Jako doživotního vyznavače cimrmanovského humoru se mě takřka dotklo, když tady kolega Hermánek nedávno označil film Marečku, podejte mi pero, za prorežimní filmovou komedii…
Pánové Smoljak se Svěrákem mají na svědomí rozhodně zdařilejší dílka, ale i tenhle film mě kdysi dost bavil…
Když však o tom dodatečně uvažuju, musím tu nadávku – prorežimní komedie, akceptovat – Marečka možno i tímhle způsobem vykládat.Je mi stydno, ale zřejmě jsem se tupě bavil prorežimní komedií...
Pokud se ještě dá o Marečkovi v tomto smyslu diskutovat, v případě některých starších filmů, také s Janem Werichem, o tom není nejmenších pochyb. To jsou čistokrevné prorežimní - prokomunistické filmy, přestože díky Werichovi, se na ně i dnes ještě dá koukat...
O svátcích jsem se chvíli díval na starou pohádku Byl jednou jeden král, plnou degenerovaných, hnusných princů, napravených princezen, podlézavé šlechty a moudrého, poctivého a pracovitého lidu.
Moc se mi líbil až závěr filmu. Když jedna z princezen v rámci závěrečného lidového juchání umělecky trylkuje - její nastávající, kádrově osvědčený dudák, potom to prostému lidu cizí trylkování přeruší tím, že ji do otevřené pusy vrazí tvarohový koláč…
Zřejmě nešlo o nějakou zlomyslnou alegorii, ale, shodou okolností, přesně tímhle způsobem se svého času komunisti chovali k opravdovým umělcům.
Komu neucpali hubu koláči, ten obdržel udidlo….
Dnes se ovšem nade vší pochybnost ukazuje, že nešlo jen o ryze komunistické manýry!
