„Pan Kohn pohlédl vzhůru a zvolal: ,Bože můj dobrý, šest tisíc let jsme tvůj vyvolený národ, nemohl by sis, prosím, konečně vyvolit už nějaký jiný?!“
Takové staré židovské anekdoty byly nejspíš ve 30. a především ve 40. letech 20. století asi naprosto běžnou součástí života v době nacistické diktatury, jež ovládla celé Německo. Árijská rasa se rozhodla ovládnout okolní státy a podmanit si ty, kteří jsou podle nich nižšího původu a tedy předurčeni být očištěni.
Jak snadno se ze svědka zvěrstev lze stát hlavním podezřelým a následným vězněm, to moc dobře ví i vysoce postavený nacista SS Karl Wolff. Právě jemu prý sám Himmler říkal zdrobněle „Wölffchen“. Opravdu napomáhal k vraždě více jak 300 000 Židů? Co všechno na sebe prozradil při soudním jednání? Kdo za to všechno může být opravdu vinen?
Nesledujeme ale jen pohlaváry Třetí říše, ale i výpovědi těch, kteří přežili a pokusili se dát životu novou úroveň. Dokázali se s tím nějak vyrovnat a vyprávět o těch prožitých zvěrstvech dál, aniž by se zbláznili. Líčí tak nejen o beznaději, samotě, zvrácenosti lidí, ale i o naději a pomoci těch nejslabších. Něco takového přiblížila i židovská žena Ema Šternová.
Změnilo by se něco, kdybychom se dokázali tehdy vzepřít většině?
*
„…Turner vám píše: ,Již před měsíci jsem dal všechny Židy, které jsme ve zdejším prostoru dopadli, zastřelit, a všechny židovské ženy a děti jsem nechal postupně soustředit do jednoho tábora. Současně jsem si s pomocí bezpečnostní služby SS pořídil odvšivovací (zplynovací) vůz, jímž nyní v průběhu dvou až čtyř týdnů uskutečníme konečné vyklizení tábora.‘ Je vám jasné, pane obžalovaný, co tím SS-Gruppenführer Turner myslel?“
„Ne vás dobře.“
„Překvapuje mne tato vaše odpověď! Vy jste v rámci svých úředních povinností dostal nějaký dopis a nevěděl jste, o čem je vlastně řeč?! Doplním vaše vědomostní mezery. Povím vám, že v onom zplynovacím voze, o čemž vás důstojník SS Turner informoval, došlo k velmi pomalému, tedy nepředstavitelně útrpnému udušení všech žen a dětí, včetně nemluvňat, o nichž se Turner zmiňoval. Usmrtily je výfukové plyny a…“
„Nevěděl jsem to!“
…
Koleje, které nikam nevedou, pouze sem a nazpět: slepá kolej člověka v jeho velikosti i maličkosti. Těžko zapomenutelný pohled, těžko zapomenutelná chvíle. Znalostí věci atakované lidské vědomí se ve mně dokonce až úporně bránilo pocitu, že ve vzduchu lze ještě nyní, s odstupem několika desetiletí ucítit pachové stopy z hranice narychlo pálených lidských těl.
Treblinka.
Místo, kde v průběhu jednoho jediného válečného roku zahynulo přes tři čtvrtě milionu bezbranných lidí. Přesněji řečeno: více než tři čtvrtě milionu Židů. Mužů, žen, ale i dětí, a to včetně mnoha kojenců, starců a stařen.
*
Možná se někomu může zdát, že je tzv. „přeholocaustováno“, neboť knih o druhé světové válce zaměřené ryze na židovskou otázku vychází ročně velmi mnoho, ale já se domnívám, že je to krok správným směrem. Na krutosti jednoho národa se nemůže tak snadno zapomínat. Naštěstí ještě žijí ti, kdo mohou o tom vyprávět. Pak už to bude těžké, neodklonit se od pravdy. Kniha Romana Cílka dokázala zajímavou formou vypravování vtáhnout snadno do děje a zároveň přinést to hlavní, takže určitě palec nahoru.
Název knihy: HOLOCAUST - slepá kolej dějin
Autor: Roman Cílek
Nakladatelství: Moba (http://www.mobaknihy.cz/)
Vydáno: květen 2015
