Jsou odpadlíci, kterým nikdo nedal šanci. Vlastní rodiče je dali k adopci. Proč je nechtějí? Postará se snad o ně stát lépe? Mohou opravdu dostat milující rodinu, která jim dá vše podstatné, co je k životu potřeba – pocit bezpečí, lásky, ochrany a především rodiny jako celku?
Realita je však opravdu krutá. Statistiky říkají, že více jak sedmdesát procent odchovanců odcházejících z péče nakonec skutečně skončí úplně někde jinde – ve vězení, na ulici jako prostituti nebo prostitutky, jako duševně nemocní, nebo zemřou.
To si nemyslí jen terapeut Angus, ale především i hlavní hrdinka Anaisin Hendricksová. Nikdy nepoznala své rodiče a ani sama neví, jestli by je chtěla potkat. Tvrdí, že pochází ze zkumavky, ale také říká mnohé jiné věci, které si vymýšlí. Odříkává shluk slov, jako by nic neznamenaly.
Při každém příjezdu do nového, pro ni stále stejného,
prostředí si vytvoří vlastní příběh o svém životě. Něco však zůstává podobného.
Miluje Francii. Prozářenou Paříž. Temperamentní Francouze. Jazyk, kterým nehovoří. A to, i přestože tam nikdy nezavítala. Ale touží potom.
Jenže je součástí experimentu. Delikventka jejího typu neustále pozorovaná nemá právo na normální život. Roste pro kriminál a cesta nápravy? Pro ni opravdu neexistuje.
Za sebou má mnohé pobyty v náhradních rodinách, ústavech, policejních stanicích i v bytech drogových dealerů…Zlý sen, který ještě neskončil.
Změní se snad něco v novém ústavu, kam je pro „vraždu“ policistky, zavřena? Pomůžou jí noví „přátelé“, kteří se mohou pochlubit – zlodějstvím, zoofilií, žhářstvím, prostitutkou, sebepoškozovatelkou, HIV pozitivním atd.?
*
Tma je moc tmavá.
Spánek se nekoná.
Hodiny netikají, ať si přeju sebevíc, aby tikaly. Noc je zlověstná. Z nějakýho důvodu jsem si vzpomněla na Julii s pršákem, která v první třídě bulela, protože jsem jí řekla, že mě nepřinesl nějakej zasranej čáp, ale sociálka.
Ona nikdy neklela, já furt bylo mi teprve pět, ale už jsem klela. Taky jsem kousala, kopala. Nespala jsem, skoro vůbec. Řekla, že jsem lhářka a já jí rozmázla jablko o hřiště a pak jí snědla jahodovou gumu. Ona tam jen stála a mohla si vybulet oči. Všem řekla, že jsem hotovej ďábel, a oni jí věřili.
…
Už jsem na kolenou, ale pořád ještě padám. Ruce má rozpražený, jako by čekala, až přijde Tash, ale ta tu není a já vstávám a zvedám ji za podpaží a chovám ji v náručí, vlasy jsem jí shrnula za uši a snažím se jí očistit tvář.
Po schodech duní kroky.
„Do prdele!“ padne na kolena Joan, obličej má jak stěnu, snaží se ode mě Islu vzít, ale nepustím ji. Cvak. Cvak. Cvak.
*
Panoptikon (v překladu „Vše sledující“) se snaží navázat na osvícenskou myšlenku s kruhovou budovou, kdyby měl každý vězeň žít nepřetržitě v zorném poli ostrahy, před níž se nemá, kam schovat, zároveň však na své strážce sám nevidí.
Vězení ve tvaru lampy, kde zlo zmizí jako stíny. Realita je však naprosto jiná. A to vám tu naservírovala právě Jenni Fagan. Nebude se opravdu nudit, spíše budete pohoršeni. Pozor by však měli dát ti, kteří neradi čtou sprostá slova – ačkoliv symbolizují krutou přítomnost – najdete jich zde opravdu hodně.
Název knihy: Panoptikon (The Panopticon)
Autor: Jenni Fagan (https://twitter.com/Jenni_Fagan)
Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)
Vydáno: duben 2013
Omlouvám se za chyby.
