Lidé se k sobě chovají stále jako psi. Někdy jsou jeden na druhého milí a hraví, jindy se lísají a chtějí se zalíbit, často však umí být i nevrlí a rvou se za svými cíli, a to i přes mrtvoly, které vědomě vytvářejí. Ti slabší jedinci to nemusejí dobře snášet a může dojít i k tomu, že v momentě udělají něco radikálního.
Možná se přesně tohle stalo i patnáctileté Amelii, která údajně skočila ze střechy školy. Nemohla prý totiž unést dočasné vyloučení za její údajný plagiát seminární práce o Virginii Woolfové, kterou měla naprosto dokonale načtenou. Jenže opravdu mohl být tohle poslední hřebík do rakve?
Matka Kate si tak od té chvíle vyčítá mnohé, co mohla udělat jinak a neučinila tak. Například ji mohla seznámit s pravou identitou jejího „afrického“ otce a ne ho zatajovat. Smrt dcery jí však na druhou stranu dodá takovou odvahu, že se konečně po letech dokáže postavit svým nekompromisním rodičům. Zároveň obdrží zprávu, že smrt Amelie nebyla sebevražda. Opravdu je to možné?
Postupně se tak odhaluje nejen příběh rozporuplné Amelie, ale především i zdejší školy, která v sobě má mnohá nevyřčená tajemství, která jsou chráněna mnohými „zakázanými klany“. Odhalí se pravá identita Amelina homosexuálního kamaráda Bena? A za co všechno mohou Straky? A kdo si z okolí hraje na někoho, kdo není?
*
„Sakra,“ šeptla jsem. „To je máma.“
Obě jsme byly nahé. Naše oblečení bylo rozházené po předsíni. Říct mámě o Dylan byla jedna věc, ale nechat se tu takhle nachytat bylo něco úplně jiného. Chytila jsem přehoz z pohovky a hodila ho po Dylan. Pak jsem si překřížila ruce na nahém hrudníku, sklonila se a doufala, že jsem se hodně zakryla. Pevně jsem zavřela oči jako malé dítě a snažila se někam zmizet.
„Ale, ale,“ prohlásil kdosi. Ten hlas nepatřil mé mámě. „Není to romantický?“
Když jsem otevřela oči, v našem obýváku stála Zadie. V jedné ruce měla naše oblečení. Ve druhé svůj iPhone. Natáčela nás.
„Jak ses sem dostala?“ zaječela jsem na ni. „Nemůžeš si jen tak chodit k nám domů!“
„Nebylo zamčeno,“ vysmívala se mi Zadie a přesunovala se, jako by s telefonem chtěla získat co nejlepší záběr. Dylan přes sebe přehoz natáhla tak, aby si zakryla prsa, a odvrátila se. „Musely jste dost spěchat, protože podle mě ani nebylo pořádně zavřeno.“
*
Skvěle vypracovaný příběh, který se čte jedním dechem. Střídavě se tak jeho prostřednictvím ocitáme v myšlenkách Amelie, její matky Kate, ale taky trochu šmírujeme sms zprávy, facebookovou konverzaci a online bulvár ze střední školy, což vše pěkně zpestřuje. A pak překvapivý konec. Co víc si přát? Možná jen, aby kniha vůbec neskončila.
Název knihy: Případ Amelia (Reconstucting Amelia)
Autor: Kimberly McCreight (http://www.kimberlymccreight.com/)
Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)
Vydáno: listopad 2014
