Opravdových lékařů kvapem ubývá…

Už od dětství jsem autority moc nemusel, ale pan doktor, to byl pro mne  někdo!......................

Tenhle,  mýtus    měl   na triku  především   pan doktor Tampier,  budiž  mu země lehká, který se objevoval vždy, když bylo nejhůře. Nikdy  se  nepodbízel,  žádný  laciný  srandičky, ale  vždy si, s   vážným, starostlivým výrazem,  bezpečně  dokázal získat důvěru, respekt  trpící,  vystrašené dětské dušičky.

Trvalo  dost  dlouho, nežli  jsem   pochopil, že nejenom lidi, ale i  lékaři nejsou všichni na jedno brdo, že  ten můj pan doktor  nápadně vyčuhoval z řady, že na doktory se učí povětšinou chytří  lidé  - jenže  někteří  protože  soucit s trpícími  bližními  mají v genech,  ale také ti kteří jen   touží být  respektovaní a současně i hodně  bohatí.

Mohlo  by teď následovat ještě mnoho odstavečků, včetně  řady  konkrétních,  mizerných zkušenosti, což  jsem si ale  s ohledem  na případné  čtenáře odpustil, nežli skončím neradostnou  pointou.

Jistěže pořád ještě  existují  lékaři z rodu Tampiérů, pro které je jejich povolání  posláním, jen mám takový soukromý pocit, že jich kvapem ubývá.

Rád   bych se v těch chmurných úvahách mýlil, připsal  ty neradostné  zkušenosti náhodě, nešťastné shodě okolnosti.

 Jenže,  když  si  v posledních  letech   lékařský stav  - svobodně, demokraticky,  do svého čela volí představitele  z  kategorie arogantních  Rathů, Kubků.., tak  to už, sakra, nemůže být jen  pouhá náhoda…