Ano, i tak lze říct známé Mnoho psů – zajícova smrt. A dále se budeme soustředit, kam zmizel středník. Dyby jsme hold nebily debili, byli bysme na poplach, až by na nás psy z vyly vyli věnce. Vítejte v Mordoru češtiny.
Deset hrubek v jednom perexu, komu by to vadilo? Nějaký jazykový šmok nám bude vyčítat, že se vloudí pár chybiček? Jde přeci o obsah, o sdělení. Píšu na mobilu, nehty dlouhé jak reklama na nehtové studio, tak se překlepnu, no bóže. Jó, kdyby to bylo jen o překlepech (ale i o nich to je). Nahlédněte se mnou do skriptoria současníků, a to jen do té nejprostší současné „nemluvnice“.
A je to marný, je to marný, je to marný
Kolik čtenářů a posluchačů už upozornilo na nesprávný výraz „budeme se soustředit“. A přesto ho z úst politiků, novinářů i blogerů slyšíme zas a znova. Všichni vědí, co je covid, nikdo neví, co je vid. A právě ten (dokonavý či nedokonavý) může nést klíčovou pomůcku k vyjádření budoucnosti. Když řekneme „soustředíme se“ (tvar dokonavý), tak tuto činnost přeci ještě neprovádíme, plánujeme ji konat až v budoucnosti. Když ovšem řekneme, že se soustřeďujeme (tvar nedokonavý), tak vyjádříme, že se tak děje právě teď, že nyní se pekelně soustřeďujeme . Zvláštní je, že nikdo (jistý si úplně nejsem) neřekne „budeme zajistit“. I když jde o to samé.
V poslední době mě zaráží poměrně masová záměna slov „holt“ a „hold“ (zde na blogu docela často). „Holt“, tedy slovo s významem „zkrátka“ nebo „prostě se nedá svítit“, a „hold“, tedy pocta, jsou dvě diametrálně odlišná slova. Dokonce to první je hovorové, druhé spisovné.
Samostatnou kapitolou je používání slov jako dyby jsme, teda chci říct dybysme, vlastně, co to kecám, kdybysme, opravuji: kdybychom. Uff. Tady je vidět spíše úporná (a marná) opačná snaha – vyjadřovat se spisovně. Výraz kdyby jste se asi zdá někomu pocitově spisovnější než správné kdybyste.
Kam zmizel středník, interrobang a apostrof?
Kdy jste naposledy v psaném textu viděli středník? A to jinak než jako mrkající emotikon ; -)? A víte, jak a proč se používá? No, měl by být silnějším než čárka a slabším než tečka. Takže k ničemu, jak by potvrdil i spisovatel Kurt Vonnegut, který prý své studenty varoval: „Nepoužívejte středníky! Jsou to hermafroditní transvestité, kteří neznamenají vůbec nic. Vypovídají o vás jen to, že jste chodili na vysokou.“ Ale to přece spousta politiků dnes potřebuje; naznačit, že chodili na vysokou. Takže doporučuji, páni nedovzdělaní politici, mrskat středníky do textů, co to jde. Naznačíte tím, že máte VŠ, i když jste ve skutečnosti lžidoktoři. A navíc i postoj – že nemáte nic proti hermafroditním transvestitům. To by se v dnešní době mohlo hodit, ne?
Interrobang, čili otazník a vykřičník v jednom, také mizí. Přestože třeba krásně vyjádří v psané podobě vaše smíšené pocity: drásavou otázku a zároveň rozčilení nad ní. A to se mám jako s tím smířit?! NE, nesmířím se s tím, často si kladu drásavé otázky. Ať žije interrobang!
Apostrof to má také nahnuté a dožužlává. Když jste (nikoli kdyžste!) dřív vypustili například v letopočtu první dvě číslice, napsali jste místo 1995 jen ´95. Kdo by se s tím dneska mazal, že? O záměrném (nikoli chybovém) vypuštění hlásky na konci slova (pad´ jak široký, tak dlouhý) ani nemluvě. Jen toho d´Artagnana jsme snad ještě ubránili. Vypouštějí se však masově i čárky ve větách, tečky, dvojtečky. K čemu ta veteš? Všeobecně platí, že interpunkční znaménka se pomalu zanořují do podzemní Interpunkvy.
Soudruh Si nebo Xi, jazz nebo džez?
Úplným peklem jsou české přepisy cizojazyčných názvů, jmen, výrazů. Píšete Tchaj-wan, Tchajwan, Tchajvan, Taiwan, nebo Taivan? A co je správně? Zeptejte se předsedy Senátu Vystrčila, ten vám to jistě prozradí. Ačkoli, možná vám bude vnucovat výraz Taiwan (nesprávný), protože ten tchajwanští velvyslanci u nás prosazují (ale zatím neprosadili). A protože nevíme, jestli je Vystrčil víc Čech nebo Tchajwanec, nejsem si jist.
