Život tvoří někdy nádherné, jindy zase tragické nitky příběhů a osudů lidí, které by snad ani sebelepší spisovatel nedokázal napsat. A k tomu si vystačí jen s jedním ohromně silným citem, který dokáže i v sebechladnějším srdci rozdmýchat prudký oheň, který ne a ne následně uhasit. Láska, bez které by se žít prostě ani nedalo, umí vyvolat mnohé války, usmířit znepřátelené rody, ale i povznést každého do výšin.
„A jak mám zařídit, aby bylo imunní moje srdce?“
Novinářka Ellie Haworthová zažívá touhu po ženatém muži, která je na její škodu opětována. Ač ne tak silně a vroucně, jak by ona potřebovala. Možná právě proto ji v jedné složce zaujme, pro někoho obyčejný, milostný dopis bez adresáta z roku 1960 a začne tak pátrat nejen potom, kdo a komu ho napsal, ale především chce zjistit, co se s těma dvěma nakonec stalo.
„Ta naděje tě může i zabít.“
Rozkrývá tak pomalu příběh majetné ženy Jennifer Stirlingové, která se postupně zotavuje z autonehody, na kterou si ale ani nepamatuje. Jenže to není jediné, v čem má mezery. Její paměť si s ní dělá, co chce. A ani manžel Laurance ji to moc neusnadňuje. Jennifer tak nemůže pochopit, proč k němu vlastně vůbec nic necítí. Žádná láska. Kde se stala chyba?
„Už dávno jsem se poučila, že ptát se co by kdyby je moc nebezpečná hra.“
Podaří se jí objevit pár dopisů od nějakého milence Boota. A už po jejich přečtení jí srdce silně poskočí. Zde plápolá oheň a ne v přítomnosti manžela. Mohla být snad svému muži opravdu nevěrná? A kdo je ten Boote? Někdo z jejích přátel? Proč se k ní její kamarádky chovají tak odměřeně? Jakou podstatu mohla mít nakonec ta autonehoda?
*
„Anthony,“ zašeptala a vyslovila jeho jméno tak líbezně, s nesnesitelnou něhou, a byla v tom všechny láska a
smutek, které cítil i on.
Tělem se k němu přitiskla a on uslyšel, jak jí celou projel vzdech, a pak ucítil na rtech její dech. Vzduch kolem nich znehybněl. Přitiskla rty na jeho a jemu cosi vybuchlo v hrudi. Uvědomil si svůj přerývaný dech a s hrůzou zjistil, že se mu oči zalily slzami.
„Promiň,“ zašeptala zahanbeně. „Promiň. Já nevím…nevím proč…“
„Já vím,“ ujistila ho. „Já vím.“ Objala ho kolem krku, slíbala slzy, které mu stékaly po tvářích, a útěšně mu broukala. Tiskli se k sobě uchvácení a zoufalí, a ani jeden nedokázal tak docela uvěřit tomu, co se děje. Čas se slil dohromady a jejich polibky byly stále naléhavější, slzy uschly. Přetáhl jí svetr přes hlavu a téměř bezmocně se díval, jak mu rozepíná knoflíky u košile. A pak ji z něj radostně strhla a přitiskli se k sobě kůží na kůži, a pak byli na posteli, zakleslí do sebe, divocí a z naléhavosti té touhy téměř neohrabaní.
*
Již první knihou od Jojo Moyesové jsem byl mile překvapen. Opět tak mohu soudit, že dílo stojí k přečtení. Skvěle vypracovány dva na první pohled stejně vypadající příběhy – zamilovanost do ženatého muže – ale dost také záleží na době, ve které se to děje. Rok 1960 a rok 2011 se v mnohém lišily, a to i v pohledu na nevěru. Opomenout nesmím ani dokonale zvládnuté zachycení myšlenek hrdinů a jejich chování. Romance osobně tolik nemusím, ale zpestření to bylo milé.
Název knihy: Poslední dopis od tvé lásky (The last letter from your lover)
Autor: Jojo Moyesová (http://www.jojomoyes.com/)
Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)
Vydáno: prosinec 2013
