Svět bez ideálů je šílený

Sepjatost rodiny. Sny prolínající se s cíly. Verše intelektu. Rudá vlna sebere budoucnost současnosti. Život se stává povinnou převýchovou pro lepší zítřky. Minulost není. Jde se vpřed v jednotě a síle. Žádný odpor není možný. Fyzická síla je přemožena, ta mentální upadá. Kdo nás zachrání?

„Slova představují náš vzestup i pád.“

Dívka Raami žije na předměstí hlavního města Phnompenhu se svoji rodinou, která pochází z královského rodu po babičce – královně. Nijak se ale neodlišují od normálních lidí. Necítí se totiž být něčím výjimečným. Nebo to jen oni a my nevidíme?

  „Všichni jsme ozvěnou někoho jiného.“

Odděleni branou od ruchu městských všedností, pravidel a trestů obývají dům pod korunami banyánu, tedy fíkovníku, a pod ochrannými křídly otce – prince Sisowatha Ayuravanna, který svůj život zapisuje prostřednictvím veršů. Kde je však psáno, že dětství musí být vždycky jen šťastné?

Kambodža se dostává do víru bojů a na scénu s nimi přichází Rudí Khmérové a vybojované ultralevicové vedení. Lidé musejí opustit své domovy a cestovat na rozkaz Organizace někam, kde jejich přítomnost je potřeba. Cestou však dochází k rozbíjení tradičních rodin, které jsou nepřípustné, k zabíjení imperalistů, kteří číhají v různých podobách, a k převychovávání přeživších.

Může člověk ztratit naději? Co mu ji dokáže vzít a co naopak mu pomůže si ji uchovat? Kdo přežije a dočká se „nového věku“?

*

„Truchlím, princezno,“ odpověděl rozechvělým hlasem.

Měla jsem chuť se natáhnout a pohladit ho po tváři, jako to dělala Om Bao ve chvílích, kdy se domnívali, že jsou sami. Jenže vypadal tak křehce, až jsem měla strach, že kdybych se ho dotkla, mohl by se rozpadnout na kousky. Jak to, že se zdálo, jako by ho během několika dní dohnalo stáří? Nedokázala jsem z něj spustit oči.

„Když miluješ nějakou květinu,“

vykládal, jako by si přál vysvětlit svůj změněný vzhled, „a ona je najednou pryč, všechno s ní zmizí. Žil jsem, protože žila ona. Teď odešla. Bez ní jsem nic, princezno. Nic.“

…

„Víš, proč jsem tě pojmenoval Vattaaraami?“ Poklekl na jedno koleno a zadíval se mi do očí. „Protože jsi můj chrám a má zahrada, moje posvátná půda a v tobě vidím všechny své sny.“ Usmál se, jako by si dopřával požitek časně ranního rozjímání. „Možná je přirozené, že otec a vůbec každý rodič vidí ve svém dítěti všechno, co je nezkažené a dobré. Jestli to však dokážeš Raami, přál bych si, abys to v sobě viděla sama. I kdyby ses stala svědkem ošklivosti a ničení, chtěl bych, abys vždycky věřila, že i nejprchavější zahlédnutí krásy tu a onde je odrazem příbytku bohů. Je to skutečné, Raami. Takové místo, takový posvátný prostor existuje. Stačí, když si je budeš představovat, když se odvážíš snít. Je v tobě, je v nás všech.“ Znovu se napřímil a opět hluboce vydechl. „Já to vidím neustále.“

*

Stín banyánu se dostal do mého seznamu nejlepších knih, které jsem kdy četl a kterým se budu rád vracet, neboť vždycky tam najdu něco nového, poučného a dojemného zároveň. Nejenže vás nejprve uhrane pěkně vykreslenou obálkou, ale po prvních větách z knihy zjistíte, že jste jako doma. Všechno kolem vás je známé, jedinečné a něčím nezapomenutelné. Snad tuto knihu ocení i další v naší zemi, nejen já.

Název knihy: Stín banyánu (In the Shadow of the Banyan)

Autor: Vaddey Ratnerová (http://www.vaddeyratner.com/)

Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)

Vydáno: únor 2014