Zelení - kdo si hraje, nezlobí...

Martin Bursík nepochybně patří k těm nejšikovnějším českým politikům, což vůbec není v zásadním rozporu s tím, že se mu právě strana hroutí přímo pod rukama. Pochybovat o tom může snad jenom ten, kdo si nedokáže uvědomit, co je to za sílu - přežít dvouletku v čele takového politického a lidského mišmaše. Alespoň pro mě, jde o výkon na hranici lidských možností - téměř heroický.

Přes ten úvodní chvalozpěv chovám důvodné podezření, že se tenhle neobyčejně zdatný politický turista tentokrát přece jenom dopustil několika přehmatů, z nichž, ta nechtěná, mírně živočišná esemeska kolegyni Zubové, nepatřila k tomu úplně nejhoršímu i když po té lidské strance nějakou tu stopu jistě zanechala.

Patrně nesrovnatelně vážnějším Bursíkovým pochybením byl ten jeho prokazatelně nerovný přístup ke svým kolegyním. Zatímco se tak nadstandardně, dokonce i v osobním volnu, obětavě věnoval Kateřině Jacques a ve vládě zase rafinovaně zařídil speciální dětský koutek pro Džamilu Stehlíkovou, která si tu už dva roky spokojeně lebedí s tím svým fantasmagorickým nápadem - zákonem proti fackování - a vůbec už vládu nezlobí, ostatní kolegyně - zejména však matku Kuchtovou a poslankyně Zubovou s Jakubkovou, evidentně opomíjel, což se především v ženském světě nikdy neodpouští. Je už dnes docela jedno, zda se Martinovi nedostávalo času, nebo jmenované jenom fatálním omylem považoval za svéprávné.

Nezvratným faktem však zůstává, že jim žádnou hračku neobstaral. Proto mě dost překvapuje, že se tenhle tak zkušený, protřelý politický šíbr nyní tak diví...