O tom se sama přesvědčuje hlavní hrdinka - šestnáctiletá Hazel Grace Lancasterová, která trpí rakovinou štítné žlázy a vodou na plicích. Mohla by snít o sladké budoucnosti - být čímkoliv, mít kohokoliv,...a ne přemýšlet nad tím, že brzy všechno skončí a že všichni zemřou, včetně jí samotné.
Snadno se to říká, ale ještě hůře se to činí. Hazel nikam nechodí, měla by snad navštěvovat městské podniky s její společnicí - kyslíkovou bombou - bez které nemůže udělat ani ránu?
Od samoty ji zrazují i rodiče, kteří jsou jejími jedinými důvěrníky. Hazel ví, že jim ublíží tak jako tak, ale dalším přidělávat bolest nechce. Přátele? Dají se za ně považovat ti, co trpí stejnou nemocí a bezbranností, se kterými se setkává...
"v kamenných sklepních prostorách episkopálního kostela, který měl tvar kříže. Seděli jsme v kruhu přímo uprostřed toho kříže, tam, kde by se břevna křížila, kde by bylo Ježíšovo srdce."
Nesmíme však opomenout ani její neoblíbenější knihu – Císařský neduh od již skoro zapomenutého nizozemského autora Petera Van Houtena, který vypráví o Anně, také nemocné rakovinou. Končí však v půlce věty hlavní hrdinky, tedy Anniny smrti, a Hazel se snaží korespondencí zjistit, co se stalo s dalšími postavami v knize.
Nikdo však neodpovídá.
Při jedné ze schůzek s podpůrnou skupinou, se spřátelí s Augustem Watersem, který přišel díky rakovině o nohu, a jeho přítelem – napůl slepým Izákem.
Hazel s Augustem si okamžitě padnou do oka. Není to soucit, co je spojí dohromady. Soucitu si už oba užili dost. Spolu konečně můžou být normální (alespoň ve vlastních očích), znají ty samé pocity – strach ze smrti i z toho, jakou bolest způsobí svým nejbližším. Přesto se dokážou smát. Radovat se z drobností každodenního života.
*
„Ale bojíš se zapomenutí.“
„To jo, pozemskýho zapomenutí se bojím. Ale – já sice nechci papouškovat, co říkají naši, ale věřím, že lidi mají duše, a věřím v zachování těch duší. Strach ze zapomnění, to je něco jinýho, to je strach, že nebudu moct nic dát výměnou za svůj život. Když v životě nesloužíš vyššímu dobru, tak bys měl aspoň umřít ve službě vyššímu dobru, ne? A já se bojím, že ani můj život, ani smrt nebudou nic znamenat.“
Jen jsem zavrtěla hlavou.
„Co je?“ zeptal se.
„Ty jsi posedlý představou umřít pro něco nebo za sebou nechat nějakou hrdinskou stopu nebo tak. Je to prostě divný.“
„Každý chce vést výjimečný život.“
„Každý ne,“ odsekla jsem – nedokázala jsem zakrýt podráždění.
„Blázníš?“
…
Augustus stál nade mnou, lenivě popojížděl dokola mým kyslíkovým vozíkem a díval se, jak se kola otáčejí. Chtěla jsem, aby si sedl vedle mě, ale věděla jsem, že pro něj je usedání těžší a ještě horší že pak je vstát.
„Dobrý?“ zeptal se a podíval se na mě dolů. Pokrčila jsem rameny a natáhla ruku po jeho lýtku. Bylo to to umělé, ale sevřela jsem ho. Podíval se na mě.
„Chtěla jsem…,“ začala jsem říkat.
„Já vím,“ kývl. „Já vím. Svět zjevně není továrna na splněná přání.“ Tomu jsem se musela usmát.
*
Příběh lásky dvou mladých lidí, kteří společně bojují s osudem, který jim není nakloněn. Může síla dvou srdcí a jejich společného vztahu uzdravit oba dva? Kolik času jim zbývá, než jeden z nich opustí tento „normální“ svět?
John Green nám tu servíruje život takový, jaký někteří z nás prožívají – trpí nemocí, se kterou bojují, vyhrávají nad ní, mnozí však i prohrávají. Obdivuji ty, co dokážou své sny, i přes bolesti a trápení, uskutečnit a zdolat vrcholy své osudové pyramidy. Kniha, která by měla být ohodnocena jedenáctkou z deseti a která by nám měla připomínat, že život není jen o matérii, ale o duši a o lidech kolem nás.
Zakončil bych to větou českého autora – Arnošta Lustiga – který po všech strastech, která zažil, tvrdil: „Rakovina je kur*, vyhrát nemůžete, ale bojovat s ní ano.“
Název knihy: Hvězdy nám nepřály (The Fault in our Stars)
Autor: John Green (http://johngreenbooks.com/)
Nakladatelství: Knižní klub (http://www.bux.cz/)
Vydáno: březen 2013
Omlouvám se za chyby.
