Už od dětství jsem autority moc nemusel, ale pan doktor, to byl pro mne někdo!......................
Tenhle, mýtus měl na triku především pan doktor Tampier, budiž mu země lehká, který se objevoval vždy, když bylo nejhůře. Nikdy se nepodbízel, žádný laciný srandičky, ale vždy si, s vážným, starostlivým výrazem, bezpečně dokázal získat důvěru, respekt trpící, vystrašené dětské dušičky.
Trvalo dost dlouho, nežli jsem pochopil, že nejenom lidi, ale i lékaři nejsou všichni na jedno brdo, že ten můj pan doktor nápadně vyčuhoval z řady, že na doktory se učí povětšinou chytří lidé - jenže někteří protože soucit s trpícími bližními mají v genech, ale také ti kteří jen touží být respektovaní a současně i hodně bohatí.
Mohlo by teď následovat ještě mnoho odstavečků, včetně řady konkrétních, mizerných zkušenosti, což jsem si ale s ohledem na případné čtenáře odpustil, nežli skončím neradostnou pointou.
Jistěže pořád ještě existují lékaři z rodu Tampiérů, pro které je jejich povolání posláním, jen mám takový soukromý pocit, že jich kvapem ubývá.
Rád bych se v těch chmurných úvahách mýlil, připsal ty neradostné zkušenosti náhodě, nešťastné shodě okolnosti.
Jenže, když si v posledních letech lékařský stav - svobodně, demokraticky, do svého čela volí představitele z kategorie arogantních Rathů, Kubků.., tak to už, sakra, nemůže být jen pouhá náhoda…
