protože, jak praví sázkař Michal Horáček v textu jedné písně: Kdo se bojí, má jen hnědý kaliko/možná občas nebudeš mít na mlíko/jistě ale poznáš, co jsi vlastně zač/svět nepatřil nikomu, kdo nebyl hráč. A to je svatá pravda, stačí se podívat do životopisů nejúspěšnějších podnikatelů (ale třeba i politiků) světa. Vždycky v nějaké etapě jejich života najdete moment, kdy vsadili všechno, třeba i zadlužili vlastní střechu nad hlavou, ale pak byli (ne vždy) královsky odměněni. Ať se jednalo o Steva Jobse nebo Masaryka. Kdo celý život hrál „za bukem“, čili opatrnicky až připodělaně, nikdy nebyl opravdovým hráčem a vítězem. Naučil jsem se po prohře vstát a oklepat se. Mně se tahle dětská „výchova“ daleko později velice hodila, když jsem jako odborný ředitel v Sazce vymýšlel nové hry. Rozuměl jsem duši hazardního hráče velice dobře, to mi věřte. Proto jsem například prosadil, aby nově budovaná síť hracích automatů Sazky (dnes už zaplaťpámbů zrušená) alespoň nenesla jméno Sazky, protože mi bylo jasné, že to pověst solidní společnosti drobného hazardu pro potěšení nenávratně poškodí. Protože výherní automaty jsou skutečně ďábelským výtvorem, který hraje s gamblerem velice nečistou hru pečlivě vrstvené psychologické závislosti, která vás vtahuje do patologického víru až k osobnímu či rodinnému sebezničení. A málokdo to s přehledem zvládne.
Se šikanou v dětství a mládí jsem měl také spoustu zkušeností. Pod slovo „šikana“ se dnes řadí i chování, které by v mém mládí bylo vnímáno úplně jinak. Co bylo v mém dětství naprosto nemožné, byla šikana učitelů žáky. Učitelé měli celou škálu prostředků, jak toto nedopustit, včetně tělesných trestů. Nejsem příznivcem fyzického bití dětí (ani rodiči, ani učiteli), mě rodiče nikdy neuhodili (a že jsem někdy zasloužil nasekat), ale je pravda, že kdysi to měli opravdoví sígři na školách těžké. Byli biti jako žito, autorita pedagogů byla absolutní. V dnešní době navíc existuje i kyberšikana, a ta je pro učitele i žáky velice nebezpečná. Jak varuje vedoucí výzkumného projektu zaměřeného na agresivitu ve školách Ladislav Csémy, se šikanou má zkušenost naprostá většina žáků i učitelů. Ukázat moc nad slabší obětí je prostě velice lákavé ve všech dobách, u dětí i u dospělých. Nejsem ale příznivcem svaté války proti šikaně, protože se do ní dnes počítá pomalu i zatahání za copy. Sami policejní psychologové přiznávají, že hranice mezi skutečnou šikanou a „pošťuchováním“ či posmíváním je velice tenká. Nebudu tady ovšem hájit kruté fyzické týrání i dohnání k sebevraždě kvůli zesměšnění na sociálních sítích, to opravdu ne.
Šikanu jsem zažil na vlastní kůži, dnes by byla řešena okamžitým vyhozením šikanujících ze školy a možná i trestním zákoníkem – a po právu, protože byla nesmyslně krutá. Přesto se tak nestalo a i z téhle odporné zkušenosti jsem si neodnesl doživotní trauma, ale poučení – a dokonce vítězství nad svým horším já. Odolnost proti šikaně se totiž nedá moc vypěstovat permanentním nahlašováním učitelům, rodičům nebo policii. V mém mládí to navíc byla věc (u kluků zvlášť) hrdosti. Zápasili jsme s problémy sami, žalobníčky se všeobecně v naší generaci opovrhovalo. Schopnost vyřešit samostatně bez opory dospělých autorit nějakou šikanu se navíc může do pozdějšího světa dospělých (kde rozhodně není šikany o nic méně) velice hodit.
A teď konkrétně. Na gymnáziu jsme každoročně na několik týdnů jezdili na chmelové brigády. Jako prváci, bažanti, jsme se stali obětí velmi zvláštního ponižujícího „rituálu“ od starších studentů - pupenda. Nešlo o žádnou legraci jako ve stejnojmenném filmu. Parta čtvrťáků a třeťáků vás prostě chytla na ubytovně za ruce a nohy, vyhrnula vám tričko a celé břicho vám do krvava rozmydlila těžkou kovovou lžicí. A ještě vám do toho krvavého mokvajícího koláče nalila mýdlovou vodu. Bolelo to a štípalo šíleně. Postupně tak odchytili všechny prváky, někteří se zmítali, řvali bolestí, o to víc ran slízli. Já jsem se rozhodl jim to potěšení nijak neumocňovat, sám jsem si lehl a vyhrnul tričko. Nikdo z nás to pedagogickému dozoru neohlásil, dostali bychom navíc za žalování ještě „deku“ nebo něco horšího. Přežili jsme to. Potom jsme se i my stali „mazáky“, na chmel s námi přijela nová „ucha“, bylo na nás „tradici“ předat dál. A my jsme to neudělali. S prváky jsme každý večer místo krutého pupenda sedávali na kládách na dvoře JZD, hráli s nimi na kytary a housle, zpívali a bavili se. Vlastně jsme se o tenhle rituál vědomě okradli, řetěz šikany prostě přerušili - navždy. To vědomí, že jsme se, celý ročník, nad tuhle „tradici“ povznesli, mě hřeje dodnes. Nad pitomci se někdy zvítězit nedá, ale předávat krvavou štafetu šikany také nikdo nemusí.
