V životě bychom neměli věřit na sto procent nikomu. Možná jen sami sobě. U ostatních můžeme jen doufat, že to tak doopravdy myslí vážně. Nic víc a o nic méně.
Přicházíme z města N. do hlavního města Sovětského svazu, do Moskvy. Akademik Lazar Josifovič Lindt se tu seznamuje s rodinou pozdějšího kolegy Čaldonova a jeho ženy Marusji. Oba se snaží o dítě, ale to jim Bůh zatím nenadělí. Marusja se s osudem nějak tak smíří, ačkoliv v hloubi srdce stále doufá, a ono to přeci jen vyjde. I když trochu později a s velkými následky. Ale zvládne to!
Sledujeme i vyrůstání Lidoočky, vnučky Galiny Petrovny Lindt, která žije na vysoké noze. Právě ta ztratí při idylické dovolené svou matku, která se v moři utopí. Zbude jí jen otec, který ji opustí, a babička Galina, která se o ni postará a následně i vychová. Co z ní nakonec vyroste? Vzpomene si ještě někdy na svou matku?
Ztráty ověnčené nadějí. Válka přinášející klid i trápení. Ženy ještě stále nejsou nic, a přesto jejich prestiž stoupá. Jít proti proudu se ne vždycky ale vyplácí. Dokážeme se vzepřít většině a být sami za sebe?
*
Vzduch kolem něj byl prostě najednou jiný a ukázalo se, že Marusja už jde po nádvoří, s nízko skloněnou hlavou, jde pomalinku, pomalu, jako by jí v chrámu namísto potěšující dlaně vložili na ramena ještě jeden kříž. A tentokrát už nad její síly. Konec, pochopil Čaldonov, konec, nic nepomohlo. Ani to poslední. Zničili. Zmrzačili. Dobili. Moji Marušku. Chtělo se mu křičet, dokonce výt: jako kdyby mu před očima trápili dítě nebo kočku a vůbec nijak se nedalo zabránit nesmyslným a dlouhým mukám nevinného a nic nechápajícího tvora. Marusja šla a šla – jako ve snu, rozhrnovala těžkou vodu, a s každým jejím krokem Čaldonov nenáviděl Boha čím dál tím silněji. Ta nenávist bobtnala uvnitř – v prázdném, temném hrudníku –, byla stále větší a větší, až se nedalo nejprve dýchat, potom věřit a nakonec žít.
…
Jistě, Lazar Lindt měl bezpočet milenek a žen, kam se hrabal král Šalamoun, ženy ho přitahovaly a on přitahoval ženy, ale miloval jen Marusju. Ostatní byly jen nádoby, prázdné, tmavé, dunivé, kam se snažil schovat, protože miloval Marusju a ona jeho nemilovala. S milenkami se sbližoval a rozcházel snadno, sotva odlišoval jednu od druhé, nepamatoval si vůně, nepronikal do slov, nesoustředil se na gesta. V jeho případě nemělo žádný smysl držet půst – celibát na věci nic neměnil a bylo zbytečné nadarmo trápit tělo, které, chuděra, neneslo žádnou vinu. Dostávalo se mu spousta živého, živočišného a žhavého potěšení od žen a ještě víc potěšení dával – Jenže Marusja. Maruška…
*
Jedna z knih, která má v sobě vyjádřenou hlubokou duši a množství myšlenek, které chce vehementně svým čtenářům sdělit. Nádherná obálka, zajímavý, ale velmi hutně napsaný příběh. Navíc autorka skáče z 19. do pro ni současného 20. století, občas má tak člověk problémy se zorientovat a tím knize ubírá bodíky k dobru. Měl jsem vyšší očekávání, která se nenaplnila. Ale i tak určitě někoho dílo Mariny Stěpnovy potěší.
Název knihy: Lazarovy ženy (Ženščiny Lazarja)
Autor: Marina Stěpnova
Nakladatelství: Ikar (http://ikar-knihy.cz/)
Vydáno: duben 2015
