Dnes si připomínáme smutné výročí, a to 95 let od úmrtí velkého českého státníka, zakladatele svobodné republiky a bývalého ministra financí Aloise Rašína. Zemřel na následky atentátu, který na něj spáchal anarchokomunista Šoupal.
Mrzí mě, že taková osobnost je v současné době poměrně neznámá. Asi jen s těží by vám lidé na ulici byli schopni říci něco více o Rašínovi, a to nerad podceňuji lidi. Na jeho přínos se pravděpodobně pozapomnělo i kvůli čtyřiceti letům totality. Pro komunisty byli takto liberálně-ekonomicky smýšlející státníci zlem.
Alois Rašín je symbolem politiky principů. Je symbolem toho, že mohou být lidé zásadoví i v mimořádných a těžkých situacích. Byl neústupný, odvážný, přísný nejen na sebe, důsledný a hlavně velmi pracovitý. Jeho heslem bylo: „Pracuj a šetři.“ Vyrůstal v rodině pekaře, jeho ambice ale byly větší. Stal se právníkem a národohospodářem.
Patřil mezi první vizionáře, kteří chtěli nezávislou a svobodnou republiku. Snil a pracoval na tom v době, kdy o tom většina lidí ani nesnila. Za publikaci zabývající se právem v samostatném státu měl také potíže s monarchií. Což jej vůbec v cestě za jeho snem nezastavilo. Později byl odsouzen ve známém procesu s Omladinou a seděl na Borech. Stejně se nedal. Neústupně pokračoval dál. Což vedlo až k odsouzení k trestu smrti. Vynesení rozsudku údajně přijal s výsměchem. Sdílel celu s pozdějším prvním českým premiérem Karlem Kramářem a ve vězení napsal učebnici ekonomie. Dokážete si to vůbec představit? Trest smrti zrušil nástupce Františka Josefa, změnil jej na doživotí a později Rašínovi udělil milost.
Alois Rašín se tak mohl opět pustit do práce na osamostatnění státu. A podařilo se. Stal se jedním z Mužů 28. října, kteří stáli u vyhlášení nezávislosti. Stal se rovněž autorem základního zákona. Jeho myšlenka, která se zdála být zpočátku naivní, se stala skutečností, a netrvalo to ani moc dlouho.
Byl jmenován prvním ministrem financí a Parlament v něj vložil důvěru, když souhlasil s jeho odvážným a tvrdším plánem na měnovou odluku. Nastolil nevyhnutelně těžkou cestu, která se však později ukázala být správnou. Česká koruna se stala v ekonomicky rozbouřené Evropě tvrdou měnou. A česká ekonomika byla v lepší kondici i díky Rašínově zásadě sestavovat skutečně vyrovnané rozpočty a mít stát střídmým. Neohlížel se na názor veřejnosti, žádné skupiny obyvatel neuplácel, zastával principy. A mezi jeho poslední slova patřilo: „Politika je hrozná... těžká... všichni zodpovídáme za osud vlasti... politik musí mluvit pravdu... bezohlednou... nedovedeme-li mluviti pravdu sami sobě... ztratíme... ztratíme samostatnost... jsem optimista -- věřím, že nás bude více takových --- někdy se musí pravda zamlčeti --- když ji národ nesnese --- vyčkat pravého okamžiku -- ale pak ji říct bezohledně, a to hned... hned!“ (Národní listy, 19. 2. 1923).
Je smutné, že takovou osobnost si více nepřipomínáme. Že nemá svůj významný památník. Stálo by to za to. Zaslouží si to a je dobře připomínat si osobnosti, které se nebály, stály si za svými názory, i když je to málem stálo život. Kéž bychom i teď měli politiky takového formátu, jakým byl Alois Rašín.
