České firmy to v mezinárodní konkurenci nemají lehké. Přesto se dovedou prosadit. I když to zní banálně, zásluhu na tom mají „zlaté ruce“, ale také neotřelé nápady a odvaha.
To všechno ale není k ničemu, když se naši podnikatelé pohybují na trhu, který by měl být volný, ve skutečnosti je ale pokřivený až hrůza.
Aktuálně především tím, jaká opatření podnikají národní vlády proti energetické krizi, jakou podporu pro podniky ve svých zemích vymyslely, ale hlavně jakou opravdu uskutečňují.
Začátkem 90. let všichni Češi dumali, za jak dlouho doženeme Německo. V revolučních časech se například na náměstích skandoval slogan „za Komárka bude koruna jak marka“, který měl pomoci předlistopadovému ekonomu a prognostikovi Valtru Komárkovi do premiérského křesla. Že se nakonec stal jen na chvíli ministrem a za premiéry jsme místo něj měli Mariána Čalfu, Václava Klause nebo Miloše Zemana není až tak podstatné. Spíš jde o to, jakou metu pro nás sousední země vždycky představovala.
Teď se nám opět vzdaluje. Zase nás o kus předběhla. Na protikrizový balíček, který byl představen tento týden v Německu, žádná z ohlášených forem české podpory prostě nemá.
Expertní komise navrhla vládě kancléře Olafa Scholze regulovat vysoké ceny plynu ve dvou krocích, letos pomocí jednorázového příspěvku na zálohy a od nadcházejícího roku do jara 2024 stanovením maximálních cen na část spotřeby. Průmyslové podniky by mohly podle komise platit sedm centů (1,7 Kč) za kilowatthodinu až do výše 70 procent předchozí průměrné roční spotřeby, domácnosti a malé a střední firmy pak 12 centů (2,9 Kč) do 80 procent průměru. Komise uvedla, že celkové náklady pro stát by včetně regulace cen dálkového tepla vyšly asi na 96 miliard eur (2,4 bilionu Kč).
Ano, to je ještě o dost víc, než celý roční státní rozpočet ČR. Česká vláda ovšem počítá jen s výdaji ve výši něco přes 100 miliard korun, tedy méně než jednou dvacetinou této sumy. Nás je něco přes 10 milionů, Němců něco přes 80. Ty počty nesedí.
Důsledkem nedostatečné nebo zcela chybějící podpory českých firem může být naprostá nekonkurenceschopnost způsobená nikoliv podnikateli, ale vládou. Následovat by mohlo propouštění pracovníků a další snížení kupní síly lidí. O výsledné míře pnutí ve společnosti netřeba hovořit.
Dalším dopadem pak může být přechod nemalé časti podnikatelů do šedé zóny (v některých segmentech až 80%) – pouze hotovostní platby, švarc systém, „kreativni“ účetnictví, rozklad platební morálky, apod. Kromě ekonomického dopadu tak hrozí i velký morální dopad do ekonomické společnosti. Etika v podnikáni vezme za své i u těch, kteří byli dosud zodpovědní.
A kdo pak naplní náš státní rozpočet?