Jiný příklad z mé osobní šikany na vlastní kůži: dříve vysokoškoláci absolvovali během školy tzv. vojenskou přípravu, která končila závěrečným několikatýdenním soustředěním u vojsk. Tedy v kasárnách, kde jsme se soustřeďovali na hloubení okopů pro ležícího střelce a rozcvičky v mrazivých ránech v tílku a trenýrkách. Počasí je supervýtečné, soudruzi, ony vás ty myšlenky na přiléhavé svetříky, šantánové lucerničky a telemarky přejdou, hlaholil náš důstojník do provazů deště, jinak kandidát na největšího blba Varšavské smlouvy. Lucerničky a svetříky jsem chápal, ale jak se mu tam vpletly ty telemarky? Možná považoval lyžování za zpustlou zábavu, nebo co.
V půlce soustředění jsem dostal těžkou angínu, bylo mi opravdu hodně zle. Doploužil jsem se na zdravotku v bědném stavu, sotva jsem se držel na nohou. Tam vládli medici, kluci o pár měsíců starší než my. Nechali mě stát bosého na studených dlaždičkách půl hodiny, než mě konečně milostivě vyslechli. Mimochodem, od té doby pro mě titul MUDr. neznamená žádnou „přidanou hodnotu“ v hodnocení charakteru člověka. Vychutnali si mě jako příslušníka švejkovské „simulantenbande“ opravdu vzorově. Když už jsem omdlíval, konečně mi podali teploměr. 42 stupňů Celsia je konečně přimělo mě blahosklonně přijmout. Přidělili mě ovšem do pokoje, kde ležel jeden záklaďák se svrabem. Okno muselo zůstat otevřené, takhle svrab tehdy účinně léčili. Počítal jsem už i s pouštěním žilou a vykuřováním nemoci. Že jsem pod kousavou tenkou dekou vibroval jak polárník v plavkách, si asi domyslíte.
Teprve další den jsem se konečně dostal do teplého pokoje. To už jsem byl polomrtvý. Pícháním penicilinových injekcí pověřili tihle lékaři, vzor Mengele, jiného záklaďáka, vyučeného zedníka. O nějakých smrtících bublinách v injekční stříkačce věděl asi houby, ale jeho přístup k nám, pacientům, byl asi třikrát vřelejší než u těch vzdělanců s Hippokratovou přísahou. Zpotil jsem se asi padesátkrát tak, že jsem se musel svléknout, pyžamo vyždímat do umyvadla, rozvěsit ho na pelest, ulehnout nahý (jiné pyžamo jsem nedostal) a čekat, až alespoň trochu vyschne. Zvládl jsem to. Ale uvědomil jsem si tenkrát, že jsem jen číslem, které se v případě mé smrti prostě jen škrtne a můj velitel bude prostě jen rozladěný, že musí jet rodičům osobně oznámit tu „mimořádnou událost“. Že už přiléhavé svetříky, šantánové lucerničky a telemarky prostě nebudou. Nic víc. Byl jsem tak idiotskou šikanou cynicky, ale pravdivě připraven na všechny srážky s blbci, co jich svět nosí. Jak se mi to později hodilo, boural jsem s blbci každou chvíli. Těžko bylo na mladickém cvičišti, ale o to lehčeji na bojišti života.
Mám pocit, že tohle trochu mladým klukům chybí. A zhroutí se, když do nich někdo jen neurvale strčí v tramvaji nebo si na ně „zasedne“ šéf v práci. Není prostě vždycky ideální bdít nad potomstvem 24 hodin denně, aby je život „neofoukl“. Jen dostanou na pár let odklad, život žádné inkubátorové křehotinky neuznává. I když to jejich maminky (papínkové), schopné letět do školy a udělat kravál při každém náznaku, že jejich ratolesti někdo ubližuje, nepochopí. Myslím, že se jim v budoucnu vrátí i s úroky, že své dítě nenaučili postavit se problémům a samostatně je řešit. Nebo dokonce neřešit, protože to nejde, a překousnout je.
Občas mě ještě při nějakém nespravedlivém a zákeřném útoku proti mně trochu zasvrbí to pupendo na břiše. Nebo mi někdo před očima hopne bank, naditý penězi a vidinou sladkostí na celý měsíc. No a? Mám letět si lehnout k psychologovi na gauč a vyplakat se? Proč? Já přece dávno vím, že život občas je jedna velká šikana a hazard.