A kdo vládne Číně? Si Ťin-pching, Si Tin-pching, Xi Jinping, Xí Jinpíng nebo kdo vlastně? Kupodivu je správně to první, i když je nad T háček, přestože následuje měkké i. To jsou věci. A mimochodem, kdyby svět přejal náš přepis (Si), nemusela se WHO trápit, jak pojmenovat novou mutaci viru a přeskakovat v abecedě řecké xí (ksí), jen aby se nemusela mutace jmenovat stejně jako prezident Číny v anglickém přepisu (když už Světové zdravotnické organizaci Čína tak hojně přispívá).
Piš, jak slyšíš
Obecně se domnívám, že z českého jazyka mizí, v souvislosti s drtivým nástupem angličtiny, krásné pravidlo, které nám řada jiných jazyků mohla jen tiše závidět (a angličtina zvlášť). My jsme psané slovo od výslovnosti neodtrhli, my ne. Vyslovuj, jak čteš (a piš, jak slyšíš). To byly časy… A jsou pryč. A zdá se, že navždy. Dokonce probíhá opačný proces, výrazy kdysi už počeštěné, se vracejí v psané podobě k původní cizojazyčné verzi. Například jeden čas se už masově používal přepis džez – a už to dnes nikdo nenapíše, vrátili jsme se k jazzu. Kapučíno jsme vrátili na capuccino. A to jsme kdysi některé cizojazyčné výrazy začali vyslovovat (a psát) dokonce v jejich psané podobě. Například u francouzského buffet jsme se nejdřív klonili k výslovnosti byfé (v Praze jste se jeden čas u inteligentů znemožnili, když jste řekli bUfet), ale nakonec jadrný český bufet přece jen zvítězil, vznikl i láskyplný bufáč. A v dobách, kdy u nás vládla vlivově němčina (a to bylo hodně dlouho), tohle nebývalo. Přepisovali jsme si německá slova beze studu, když taková marškumpačka odpočívala po cvičení kvérgrifů v čele s obrlajtnantem za šraňkama u pangejtu, byla to nádhera. Ještě když jsme byli v ruské vlivové sféře, po níž nám zbyly už jen různé letučky, kulaci a věrchušky, kvůli slovanskému příbuznému jazyku počešťování frčelo dobře. To s angličtinou jako světově vládnoucím dorozumívacím jazykem skončilo. Poslední pokusy psát hardware a software jako hardvér a softvér jsem zaznamenal naposled někdy v devadesátkách. Kdeže je počeštěná tramvaj, šortky, gauč, fotbal, víkend… Už nedaunloudujeme, ale downloadujeme, neplatíme bejbysitink, ale babysitting, nemáme badžet, ale budget, nevoláme do kólcentra, ale do callcentra, nepovolujeme kukís, ale cookies, nehoní nás dedlajn, ale deadline. Natož abychom psali o nouhau nebo knofhof (know-how). Knofhowgh. Ani vaučr neprorazil – a zdálo se to tak snadné. Snad jen ten briefing má našlápnuto se časem proměnit na brífink a shopping se tiše změnil na šopování, stejně jako pizzeria na picošku. Možná i ta pancetta bude jednou pančetou. Ale to je tak asi všechno.
Diakritika aneb písemná dia strava
S nástupem počítačů, a hlavně mobilů, začala z psané komunikace mizet diakritická znaménka. Nejdříve z nutnosti (české klávesnice neexistovaly), potom z lenosti. Od dětí jsem mail nebo SMS nedostal s diakritikou… už ani nepamatuji (a s interpunkcí – to už vůbec). Hlavně, že si rozumíme, že ano. Tak za prvé, tak úplně si nerozumíme. Porozumět českému textu bez diakritiky je někdy složitější, než by se zdálo. Bez interpunkce jakbysmet. Snad si i zarputilí bojovníci proti nabodeníčkům přiznají, že se jim čte text bez diakritiky hůř. Někdy podstatně hůř. Nevíte, jestli jde o pocty nebo o počty, o pečení nebo o pečeni, o tom, jestli se potomek chce rvát nebo řvát, jestli jede do ranče nebo do rance, jestli dal peníze do banky nebo do baňky. Luštím někdy vzkazy potomků z kontextu jako detektivku. Někdy se dokonce nabízejí i tři-čtyři významy slova. Napíše-li mi syn RADIM NEVOLAT, nevím, jestli mu nemám volat, protože právě řádí na mejdanu, někomu radí ve škole, případně řadí v autoškole nebo veze strejdu Radima na návštěvu a soustřeďuje se (nesoustředí!) na řízení a já mám připravit o oběd navíc. Jasně, trochu přitažené za vlasy, z kontextu většinou vystopuji, o co jde. Ale ne vždy, a hlavně ne hned. Jsou (i zde) blogeři, kteří píšou články nebo do diskusí, v nichž jsou takové mraky chyb, šílených hrubek, stylistických lapsů až kolapsů, a samozřejmě bez diakritiky a interpunkce, že… já to prostě nemůžu číst. Forma mi zatemní obsah. I když bych s obsahem sdělení třeba plně souhlasil. Nejde to. Omlouvám ty, kteří píší v zahraničí na klávesnici bez češtiny. I když natáhnout si do počítače českou verzi a polepit pár kláves nálepkami není zase tak složité. Odpouštím i psaní velkých písmen, jsou to pravidla opravdu složitá. Víte, že se dřív psalo Vítězný únor s velkým V a malým ú? A Únor 1948 s velkým Ú? To byla pravidla, co? Ale přiznám se, že když vidím lahodnou češtinu, bohatou slovní zásobu, neotřelé obraty, přirovnání, metafory – tak si to vychutnávám. A hned má pisatel u mě sympatie navíc.
