Hromy v dálce, a přece tak blízko, duní a narušují idylku vánočního času, který přichází do země galského kohouta. Smrtka s kosou si tak chtě nechtě bude muset dát nohy nahoru a čekat na zavolání těch duší, jež přijdou na řadu.
Madame Sophie Lefévrová snad na pořadu dne ještě není. Vlastní hotel Le Coq Rouge na předměstí jednoho z měst nedaleko Paříže, ve kterém se snaží se svými mladšími příbuznými vyjít, jak jen se to hmotně vůbec dá. Nebojí se totiž o sebe, mnohem více o své blízké a především manžela, který bojuje někde na frontě. S ním se snaží být alespoň v myšlenkách, a to nejen při pohledu na obraz, který jí malíř Édouard namaloval.
První světová válka bere nejen životy, ale i mění charaktery. Sophie se ze dne na den stává vyvrhelem zdejší společnosti, která věří tomu, že kolaboruje s Němci, aby zachránila kůži těm, které má ráda, ale na úkor všech ostatních. Herr Commandant, německý důstojník, tomu ještě napomáhá, když se neustále ocitá v její blízkosti.
Válkou zasažený osud manželů Lefévrových se dostává na povrch po necelých sto letech, kdy se obraz mladé ženy – prostřednictvím mediálně sledovanému procesu o jeho navrácení původním majitelům – objevuje v rukou mladičké vdovy Liv Halstonové, jež se tak ocitne na okraji oblíbenosti a musí tak bojovat i proti svému novému „příteli“. Odhalí se pravá pravda? Kdo bude trpět a kdo naopak slavit? Shledali se v minulosti ještě někdy Lefévrovi?
*
Do tváří se mu vehnalo trochu barvy a já ho v duchu před sebou spatřila se vztaženou rukou a pistolí namířenou na utíkajícího vězně.
„Opravdu si myslíte, že někdo z nás má na výběr?“ pronesl tiše. „Vážně si myslíte, že by si někdo z nás dobrovolně vybral takovýhle život? Uprostřed vší té zkázy? Kterou jsme sami způsobili? Kdybyste viděla to, co jsme zažili na frontě, ještě byste si říkala, že máte…“ Odmlčel se a potřásl hlavou. „Omlouvám se, madame. To je tím, že jsou svátky. Člověk je z toho sentimentální. A všichni víme, že není nic horšího než sentimentální voják.“
Omluvně se na mě usmál a já se trochu uvolnila. Seděli jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a upíjeli ze sklenic, obklopeni zbytky od večeře. Důstojníci se vedle dali do zpěvu. Slyšela jsem, jak jejich hlasy zesílily v povědomé melodii, i když slovům jsem nerozuměla. Kommandant naklonil hlavu ke straně a naslouchal. Pak postavil sklenici na stůl: „Vy nás tu nemůžete ani cítit, že?“
Zamžikala jsem. „Vždycky jsem se snažila –“
„Myslíte, že vaše tvář nic neprozrazuje. Ale já vás sleduji. Léta v armádě mě toho naučila hodně o lidech i jejich tajemstvích. Tak tedy… můžeme uzavřít příměří, madame? Jen na pár hodin?“
„Příměří?“
„Co kdybyste zapomněla, že jsem příslušník nepřátelské armády, a já zase zapomenu na to, že vy se většinu času snažíte vymyslet, jak tu armádu podrývat, a budeme prostě… jen dva lidé?“
*
Jak už jsem někdy v minulosti uvedl, každý autor, který se věnuje určitému žánru, používá své typické prvky, které jsou rozeznatelné od jiných jeho kolegů. U Jojo Moyesová to platí samozřejmě také. Tvrdé historické momenty oddělí dvě milující osoby, k tomu mezigenerační objekt a po určité době vše propojí nová generace ve vzpomínkách, která nás vrátí zpět na začátek konce. Čtivé a příjemné čtení, které tamější atmosféru dokáže barvitě popsat a vtáhnout nás do děje.
Název knihy: Dívku, již jsi tu zanechal (The Girl You Left Behind)
Autor: Jojo Moyesová (http://www.jojomoyes.com/)
Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)
Vydáno: říjen 2015
