A stačila k tomu jedna fotografie otištěná ve školních novinách jedné malé regionální univerzity, která vyvolala mnohé změny a především změnila pohled na jejího hlavního aktéra. Ten zde byl totiž zachycen v delikátní situaci. Zcela nahý – pouze s uvázanou kravatou – jak stojí rozkročen na břehu bahnitého trávníku Amsterdamsko-rýnského kanálu a pod pivním břichem se mu rýsuje přirození.
Nebylo by to nic neobvyklého, pokud by to však nebyl více jak padesátiletý rektor školy Sigerius. Tento
bývalý šampion v judu s květákovými uši, symbolizující mužnost, tak získává novou reputaci snad po celém světě. Může tak opravdu přijít všanc jeho zdánlivě počestný život?
Tento muž, považovaný za největšího nizozemského matematika všech dob a miláčka národa na poli vědy, byl tak v jednom momentu viděný opravdu všude – od barů přes trička až po záchodové dveře na studentských toaletách. Co se asi odehrálo během těch čtyřiadvaceti hodin v Sigeriusově hlavě?
Hlavní autor – fotograf Aaron – se během nedělního odpoledne roku 1996 se samotným Sigeriusem osobně setká, a to na jeho venkovském sídle prostřednictvím přítelkyně Joni – dcery Sigeriuse. Může mu rektor něco vyčítat? A proč takto „dokonalý“ člověk sáhne k tam radikálnímu řešení, jako je sebevražda?
*
Zavřel oči. Do temene ho řízla hrubá vrbová kůra. Oči se mu zalily slzami soucitu. Nebyl sám, kdo o všechno přišel, rok 2000 byla prostě jatka. A právě proto tolik toužil po Joni, mohli by si o tom popovídat, spolu, on by ji utěšil. Sdíleli spolu divokou, katastrofální minulost, kterou mohli také společně ukončit. Joni by se k němu
mohla nastěhovat a jeho absurdní, prázdný, smutný dům by mohla proměnit v domov. V Bruselu by snadno našla nějaké pracovní místo, anebo možná dokonce i v Linkebeeku.
…
Visel jako medúza v moři času, pulzoval na místě, jako by neexplodoval pouze Roombeek, ale celá země, a na oběžné dráze kolem slunce se pohyboval pouze jeho pokoj. Své nespavosti nechával volný průběh. Den a noc ztratily svůj význam, bdělý stav plynule přecházel do nevyzpytatelného rytmu krátkých okamžiků polospánku, kdy se mu navíc zdály divoké sny. Veškeré jídlo si objednával telefonicky a zvonek u dveří ho s neměnnou pravidelností vytrhával z bloudění neklidným podsvětím. Sem a tam mu bylo ze sebe sama zle, to se pak pokoušel něco říct, zíral na televizi nebo si pouštěl na gramofonu hlasitě jazz, aby se s úlekem probudil až ve chvíli, kdy se jehla zastavila na konci desky.
*
Bonita Avenue od nizozemského spisovatele Petera Buwaldy v člověku vyvolává mnohé otázky, na které si však musíme každý odpovědět sám. Opravdu známe dokonale dobře ty nejbližší kolem nás, abychom za ně následně mohli dát ruku do ohně? A skrýváme i my něco tak zásadního před druhými? Dobře zpracováno, ačkoliv občas jsem byl zmaten časovými posuny dějových linií v rámci difúzního vypravování. Ale to by se snad dalo trochu odpustit.
Název knihy: Bonita Avenue (Bonita Avenue)
Autor: Peter Buwalda
Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)
Vydáno: listopad 2014