To jsem z toho anakolutu zeugma
V češtinářském rozjímání úplně pomíjím nějaký anakolut, zeugma nebo atrakci. To zcela vypouštím. Dost strašení na sociálních sítích, je ho všude plno. Chápu, že drtivá většina čtenářů nebude znát ani tyto pojmy, natož výstrahu, kterou nesou. Nepozorovaně vyšinuti z větné vazby, zanedbáni v pochopení dvojí vazby a změnou tvaru podle jiného ve větě nepolíbeni, traumat nedojdeme. Rozumíme si?
Nepřiřadím se ani k jazykovým puritánům, kteří v médiích stopují jak ohaři mluvnické lapsy a vzápětí v diskusích odsoudí pisatele do gramatického pekla. Aniž by reagovali na obsah. Bičován pozdviženým obočím svého otce, profesora českého jazyka, získal jsem léty jeho tichého trýznění tik. Chybu v textu vidím, aniž si vzpomenu na její mluvnické zdůvodnění, na tlustostěnná pravidla pravopisu nebo na mučení mou češtinářkou. A myslím si, že je to z větší části tím, že jsem sečtělý. Napíšete nějaké slovo - a zdá se vám divné. Nevíte, proč. Zkontrolujete ho - a je tam chyba. Vidíte prostě jinými (co nikdy nic nepřečetli kromě povinné četby) neviděné. A, bohužel, tím trpíte.
Český jazyk jako by se v současnosti ubíral dvojím směrem. Na jedné straně se z něj stává jakási kryptoměna, jejíž mince si vyměňují zasvěcenci jen mezi sebou, nedbajíce obyčejných smrtelníků (viz třeba titulek tohoto blogu). Když pražská galerka mluvila argotem, mělo to jasný význam – zatemnit obsah sdělení nepovolaným uším. Aby prostě chlupatý netušili, že se domlouvají, jak udělat káču a dostat kapra, ale aby si policisté mysleli, že se snaží přivést k orgasmu jakousi Kateřinu a usilují o získání štědrovečerní večeře. Také rozumím tomu, že se lékaři mohou nad pacientem bavit za hojného používání latinských výrazů, zvláště když si potvrzují názor, že pacient do týdne zemře.
Pohnutky některých současných kmenů (tribes) na internetu mohou být totožné, ale i docela jiné. Některé druhy komunikace členů kmene (chcete-li sociálních bublin) jsou pro čtení běžným čtenářem zcela nesrozumitelné.Tak to je bída, ja som celý den strílal fety trosečkám, potom ty love míňal. Takto hastlím každý den, bojá sa pandle, vlastně sbírám celý den za lavičku vajgle. (Úžasňáci-Boyband). Zeptám se vás bezkonkurenčně nejoblíbenější hláškou zdejších diskusí: Nerozumíš psanému textu? Já se přiznám bez mučení, že moc ne.
Primitivní komunikace – norma nové doby?
A na druhé straně putuje čeština ke stále hlubšímu primitivismu komunikace. K jakési mluvnici nemluvňat. Možná mi to nebudete věřit, milí mladší čtenáři, ale za mého mládí, když jste poslali vyhlédnuté dívce dopis s pozváním na rande, posetý hrubkami, s vyjadřováním na úrovni vyprávění Mamutíka, jak se dostal z Macochy (sekyra, kolíky, vzhůru, ejá, ajó), s vulgarismy, a dokonce s kaňkami nebo na ušmudlaném papíře, tak vás ta slečna často odmítla. Fakt že jo. Ani nestála o to vás blíže poznat – protože už věděla dost. Protože komunikace není jen o srozumitelnosti, ale je i vizitkou. Vaší vizitkou. Prozradíte na sebe víc, než byste chtěli. I skvělý obsah může forma zcela znehodnotit. Možná to dnes už neplatí, ale to víte, spousta věcí už dnes neplatí – a pro mě přece zůstávají důležité. A pro vás?
Zakončím už zcela odvrženým minulým kondicionálem, a ještě zesíleným: Kdybych byl býval nenapsal tento blog, byl bych možná zůstal oblíben.
