Bydlet s dalšími pěti sourozenci opravdu není jednoduché. A to nemluvě o tom, když s o několik let starší sestrou sdílíte pokoj. Může to být na zabití. Ale s Fionou je to většinou výjimka, neboť mi dává do života velmi užitečné rady a setkávám se tak blíže s dívkami jako takovými.
Píše se rok 1984, kdy začíná náš příběh – smrtí milovaného kocoura a zraněním jedné z nejhezčích dívek na škole – který vypráví v první osobě dospívající Jim Finnegan. Od narození bydlí v Irsku, v jeho hlavním městě – Dublinu. Jeho očima hledíme na svět kolem něj a na dobu, která není jednoduchá. Jenže žádná přece taková není.
Prostřednictvím něho se tak setkáváme s jeho vcelku obyčejnou rodinou – katolickou matkou, pracujícím otcem, ale i tetičkou „z jiného světa“, která žije v Londýně. Vztahy k nim má proměnlivé a oni k němu také.
Co všechno se ale stane poté, když potká nového kamaráda, jež se pořád něčím chvástá a přivolává problémy? Může všechno změnit, nebo pokazit i šíp lásky, který ho zasáhne, když se zamiluje do starší spolužačky? A jak do toho všeho zapadá obtěžování katolickým knězem?
*
Ale tu a tam se doslechnete o večírku, kde někdo zpíval povstalecký písně. Ty jsou většinou o tom, že my jsme Irové a bojujeme proti Angličanům a že to nikdy nevzdáme. Máma s tátou byli jednou na takovým mejdanu, kde lidi začali zpívat povstalecký písně. Máma tátu přinutila, aby si okamžitě řek o kabáty, a oba znechuceně odešli.
To neznamená, že by naši nebyli rádi, že jsou Irové. Je to kvůli tomu, říká máma, že jedna věc je zpívání a jiná zabíjení, ty dvě se nemaj míchat. Její táta bejval v IRA, než se z nich stali obyčejní zabijáci, takže máma ví, o čem mluví.
Když jste na mejdanu a někdo tam začne zpívat povstaleckou písničku, je to stejný, jako kdyby před váma hulil trávu.
…
Většina lidí v pokoji je už teď stejně na nohou, přešlapujou do rytmu ze strany na stranu s rukou přitisknutou na prsa, jako by přísahali před soudem.
Poslední sloku zpívá O’Culigeen šíleně pomalu, oči pevně zavřený a ve tváři utrpení, jako by uvnitř umíral. Zpívá, že už není chlapcem, je z něho muž. A že má jen jednu naději, a to že jednou přijde den. A jak slyšíme slovo „den“, hned víme, co bude následovat. Až se nám chce z toho vzrůša brečet.
„Kdy drahý lid můj milovaný zas bude národem!“
*
Změny. Volnost. Sex. Otroctví v hříchu. Zneužívání dětí. Traumata. Tabu homosexuality. Málo a přece dost řečených témat, která se v knize objeví a dost ji okoření. Tento skandální debut irského autora, kterého jsem do této chvíle neznal, vás některými replikami opravdu pobaví. Napsáno je to odlehčenou formou, kterou se tak snaží předat i tíživé a hrozné věci v lepší podobě než ve skutečnosti jsou.
Název knihy: Pole (The Fields)
Autor: Kevin Maher (http://lovekevin.com/)
Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)
Vydáno: říjen 2013
