Afrika Afričanům

Světem vládnou peníze, ač je to sebevíc smutnější, je tomu opravdu tak. Po materiálním bohatství touží snad každý druhý Evropan, Američan a kdoví, kdo ještě by se k nim přidal. Čím víc totiž máme, tím víc se sami sobě odcizujeme a ještě navíc toužíme po dalších a dalších věcech, které bychom třeba tak nutně nepotřebovali, ale co kdyby náhodou, že?

Na pevnině však existují tací, kteří si váží každého dne, který prožívají, i když toho mnoho nevlastní. Stačí jim mít jeden druhého. Touží však po tom, aby se ze své chudoby dostali, začali studovat a pomohli svým bližním nebo prostě odjeli někam do lepší a majetnější země.

Bastard, Bůhví a další děti si hrají na to, kde by chtěly v budoucnu žít. Spojené království, Francie, ale i další evropské země si drží prim. Spojené státy americké za nimi tolik nepokulhávají. Ale je to jenom hra, která dennodenně musí bojovat s životem tady, v africké buši.

Afrika je totiž poseta vším možným. Nemocemi, na které lidé umírají, protože je nedostatek léků nebo na ně ještě ani neexistuje; válkami, jež vedou mezi s sebou národy i etničtí příbuzní; ale také bělošskými kolonizátory, kteří ještě čas od času nepochopili, že už nežijí v době otrokářské pravomoci, ale v 21. století. Ve světě globálním, moderním a svobodným.

Ale může tomu být opravdu někdy tak? Dočká se i tento kout naší Země toho, co již skoro všichni máme?

*

„No, jo, je to tak. Čína je rudej ďábel, kterej hledá lidi, co by sežral, a díky tomu vyrostl a zesílil. Teď se jen musíme rozhodnout, jestli se vkrádá lidem do domů, nebo je prostě jen přepadá v lese,“ řekne Bůhví.

„To nedává smysl. Proč by potřeboval růst a sílit, když je to ďábel? Není snad už dávno takovej?“ podivím se.

Už jsme zpátky v Ráji a snažíme se vymyslet nějakou novou hru. To je důležitý, musíme to udělat, aby nás nepřestaly bavit ty starý a neunudili jsme se k smrti. Ale není to nic snadnýho, protože se musíme dohadovat a vyzkoušet, jestli ta nová věc bude fungovat.

…

Máma se zasměje. Líbí se mi, když se takhle směje. Takhle se smála, když jsme ještě bydleli v domě. Nevím, co jí ten chlap řekl, že se takhle směje. Ani nevím, jak vypadá, protože jsem nikdy v tý tmě jeho tvář neviděla. Nevím, jak se jmenuje, ale vím, že se mi nelíbí. Nikdy se mě neptá, jako bych byla nějaká daleká země. Taky nám nikdy nic nepřinese. Jenom se k nám v noci připlíží jako duch a skočí s mámou do postele.

Máma sténá a ten chlap, ten funí. Postel skřípe jako vlak, kterej veze s nějakým důležitým poselstvím, co musí být rychle doručený. Zrovna teď vlak zastaví a vyhodí je na igelitovou postel. Z muže se vydere strašlivý zaúpění.

*

Kniha, ve které nepadne název země, ve které se nacházíte, a přesto ale tušíte, kde jejím prostřednictvím jste. Vystihla zdejší problémy, sny mladých, ale strachy těch, kteří už přestali doufat v lepší život a svobodu všech. Smutné, ale výstižné.

Název knihy: Chtělo by to nový jména (We Need New Names)

Autor: NoViolet Bulawayo (http://novioletbulawayo.com/)

Nakladatelství: Odeon (http://www.odeon-knihy.cz/)

Vydáno: březen 2015