To nepřehlédnutelné gesto Jiřího Stivína, kterého naštvala amnestie, některé výroky současného prezidenta a teď halasně vytrubuje do světa, že on se tedy toho rozlúčkového večírku s Klausem rozhodně nezúčastní, je jistě působivé…
Nejde snad o to, že by pan Stivín byl na té slezině nepostradatelný, ale že teď vlastně nasadil jakousi pomyslnou laťku. Nejrůznější umělci si od teďka zřejmě budou muset dávat bacha, před kým účinkují, trochu víc to své případné obecenstvo prověřovat…
Jistě, takový slavností večírek není to samé co obyčejný jazzový koncert, přestože se obé odehrává na Pražském hradě. Jen si myslím, že by se ta gesta neměla přehánět - ta morální dilemata, by se hodilo řešit poněkud decentněji.
Na druhé straně, zase dost rozumím těm zásadovým postojům emotivnějších umělců. Přestože jsem byl od samého začátku nadšeným návštěvníkem představení Divadla Járy Cimrmana, v časech, kdy pánové Svěrák se Smoljakem, začali, jako na běžícím pásu, podepisovat všelijaké přiblblé petice tak zvané kulturní fronty, znechutila mě ta jejich sebedegradace až do té míry, že jsem to jejich divadlo začal ignorovat.
Jak už to ale při takových gestech bývá, nejvíc jsem tím vlastně trestal sám sebe. Je otázkou, zda něco podobného, při tom ohrnování pysků, kádrování, teď nehrozí také těmhle angažovaným umělcům...
P.S.
Když už jsem v tom kádrování. V posledních letech života Ladislava Smoljaka jsem u něj registroval jisté prozření, vystřízlivění z toho falešného pravdoláskovství…
