Cítím, že v mém věku to působí už zcela nepatřičně, ale stejně se každou chvíli ještě přistihuji, že žiji v naivních představách a pořád podléhám nejrůznějším fikcím a mýtům.
Týká se to i umění a českého filmu. Doposud jsem věřil , že umělecká díla vznikají jaksi z přetlaku, šťastnou inspirací, atd. Ta současná pásová výroba filmů ,například režiséra Hřebejka, mě tedy pochopitelně uvádí do rozpaků.
Pokud bych chtěl dál pokračovat v těch naivních teoriích, musel bych sdílet představu , že Jan Hřebejk je mimořádné šťastný umělec, neboť je oslovován - inspirován tak neobyčejně často, že s železnou pravidelnosti, při dokončování jednoho filmu už zase pracuje na dalším.
Mám však vážné obavy, že je to ve skutečnosti poněkud prozaičtější, mnohem méně vznešené, pohádkové. Spíše se kloním k názoru , že si pan režisér z toho natáčení filmů udělal výnosný byznys, v kterém ta často zmiňovaná inspirace a umělecká tvorba, už nehraje přílišnou roli.
O umělecké kvalitě, a nejenom filmů, určitě nerozhodují prodané vstupenky, ale v případě, že točíte komedie, či filmy evidentně určené širší veřejnosti, nejsou tyto statistiky zase tak úplně bezvýznamné. Přestože, ještě do konce minulého roku si většina provozovatelů kin návštěvnost českých filmů neobyčejně pochvalovala, ty minimálně poslední tři filmy Jana Hřebejka vykazují až překvapivě strmě klesající tržby.
Nemám ctižádost pasovat se do role filmového recenzenta, ale po zhlédnutí posledního Hřebejkova filmu - U mě dobrý, jsem více než přesvědčený, že v tomto nelichotivém trendu není třeba hledat nějaké tajemné, nepochopitelné motivy. Ani tento film sice neuráží nějakou vyloženou pokleslostí, dá se klidně vidět, podobně jako stovky jiných filmů. Jenže, po skončení projekce se i ten nepříliš náročný divák možná plným právem ptá, zda mu ta filmová , nikterak originální anekdota vlastně stála za těch 160 korun vstupného.
V době,kdy na nás televize denně chrlí téměř desítky filmů velice podobných kvalit, je odpověď, alespoň pro mne, poměrně jednoduchá...
