Marečku, podejte mi pero a jiné prorežimní komedie

Jako  doživotního  vyznavače  cimrmanovského humoru se mě  takřka  dotklo, když  tady  kolega Hermánek  nedávno označil film Marečku, podejte mi pero, za prorežimní filmovou  komedii…

Pánové Smoljak se Svěrákem mají na svědomí rozhodně zdařilejší dílka, ale i tenhle film mě kdysi dost bavil…

Když však o tom dodatečně uvažuju, musím tu nadávku – prorežimní  komedie,  akceptovat – Marečka možno   i tímhle způsobem vykládat.Je mi  stydno, ale zřejmě jsem se tupě bavil prorežimní komedií...

Pokud se ještě  dá o Marečkovi  v tomto smyslu  diskutovat, v případě některých starších filmů, také  s Janem Werichem, o tom není nejmenších pochyb. To jsou čistokrevné prorežimní - prokomunistické  filmy, přestože  díky Werichovi, se na ně i dnes ještě dá koukat...

O svátcích jsem se chvíli díval  na starou  pohádku Byl jednou jeden král, plnou  degenerovaných, hnusných princů, napravených princezen, podlézavé šlechty  a moudrého, poctivého a pracovitého  lidu.

Moc se mi líbil až závěr filmu. Když jedna z princezen v rámci  závěrečného  lidového juchání umělecky trylkuje -  její nastávající,  kádrově osvědčený dudák, potom  to prostému lidu cizí  trylkování  přeruší tím, že ji do otevřené pusy vrazí  tvarohový koláč…

Zřejmě nešlo o nějakou zlomyslnou  alegorii, ale, shodou okolností, přesně tímhle způsobem se svého času komunisti  chovali k opravdovým  umělcům.

Komu neucpali hubu koláči, ten obdržel udidlo….

Dnes se ovšem nade vší pochybnost  ukazuje, že nešlo jen  o ryze komunistické manýry!