Pokud jsem sledováním kongresu ODS jenom zbytečně nemařil čas, myslím, že právě nadešel čas potřebného štěpení, že ta rozkročenost jediné relevantní strany, která se označuje za pravicovou, je už nadále neudržitelná...
Spíše než ty diverzní akce partyzánské skupiny Vlasty Tlustého a prásknutí dveří Václava Klause, tou pravou rozbuškou je naprosto rozpolcený vztah ODS k Lisabonské smlouvě. Strana je sice téměř jednotná, co se týče výhrad, ale ve věci ratifikace jsou názory tak fifty - fifty. A podobný luxus si, v tak zásadní otázce, asi žádná vládní strana nemůže beztrestně dovolit.
Zcela bez ohledu na to, jaký postoj k Lisabonské smlouvě je pro Českou republiku skutečně výhodný a užitečný, ten stále sílící počet českých euroskeptiků se už nadále zřejmě neobejde bez nějakého, zcela nového stranického ukotvení.
To předpokládané štěpení ODS však nemusí být pro českou pravici vůbec katastrofální, ba ani škodlivé, jak občas zaznívá. Do jediné politické strany se příznivci, či odpůrci ratifikace Lisabonské smlouvy, vcelku přirozeně, nemohou vtěsnat a jsou tu mimo to, i další, velice rozdílné pohledy na pravicovou politiku.
Tomu stávajícímu pnutí uvnitř ODS už zřejmě nelze nadále úspěšně odolávat a to ani v případě, že by v čele strany stál mnohem charizmatičtější a pozitivněji vnímaný předseda.
