Dnes už mi vyhrknou slzy při každé banální příležitosti, ale k pláči dojatý jsem vlastně byl už i toho 17. listopadu 89 na Albertově, hned na samém začátku...
U mikrofonu se tehdy střídali zástupci nezávislých studentů, kteří s nápadem tohoto shromáždění přišli, ale i zástupci SSM, kteří se k tomu přifařili, ale díky kterým komunistický režim tuhle akci oficiálně povolil…
Zatímco svazáci do mikrofonu opatrně blábolili a po chvíli byli přítomnými vypískáni, dodnes mě dojímá vzpomínka na vystoupení jednoho z těch nesvazáků, co se s tím vůbec nepáral : Nepřišli jsme sem vzpomínat, ale proto, abychom se postavili zlu, panující nesvobodě. Nemá cenu vzpomínat, dnes je třeba bojovat!
Není to přesný citát, jen si matně vzpomínám na ty, tehdy nevídané, fantasticky odvážné věty - které vyvolaly obrovské, souhlasné nadšení – vlastně tu památnou demonstraci odstartovaly, vtiskly ji ideu...
Když jsem tehdy ještě zahlédl jeden z transparentů: Kdo, když ne my?! Kdy, když ne dnes?!, musel jsem se rychle shánět po kapesníku…
Je docela příznačné, že po těch 25 letech známe jména drtivé většiny těch tehdejších svazáků, kteří na Albertově přicmrndovali jsou jich plná média, dodnes nepřestali žvanit…
Jen ten tehdejší student - řečník, skutečný hrdina, který to tehdy fakticky odstartoval, zůstává veřejnosti neznámý, kamsi se nám záhadně vytratil!
