Docela rozumím, že ještě dnes, pro mnohé spoluobčany mé věkové kategorie Charta 77 představuje něco jako osinu v zadku…
Zřejmě je i s tím odstupem času takovou nepříjemnou připomínkou, že i v těch mizerných časech normalizace se dalo tenkrát nejenom švejkovat, ale i otevřeně vzdorovat.
Netvrdím, že přihlášení se k Chartě 77 bylo tehdy jedinou možností jak si nezkřivit páteř, ale přece jen, za těch třináct let existence, mi těch cca 1900 podpisů pod Chartou přijde hanebně málo a to ani nespekuluju, kolik stovek z těch podepsaných bylo nasazených spolupracovníků StB.
Patrně nejvíce kritiků Charty připomíná, že významnou část chartistů tvořili bývalí komunisté, tak zvaní osmašedesátníci. To je nesporný fakt, jenže, dodnes jsem přesvědčený, že šlo spíše o text, o jakési gesto vzdoru a také – dodnes necítím nutnost štítit se lidí typu Petránka, Vaculíka, Kohouta, Hájka, Kriegla…
Přestože Charta 77 byla v československé společnosti výraznou minoritou, na Západě i tak dělala dobré jméno republice a svým drobným dílem přispěla k urychlení pádu komunistických režimů v Evropě.
Za velké plus také považuju to, po Listopadu, relativně rychlé ukončení existence Charty77.
Když se v nově nabyté demokracii jasně ukázalo, že chartisty především spojoval odpor k posrpnovým poměrům, nežli nějaká společná ideologie, bylo moc dobře s tím skončit, trapně, až na výjimky, neprofitovat z téhle historie.
Řadoví chartisté tak automaticky nezískávali lukrativní posty, zůstala jim zato ale milá osobní vzpomínka, že i v těch těžkých dobách, v přímém ohrožení minimálně profesní existence, si dokázali zachovat tvář - obstát.
Jak už říkával Paroubek - Kdo z Vás na to má?!
