I Česko může být Novým Zélandem

Praha hlásí 0°C a mrznoucí mlhu, Wellington 19°C a částečně oblačno, což je jednoznačný důkaz, že když okopírujeme politický systém Nového Zélandu, všem nám bude lépe, protože zde taky bude 19°. Asi tak nějak by se daly shrnout mnohé idealizované pohledy na volební a politické systémy odlišné od toho našeho.

Vzor hlasovacího lístku na Novém Zélandu. Elections.org.nz

Jakoby se roztrhl pytel se vzory politických systémů a objevují se čím dál častěji názory obviňující ze špatného fungování české politiky politický systém, a že kdybychom převzali třeba ten švýcarský model, vše by se naráz uzdravilo. Socialisti si zase přikrášlují Švédsko, aby ukázali jak je model sociálního státu úžasný, nicméně zapomínají na to, že to byly liberální myšlenky, které Švédsko posunuly nahoru a že socialistické vlády tento systém pomalu škrtily, až se nakonec dostal do problémů. Pak tady máme pana podnikatele Janečka, který nám přepočítává hlasy z posledních sněmovních voleb do svého vymyšleného systému, ale zapomíná přitom na to, že by se lidé pravděpodobně rozhodovali úplně jinak a že by zde byla i jiná strategie volebních stran, kdyby jeho systém vstoupil v platnost. Objevují se však i zajímavé a rozumné inspirace. Tento krátký článek se snaží rozšířit diskusi o volební systém na Novém Zélandu, který je poměrný s prvky anglosaských většinových systémů.

Jsem přesvědčen, že fungování státu ovlivňují občané svou volbou a příliš nezáleží na tom, jestli je parlament složený poměrně nebo většinově. Nicméně je pravdou, že volební systémy slouží jako určitá převodová páka názorů voličů a ovlivňují podobu vlády. V systému, kde od roku 1993 vydrželi celé volební období pouze dva předsedové vlád, Václav Klaus a Miloš Zeman, a kde se konaly již dvoje předčasné volby, je legitimní diskutovat na téma změny volebního systému. Stejně tak by vlády neměly být postavené na přeběhlících (nebo lidovcích, chce se dodat :) ). Volební systém produkující stabilní vlády může přispět i k větší důvěře v politiku, a tudíž i k větší participaci občanů. Právě z toho důvodu se přikláním k systému prvního na pásce, tedy k jednomandátovým obvodům a jednokolové volbě. Takový systém si klade větší nárok na kandidáty, kteří jsou zároveň lidem blíže a musí to být skutečné osobnosti. Zároveň produkuje stabilní vlády.

Existují však volební systémy, které kombinují poměrné zastoupení stran ve sněmovně s prvky většinových systémů. Takovým je právě volební systém na Novém Zélandu. Nový Zéland patří mezi liberálnější země, například podle kanadského The Fraser Institut je třetí na žebříčku ekonomické svobody (Česká republika je 52.) a je zde například velmi jednoduché začít podnikat. Zároveň se jedná o demokratický režim založený na britském parlamentarismu a stojí za zmínku, že je to první země, kde získaly volební právo ženy. Na Novém Zélandu užívají od devadesátých let minulého století personalizovaný poměrný volební systém. Jde o volební systém, v kterém mají voliči dva hlasy. Jedním volí v sedmdesáti jednomandátových obvodech jednotlivé kandidáty (systém prvního na pásce, většinová složka systému) a druhým hlasem volí politickou stranu (poměrná složka). Sedmdesát poslanců je pak doplněno o zhruba padesát poslanců zvolených na celostátní kandidátce strany, a to na základě poměru hlasů pro politické strany. Aby strana získala mandáty v této poměrné složce, tedy mimo jednomandátové obvody, musí dosáhnout minimálně 5 % hlasů pro strany nebo alespoň získat jeden mandát v jednomandátových obvodech. Pokud strana získá ve většinové složce více mandátů, než by jí patřilo podle poměru hlasů, jsou ji tyto mandáty ponechány, aby naopak ostatní strany nebyly podreprezentované. Počet křesel v parlamentu tak může být pohyblivý. Poměrná složka s celostátní kandidátní listinou tedy prakticky slouží jako nástroj dorovnání mandátů, aby byly strany poměrně v parlamentu zastoupeny. Volební systém ještě navíc počítá s maorskou menšinou, které vyčleňuje sedm poslanců volených v jednomandátovém obvodu. A konečně volební období je pouze tříleté, což může být z evropské perspektivy neobvyklé.

Novozélandský volební systém vychází ze západoněmeckého volebního systému a jedná se o určitý kompromis mezi příznivci britského systému prvního v cíli a příznivci proporčních systémů. Jeho výhodou může být také to, že voliči mohou rozdělit hlasy mezi politické strany, tudíž v poměrné složce nemusí mít takovou váhu strach z „propadnutí“ hlasu. Nevýhodou je „nejednoduchost“ systému. O spokojenosti Novozélanďanů s volebním systémem ale svědčí referendum o volebním systému konané v roce 2011, kdy nadpoloviční většina hlasujících tento systém podpořila. V druhé otázce referenda, který systém by případně voliči zavedli, zvítězil systém prvního na pásce (47 %), doplňkové hlasování (24 %), systém jednoho přenosného hlasu (17 %) a preferenční hlasování (pravděpodobně obdoba našeho systému, 12 %).

Nemyslím si, že by volební systém hrál nejdůležitější roli, má však poměrně zásadní vliv na vytvoření vlády. Pokud někdo využívá prosperující státy jako argument pro zavedení jejich volebních systémů u nás, měl by se poohlédnout i po zemích, jako je právě Nový Zéland.

Josef Káles

Podrobněji o volebním systému na Novém Zélandu zde:

Chytilek, Roman et al. 2009. Volební systémy. Praha: Portál.

Elections New Zealand. 2012: (cit. 2012-11-04). (http://www.elections.org.nz).

Electoral Commission New Zealand. 2012 (cit. 2012-11-05). (http://www.electionresults.govt.nz/electionresults_2011/referendum.html).

ElectoralGeography.com. 2012 (cit. 2012-11-05). (http://www.electoralgeography.com/new/en/).

Piňos, Pavel. 2006. Volební systém na Novém Zélandu. (http://is.muni.cz/th/52747/fss_b/Pavel_Pinos.pdf).

The Frazer Institut. 2013 (cit. 2013-12-13) (http://www.freetheworld.com/2013/EFW2013-complete.pdf).